Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 103/96Nález ÚS ze dne 28.05.1997K právu osobního užívání pozemku. K transformaci dřívějšího práva osobního užívání pozemku na právo vlastnické.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkVlastnictví
akt/nicotný (paakt)
akt/správní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 64/8 SbNU 133
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.103.96
Datum podání10.04.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb.

40/1964 Sb., § 872 odst.1

509/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 103/96 ze dne 28. 5. 1997

N 64/8 SbNU 133

K právu osobního užívání pozemku. K transformaci dřívějšího práva osobního užívání pozemku na právo vlastnické.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Druhý senát Ústavního soudu České republiky

rozhodl dne 28.

května 1997 ve věci ústavní stížnosti V. M.a M. M. proti rozsudku

Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 1. 1996, sp. zn. 12 Co 660/95

potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 20.9.

1995, sp. zn. 9 C 89/95, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

1. V. M. a M. M. ústavní stížností ze dne 5. 4. 1996, která

byla podána k poštovní přepravě dne 9.4. 1996 a následujícího dne

doručena Ústavnímu soudu, napadli výše uvedený rozsudek Krajského

soudu v Plzni, jímž tento soud v plném rozsahu potvrdil rozsudek

Okresního soudu v Klatovech ze dne 20.9. 1995, sp. zn. 9 C 89/95.

Uvedeným rozsudkem okresního soudu byl zamítnut návrh stěžovatelů,

kterým se domáhali

a) uložení povinnosti čs. státu - Okresnímu úřadu v Klatovech

vrátit vše, co dostal na základě darovací smlouvy ze dne

6.1. 1977,

b) uložení povinnosti Okresnímu úřadu v Klatovech,že nesmí

s nemovitostmi nakládat,

c) prohlášení za protiprávní a od počátku neplatné veškeré

dispozice bývalého ONV a jeho právního nástupce Okresního

úřadu v Klatovech stran pozemků uvedených v soudních

rozsudcích, a to rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze

dne 20.5. 1991 ve věci sp. zn. 5 C 119/90 a rozsudku

Krajského soudu v Plzni ze dne 13.1. 1992 ve věci sp. zn.

9 Co 464/91 a jakéhokoliv nakládání s těmito nemovitostmi,

d) vyslovení od samého počátku neplatnosti práva osobního

užívání pozemku parc. č. 317/1 v kat. úz. R.,

e) určení, že jsou původními a nepřetržitými vlastníky

pozemku parc. č. 317/1 v kat. úz. R.,

f) uložení povinnosti čs. státu nahradit škodu.

Stěžovatelé podali ústavní stížnost na základě ustanovení §

72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů, dle něhož je ústavní stížnost oprávněna

podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže

tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem,

bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním

zákonem. Ústavní stížnost směřuje proti napadanému rozsudku v té

části, ve které byl zamítnut návrh na určení vlastnického práva.

V odůvodnění návrhu stěžovatelé uvedli, že - dle jejich

názoru - byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni porušen

ústavní princip obsažený v čl. 11 odst. 1 věta druhá Listiny

základních práv a svobod, podle něhož má vlastnické právo všech

vlastníků stejný zákonný obsah a stejnou ochranu. Z tohoto

principu vyplývá ústavně zajištěná ochrana vlastnického práva,

která byla navrhovatelům údajně odepřena. Protože svoje vlastnické

právo považují stěžovatelé za právo existující, a to podle

pravomocného rozsudku, kterým bylo určeno, že darovací smlouva, na

jejímž základě došlo k darování pozemku státu, je neplatná, nejde

v jejich případě o spor o existenci vlastnického práva, ale o jeho

ochranu.

2. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje

předepsané obsahové i formální náležitosti a že byla podána včas

(za první den lhůty se považuje den, kdy napadený rozsudek nabyl

právní moci, tj. 8.2. 1996, konec lhůty připadl na neděli 7.4.

1996, nejbližším následujícím pracovním dnem bylo úterý 9. 4.

1996, v němž byla stížnost odeslána).

K posuzované věci nejprve vyžádal Ústavní soud od Okresního

soudu v Klatovech spis sp. zn. 9 C 89/95 a od Krajského soudu

v Plzni a od vedlejšího účastníka Okresního úřadu Klatovy

vyjádření k ústavní stížnosti podle § 42 odst. 3 zákona č.

182/1993 Sb.

Ve svém vyjádření ze dne 16.10. 1996 předsedkyně senátu

Krajského soudu v Plzni uvedla, že odvolací soud potvrdil rozsudek

Okresního soudu v Klatovech, neboť shledal, že řízení před soudem

prvního stupně netrpělo procesními vadami, které by upřely

navrhovatelům právo na spravedlivý proces. Krajský soud

konstatoval, že odpůrce, tj. čs. stát - Okresní úřad Klatovy,

nebyl v řízení pasivně legitimován, neboť plnění získané na

základě darovací smlouvy ze dne 6.1. 1977 nedrží. Z tohoto důvodu

zamítl návrh žalobců již soud prvního stupně a odvolacímu soudu

nezbylo než prvostupňový rozsudek jako věcně správný potvrdit.

Dále odkázala předsedkyně senátu na písemné odůvodnění rozhodnutí

odvolacího soudu a navrhla zamítnutí ústavní stížnosti jako

nedůvodné.

Vedlejší účastník, čs. stát - Okresní úřad Klatovy, se

k ústavní stížnosti vyjádřil podáním ze dne 18.10. 1996. Přednosta

okresního úřadu v něm nejprve poukázal na neplatnost darovací

smlouvy ze dne 6.1. 1977, jež byla pravomocně potvrzena dne 20.2.

1992. Poté navrhovatelé požádali Okresní úřad Klatovy o vydání

pozemku parc. č. 317/1 v kat. úz. R.. Protože okresní úřad

odpověděl, že pozemek nemá ve svém držení, neboť bývalý MNV

Vrhaveč na uvedeném pozemku zřídil zahrádkářskou kolonii a pozemek

přenechal do užívání jednotlivým zahrádkářům, podali žalobci návrh

u soudu. Vedlejší účastník dále vyjádřil přesvědčení, že Okresní

soud v Klatovech i Krajský soud v Plzni rozhodly v souladu

s občanským zákoníkem, když podle § 457 obč. zákoníku je každý

z účastníků neplatné smlouvy povinen vrátit druhému vše, co podle

ní získal. Ustanovení § 458 odst. 1 obč. zákoníku stanoví, že

v případě nemožnosti plnění musí být poskytnuta peněžní náhrada.

V daném případě k takové situaci údajně došlo a manželé M. měli

možnost o tuto náhradu žádat. Na toto právo byli upozorněni již

v řízení před soudem I. stupně, striktně jej odmítli. Kromě toho

upozornil okresní úřad také na předchozí soudní řízení, v nichž se

žalobci neúspěšně domáhali svých práv k pozemku parc. č. 317/1

v kat. úz. R.. Závěrem vyjádření vedlejší účastník žádá, aby návrh

stěžovatelů byl zamítnut, a to s odůvodněním, když by podle jeho

úsudku vyhověním došlo k zásahu do vlastnických práv všech

zahrádkářů, kteří se stali vlastníky svých pozemků přímo ze

zákona, aiv tomto případě by došlo k porušení Listiny základních

práv a svobod.

3. Ústavní soud z obsahu spisu Okresního soudu v Klatovech ve

věci sp. zn. 9 C 89/95 zjistil, že stěžovatelé se původně domáhali

vynesení rozsudku, podle něhož by byl Okresní úřad Klatovy povinen

vydat vkladuschopné prohlášení týkající se několika pozemků v kat.

úz. R. a nahradit škodu. Posléze petit návrhu upřesnili

a doplnili. Podstatou návrhu byla skutečnost, že rozsudkem

Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. 5 C 119/90 bylo určeno, že

darovací smlouva, kterou stěžovatelé uzavřeli dne 6.1. 1977, jako

dárci s čs. státem, zast. finančním odborem ONV Klatovy, jako

obdarovaným, je neplatná. Touto darovací smlouvou stěžovatelé

darovali státu pozemky v kat. úz. R. a v kat. úz. Vrhaveč, kromě

jiného, také pozemek parc. č. 317/1. Ústavní soud si proto vyžádal

spis ve věci sp. zn. 5 C 119/90, z něhož vyplynulo, že stěžovatelé

se návrhem podaným dne 22.6. 1990 domáhali vyslovení neplatnosti

darovací smlouvy, kterou státu převedli pozemky v uvedených kat.

územích. Převod byl vynucen pod bezprávnou výhrůžkou, neboť byl

požadován jako podmínka pro převod mlýna z čs. státu na

stěžovatele (mlýn jim byl v r. 1959 znárodněn, nadále v něm

bydleli). Okresní úřad Klatovy navrhoval zamítnutí žaloby

a současně upozorňoval na možné uplatnění restitučních předpisů,

včetně souběžně schvalovaného zákona o půdě. Okresní soud

rozsudkem ze dne 20.5. 1991 žalobě vyhověl. Důvodem absolutní

neplatnosti darovací smlouvy byla okolnost, že k darování došlo

pod nátlakem, tudíž projev vůle dárců nebyl učiněn svobodně, čímž

byla vyloučena jedna z podstatných náležitostí právního úkonu.

Proti rozsudku podal odvolání Okresní úřad Klatovy, opětovně

namítal kolizi se zákonem o půdě. Protože došlo po uzavření

darovací smlouvy k přidělení některých pozemků do osobního

užívání, byl při jednání u odvolacího soudu výslovně formulován

zájem Okresního úřadu Klatovy na tom, aby se otázka pozemků

přidělených do osobního užívání řešila podle zákona o půdě.

Krajský soud v Plzni rozsudek potvrdil (rozsudkem ze dne 13. 1.

1992 sp.zn. 9 Co 464/91), odůvodnil také použití občanského

zákoníku při údajné kolizi se zák. č. 229/1991 Sb. Rozsudek nabyl

právní moci dne 24.2. 1992 (opravné usnesení, kterým se měnilo

nesprávné parcelní číslo jednoho z pozemků, nabylo právní moci dne

28.1. 1995). Okresní úřad Klatovy podal dovolání pro údajné

nesprávné právní posouzení věci (s opětovným odkazem na zák. č.

229/1991 Sb.). Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl (usnesení ze dne

22.9. 1992 sp.zn. 3 Cdo 38/92), neboť nebylo přípustné.

Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatelé podali žaloby vůči

fyzickým osobám, kterým bylo zřízeno podle dřívější právní úpravy

k dotčeným pozemkům právo osobního užívání. Např. ze spisu

Okresního soudu v Klatovech ve věci sp. zn. 7 C 138/92 plyne, že

stěžovatelé se domáhali vyklizení pozemku parc. č. 317/13 v kat.

úz. R., který vznikl z původního pozemku parc. č. 317/1.

Stěžovatelé v žalobě namítali, že se považují za vlastníky tohoto

pozemku, neboť jejich vlastnické právo bylo prokázáno v řízení

o neplatnost darovací smlouvy. Stěžovatelé dále tvrdili, že jsou

neplatné i ostatní právní úkony, které byly provedeny na základě

neplatné darovací smlouvy. Potvrzovali, že se obrátili na

pozemkový úřad, jenž jejich žádost nevyřídil. Dále uváděli, že

je-li smlouva, kterou přešlo na stát jejich vlastnictví, neplatná,

jsou strany povinny vrátit si navzájem plnění podle § 457 obč.

zákoníku.

Okresní soud v Klatovech žalobu rozsudkem ze dne 23.12. 1992

zamítl. V odůvodnění, mimo jiné, konstatuje, že žalované v tomto

sporu je třeba považovat za řádné vlastníky pozemku, neboť byli

osobními uživateli tohoto pozemku a s účinností zák. č. 509/1991

Sb. se stali vlastníky pozemku. Okresní soud také tvrdí, že nelze

zpochybňovat legalitu a účinnost správního rozhodnutí o přidělení

pozemku do osobního užívání, když je třeba vycházet z presumpce

platnosti vydaného správního rozhodnutí znamenající, že nebylo-li

takové rozhodnutí zákonným postupem zrušeno, je třeba je považovat

za platné a účinné.

Stěžovatelé se odvolali, když argumentovali opětovně svým

nepřetržitým vlastnictvím, a tudíž i nezákonností rozhodnutí

o přidělení pozemků do osobního užívání. Krajský soud v Plzni

potvrdil rozsudek soudu I. stupně, když souhlasil s jeho závěry.

Navíc připojil závěr o případném použití § 458 odst. 1 obč.

zákoníku (nelze-li vrátit plnění, poskytne se peněžitá náhrada).

Krajský soud rozhodl o přípustnosti dovolání, neboť šlo

o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Stěžovatelé možnost podat dovolání využili. Posuzovali v něm

vzájemný vztah obou vlastnických práv a domáhali se ochrany podle

Listiny. Polemizovali také s možným použitím zák. č. 229/1991 Sb.

Vrchní soud v Praze, jako soud dovolací, dovolání zamítl. Vrchní

soud především dospívá k závěru, že dnem 1. ledna 1992 sporný

pozemek vlastnicky patřil odpůrcům. Soud dále vysvětluje možnosti

přezkumu dohody o předání a převzetí pozemku a možnosti přezkumu

rozhodnutí o přidělení pozemku (č.l. 54 dole, č.l. 55 nahoře),

včetně případného překročení výměr. Ze zjištěného pak vyvozuje, že

účinky ustanovení § 872 odst. 4 obč. zákoníku nelze vyloučit,

a proto bránilo vzniklé a již existující vlastnické právo odpůrců

tomu, aby právní moc rozhodnutí o určení neplatnosti smlouvy měla

navrhovateli předvídaný důsledek, totiž že vlastníky předmětného

pozemku jsou oni.

S ohledem na výsledek řízení podali stěžovatelé již 25.10.

1994 první ústavní stížnost (byla vedena pod sp. zn. III. ÚS

164/94), a to proti 26 rozsudkům Okresního soudu v Klatovech,

Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze. Usnesením

Ústavního soudu ze dne 4. ledna 1995 byl jejich návrh odmítnut,

neboť stěžovatelé nebyli v řízení před Ústavním soudem řádně

zastoupeni.

Poté podali stěžovatelé další ústavní stížnost (byla vedena

pod sp. zn. IV. ÚS 33/95), kterou se domáhali zrušení týchž

rozsudků jako v předešlé ústavní stížnosti. Ústavní soud svým

usnesením ze dne 3. dubna 1995 návrh odmítl, neboť shledal, že

ústavní stížnost byla podána opožděně.

Po neúspěchu u Ústavního soudu podávají dne 20.4. 1995

V. a M. M. žalobu u Okresního soudu v Klatovech na vydání

vkladuschopného prohlášení ke všem pozemkům a na náhradu škody

(viz výše). Okresní soud žalobu zamítl. Proti rozsudku podali M.

odvolání, krajský soud rozsudek potvrdil. Proti tomuto rozsudku

směřuje projednávaná ústavní stížnost vedená pod sp. zn. II. ÚS

103/96.

4.Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí,

není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich

soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného

dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti

postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv

a svobod. Nedostatek takového postupu však Ústavní soud

v projednávané věci, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod

sp.zn. 9 C 89/95, nezjistil. Z ústavního principu nezávislosti

soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá rovněž zásada volného hodnocení

důkazů zakotvená v § 132 občanského soudního řádu. V rámci volného

hodnocení důkazů dospěl krajský soud v rozsudku ze dne, 8.1.1996

sp. zn. 12 Co 660/95, (napadeném ústavní stížností) na základě

zápisu v katastru nemovitostí k závěru, že žalovaný čs. stát

- Okresní úřad Klatovy není v řízení o předmětné nemovitosti

pasivně legitimován, neboť vlastníkem jsou fyzické osoby. Za této

situace nelze, a to zejména s odkazem na zápis v katastru

nemovitostí, závěru krajského soudu ohledně pasivní legitimace nic

vytknout.

Ústavní soud při této příležitosti považuje za vhodné

objasnit případnou konkurenci dvou vlastnických práv, a to

vlastnického práva původních vlastníků a vlastnického práva

vzniklého transformací z předchozího osobního užívání pozemku

(podle § 872 odst. 1 obč. zákoníku - ve znění účinném po

novelizaci provedené zák. č. 509/1991 Sb. s účinností od 1.1.

1992).

Podle právní úpravy účinné do 31.12. 1991 vznikalo právo

osobního užívání na základě dvou právních skutečností: rozhodnutí

o přidělení pozemku a dohody o zřízení práva osobního užívání

pozemku, k níž byla nezbytná registrace státním notářstvím (právo

osobního užívání vzniklo až registrací dohody). Na rozdíl od

smluvních převodů, kde se - až na zákonem stanovené minimální

výjimky - uplatňuje jednoznačná zásada nemo plus iuris ad alium

transferre potest, quam ipse habet (nikdo nemůže převést na jiného

více práv, než má sám), byl při vzniku práva osobního užívání

zvolen přidělovací princip, který vyžadoval pravomocné

a vykonatelné rozhodnutí správního orgánu o přidělení pozemku.

Z tohoto hlediska je proto nezbytné zabývat se povahou

uvedeného rozhodnutí, zejména se zaměřením na jeho účinky

v případě, že stát nebyl vlastníkem pozemku, který byl rozhodnutím

přidělen. Povaha účinků rozhodnutí je závislá na rozlišování

vadných a nulitních správních aktů (zejména s důrazem na důvody

vedoucí k nulitě a na zásadu presumpce správnosti správního aktu).

Ústavní soud vychází ze závěru, že pokud by šlo o nicotný akt

(paakt), nevznikly by z něj žádné právní následky, na rozdíl od

neplatného aktu, u něhož se uplatní presumpce jeho správnosti (do

doby zrušení jeho účinků).

Hodnotí-li Ústavní soud z tohoto pohledu rozhodnutí ONV

Klatovy o přidělení pozemku do osobnímu užívání, musí konstatovat,

že okolnost neexistence vlastnického práva státu k přidělovanému

pozemku nemohla mít vliv na neúčinnost rozhodnutí. Rozhodnutí ONV

bylo rozhodnutím orgánu státní správy (projevem státní moci

a nikoli projevem vůle státu jako vlastníka). V posuzovaném

případě nebyly předloženy žádné důkazy o tom, že by některé

z rozhodnutí ONV v Klatovech o přidělení pozemku do osobního

užívání nebylo vydáno ve správním řízení. Stěžovatelé, kteří

v době přidělování nebyli již považováni za vlastníky

přidělovaných pozemků, nebyli účastníky řízení, ani zjevně proti

platnosti darovací smlouvy v té době nic nenamítali. ONV Klatovy

vycházel z toho, že darovací smlouva je platná a že přidělovaný

pozemek je ve vlastnictví státu. Soudní rozhodnutí, jímž bylo

určeno, že darovací smlouva je neplatná (s účinky ex tunc), nabylo

právní moci až za několik let po vydání rozhodnutí o přidělení

pozemků. Z pohledu pozdějšího soudního rozhodnutí jsou rozhodnutí

ONV o přidělení pozemků vadná, neboť jimi byly přiděleny pozemky,

které v "socialistickém společenském vlastnictví" podle tehdejšího

znění § 199 obč. zákoníku nebyly. Navzdory uvedené právní vadě

nebylo a není možno zrušit tato rozhodnutí ani v rámci přezkoumání

mimo odvolací řízení, především proto, že podle § 67 odst. 1 zák.

č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), rozhodnutí,

kterým byl účastníkovi dán souhlas k občanskoprávnímu nebo

pracovněprávnímu úkonu, nelze mimo odvolací řízení zrušit nebo

změnit, jestliže účastník řízení nabyl práv v dobré víře. Dobrá

víra fyzických osob nebyla ničím zpochybněna (na základě

rozhodnutí jim vzniklo právo, aby s nimi byly uzavřeny

občanskoprávní dohody). Pro rozhodnutí proto platí předpoklad

souladu s právem (správnosti) správního aktu, dokud nebude zrušeno

nebo změněno, k čemuž v posuzovaném případě nemůže již dojít

(vzhledem ke lhůtám pro přezkum). Proto Ústavní soud zastává

názor, že rozhodnutí o přidělení pozemků nelze považovat za akty

nicotné (od počátku neexistující).

V návaznosti na rozhodnutí ONV Klatovy byly uzavřeny dohody

o osobním užívání. Je třeba podotknout, že fyzickým osobám vzniklo

právní mocí rozhodnutí o přidělení pozemku právo na uzavření

dohody, na druhé straně vznikla povinnost státu takovou dohodu

uzavřít (tuto povinnost mu ukládalo platné a pravomocné, i když

vadné, rozhodnutí orgánu státní správy, které zrušeno nebylo

a zrušit je ani není možné). Proto také platně vzniklo fyzickým

osobám právo osobního užívání pozemků. Jestliže takové osobě

svědčilo právo osobního užívání ke dni 31.12. 1991, dnem 1.1.

1992 se přeměnilo přímo ex lege na právo vlastnické. K tomuto

okamžiