Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1031/12 #1Usnesení ÚS ze dne 29.03.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Domažlice
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkžaloba/na určení
vlastnické právo/přechod/převod
pozemek
Stavba
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.1031.12.1
Datum podání19.03.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

100/1960 Sb., § 8 odst.1, § 7 odst.2

138/1973 Sb., § 31

172/1991 Sb., § 2 odst.1 písm.c

40/1964 Sb., § 119


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1031/12 ze dne 29. 3. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti města Domažlice, IČ 00253316, zastoupeného Mgr. Jiřinou Endrštovou, advokátkou se sídlem Poštovní 18, 269 01 Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 28 Cdo 416/2010-82 ze dne 11. ledna 2012, a rozsudku Krajského soudu v Plzni, č. j. 15 Co 205/2009-69 ze dne 25. června 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje náležitosti § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to s odkazem na porušení jejího ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z rozporovaných soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 5. ledna 2009, č. j. 5 C 200/2008-41, zamítl žalobu o určení vlastnictví podanou stěžovatelem jako vlastníkem stavby hráze Smolovského rybníka, a to hráze nacházející se na pozemcích parc. č. 97, 98, 99 a 100 v katastrálním území Bořice u Domažlic, obec Zahořany, okres Domažlice, zapsané pracovištěm katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj v Domažlicích na LV č. 464.

Soud prvního stupně odůvodnil rozhodnutí tak, že Smolovský rybník je vodní dílo, jehož součástí je hráz, neboť bez této hráze by rybník nemohl plnit svůj účel. Rybník není objektem občanskoprávních vztahů, a tedy ani stavbou ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Na rybník jako celek, tedy i s hrází, výpustěmi a dalším funkčním zařízením, je třeba hledět jako na dílo veřejnoprávního charakteru. Soud vyslovil právní názor, že rybník podléhá režimu vodního zákona z roku 1973. V té době ovšem podle ústavy z roku 1960 byly vodní toky a nádrže na těchto tocích vlastnictvím státu, a proto nemohlo dojít k přechodu vlastnictví vodní nádrže na vodním toku ze státu na obec. Na tomto závěru dle soudu prvé stolice nic nemůže změnit skutečnost, že podle novely vodního zákona se do katastru nemovitostí zapisují údaje o hrázích. Hráz rybníka, byť jakkoli evidovanou v katastru nemovitostí jako stavbu či budovu, nelze považovat za součást pozemku, ale za součást povoleného vodního díla. Ani subjekt, který vynaložil náklady na vybudování vodního díla včetně hráze (město Domažlice v minulosti), nelze považovat za vlastníka části vodního díla.

Krajský soud v Plzni k odvolání stěžovatele shora označeným rozsudkem prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Stěžovatel sice osvědčil naléhavý právní zájem na určovací žalobě, neboť v katastru nemovitostí je zapsáno duplicitní vlastnictví k předmětné nemovitosti ve prospěch stěžovatele i vedlejšího účastníka, obchodní společnosti Klatovské rybářství, a.s. K povaze hráze rybníka však odvolací soud odkázal na závěr uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1121/2008, který prezentoval tak, že hráz rybníka jako stavba, která je výsledkem určité stavební činnosti, je způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů, ovšem stavba, která není věcí podle § 119 občanského zákoníku, je součástí pozemku a vlastnictví k ní nabývá vlastník pozemku přírůstkem. Hráz je sice vodním dílem ve smyslu zákona o vodách, to ovšem ještě neznamená, že se jedná o samostatnou stavbu ve smyslu občanského práva. Odvolací soud z toho vyvodil, že tedy nelze vyloučit, že co je stavbou z hlediska veřejného práva, je z pohledu práva občanského jen součástí pozemku, přičemž samotná charakteristika stavby hráze Smolovského rybníka nehraje určující roli; podstatné je, že tvoří součást vodního díla, v daném případě rybníka na vodním toku. Hráz je tedy součástí stavby rybníka ve smyslu předpisů veřejného práva, rybník je součástí vodního toku a není objektem občanskoprávních vztahů, tudíž není také stavbou ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost byla opřena o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), uplatněný dovolací důvod měl základ v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci).

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl, když neshledal, že by soudy nižších stupňů zhodnotily právní stránku věci nesprávně. V odůvodnění svého odmítavého usnesení se však k problematice vyjádřil. Nejprve konstatoval, že právní závěry odvolací instance sdílí, aniž by byl nucen dále rozvést její argumentaci "extenzivně opřenou o ustanovení čl. 8 dříve platné Ústavy, tj. zákona č. 100/1960 Sb." Dovolací soud shrnul, že podstatné je, že se na vodní díla pohlíželo jako na funkční celek, který coby veřejný statek (předmět užívání neomezeného počtu osob) náležel do vlastnictví státu. Ze shodného předpokladu vycházely i tehdejší vodoprávní předpisy, zejména zákon č. 138/1973 Sb. (vodní zákon).

Dovolací soud též vyložil, proč na projednávaný případ nelze vztáhnout právní názor vyslovený v judikátu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1121/2008, podle něhož hráz rybníka může být jako stavba, která je výsledkem stavební činnosti, způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů. Podle Nejvyššího soudu je třeba dodat, že i při akceptaci takového alternativního právního názoru významně záleží na tom, jak je hráz rybníka konstruována, resp. postavena; navíc nelze odhlédnout od dalších aspektů věci, zmíněných ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, 28 Cdo 2431/2003, 25 Cdo 663/2001, 22 Cdo 234/2003, 22 Cdo 2344/2004. Podle dovolacího soudu především není možno opomenout skutečnost, že vodní dílo obvykle tvoří funkční celek, který by neměl mít - z hlediska právní jistoty i konkrétněji provozování samotného - rozdílné vlastníky. A právě skrze tento pohled je dle něj třeba interpretovat relevantní ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že si je vědom toho, že v minulosti se sporem týkajícím se tzv. Smolovského rybníka zabýval Nejvyšší soud i Ústavní soud, avšak v uvedeném (dřívějším) sporu se dle něj soudy nezabývaly vlastnictvím hráze jako samostatné věci, ale soustředily se na sporné pozemky a možnost jejich přechodu na stěžovatele podle zákona č. 172/1991 Sb.

V nyní projednávané věci jsou dle stěžovatele napadená rozhodnutí soudů opřena o interpretaci právní normy ústavní síly. Stěžovatel proto považuje za významné, aby základní právní otázku, na níž jsou rozhodnutí založena, posoudil Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti. Podle jeho přesvědčení Krajský soud v Plzni i Nejvyšší soud České republiky nesprávně vyložily a aplikovaly čl. 8 Ústavy Československé socialistické republiky (č. 100/1960 Sb.). Citovaný článek prý nelze vyložit tak, že by jeho důsledkem byl přechod vlastnictví k hrázím, které tvoří samostatnou věc ve smyslu soukromého práva. V této spojitosti argumentuje stěžovatel tím, že Krajský soud v Plzni interpretaci čl. 8 Ústavy Československé socialistické republiky opřel o ustanovení vodního zákona, ačkoliv tento právní předpis byl vyhlášen ve sbírce zákonů až v roce 1973 (tedy o 13 let později, navíc po podstatné změně ústavního pořádku, kterou prý nepochybně znamenalo přijetí ústavního zákona o československé federaci). Zmíněný vodní zákon tedy dle stěžovatele není možné použít jako spolehlivé vodítko k výkladu předmětného ustanovení ústavního předpisu.

Podle názoru stěžovatele čl. 8 Ústavy Československé socialistické republiky není možné vyložit tak, že vodními toky jsou míněny též hráze jako samostatné věci (stavby). Za národní majetek prý byly citovaným článkem ústavy prohlášeny různorodé statky (a to několik okruhů statků oddělených středníky). Vodní toky byly prohlášeny za národní majetek spolu se základním lesním fondem a přírodními léčivými zdroji. Stěžovatel je přesvědčen, že v rámci prohlášení vodních toků za národní majetek spolu se základním lesním fondem a přírodními léčivými zdroji se nestaly národním majetkem hráze jako samostatné stavby stejně tak, jako se jím nestaly různé stavby související s obhospodařováním lesa či přírodních léčivých zdrojů.

Podle názoru stěžovatele tedy napadená rozhodnutí spočívají na nesprávné interpretaci normy ústavní síly. Důsledkem této interpretace je prý odepření ochrany vlastnickému právu stěžovatele ke sporné hrázi a porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 11 Listiny. S ohledem na tento postoj v závěru své ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud vyslovil porušení tohoto základního práva, a napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je s ohledem na své dřívější rozhodnutí ve věci Smolovského rybníka nucen konstatovat, že pro posouzení právní povahy hráze, tedy nyní posuzované věci, jsou relevantní závěry, k nimž dospěl v usnesení sp. zn. II. ÚS 95/05 ze dne 16. června 2005 (U 14/37 SbNU 757), kterým byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta ústavní stížnost téhož navrhovatele. V něm Ústavní soud mimo jiné aproboval právní závěr Nejvyššího soudu učiněný v předchozím sporu, že jestliže stavbu rybníka ve smyslu veřejného práva nelze oddělit od pozemku, který tvoří jeho dno a břehy, nemůže být rybník (jak je chápán vodním právem) samostatnou věcí z hlediska práva soukromého, se kterou by mohlo být samostatně nakládáno, expressis verbis, rybník v tomto pojetí není samostatným objektem občanskoprávních vztahů, a tudíž nemůže být stavbou ani ve smyslu občanského práva, ani ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. Rovněž v něm jako ústavně konformní posoudil i názor Nejvyššího soudu, že důsledkem, který z takového právního pojetí rybníka plyne, vylučuje možnost přechodu pozemku s rybníkem, hrází a příslušenstvím do majetku obce.

Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč by se měl v nyní projednávané věci odchýlit od své dřívější pozice. Ústavní stížnost je sice postavena na ústavně nekonformním výkladu ustanovení někdejšího nejvyššího zákona Československé socialistické republiky ze strany obecných soudů, nelze však přehlédnout, že spornou se jeví otázka právního postavení hráze jako stavby ve světle práva soukromého. Její řešení totiž poskytuje jednoznačnou odpověď na otázku, zda se na příslušnou hráz ustanovení čl. 8 ústavního zákona č. 100/1960 Sb. vztahovalo, anebo nikoli.

V této spojitosti přesto pokládá Ústavní soud za vhodné podotknout, že zmíněné ústavní ustanovení chápalo jím vypočtené statky především z funkčního hlediska, nikoli z pohledu jejich právního postavení v těch kterých právních odvětvích. Taková interpretace odpovídala tehdejšímu chápání vlastnického práva, totiž socialistického společenského vlastnictví, které mělo dvě základní formy, a sice státní vlastnictví (národní majetek) a družstevní vlastnictví, tedy majetek lidových družstev. (čl. 8 odst. 1 ústavního zákona č. 100/1960 Sb.). V tomto ohledu korelovala rovněž s významem socialistické hospodářské soustavy za minulého režimu, v níž byly výrobní prostředky "zespolečenštěny" (srov. čl. 7 odst. 2 téhož předpisu). Pokud by byl přijat závěr, že národní majetek tvořily pouze vodní toky bez jakýchkoli staveb vybudovaných ve spojitosti s nimi, pak by takový výklad byl v silné kontrapozici s vnímáním a koncepcí státního vlastnictví a rolí (úlohou) státu v centrálně plánovaném hospodářství, jak to bylo zakotveno v celé řadě dalších ústavních ustanovení.

Při posuzování společenských (právních) vztahů vzniklých za účinnosti někdejší československé ústavy a od ní odvozeného právního řádu je tudíž tento aspekt nutno v nyní projednávané věci zohlednit, neboť exegese dnes již neplatných právních předpisů z období před rokem 1989 výlučně v intencích dnešní konstitucionalistiky bez ohledu na další skutečnosti či přihlédnutí k celkovému charakteru právního systému té doby by mohla vést k nedůvodnému retroaktivnímu zpochybnění práv současných vlastníků, kdy původ jejich vlastnického práva spočívá právě v tomto období. Obecné soudy tak nepochybily, jestliže poukázaly na to, že prokazování, že stěžovatel v době před rokem 1960 zbudoval vodní dílo na vodním toku, je vzhledem k čl. 8 ústavního zákona č. 100/1960 Sb. v rámci určovací žaloby bezpředmětné.

Protože stěžovatel v ústavní stížnosti již žádné další argumenty nepředestřel, Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 29. března 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru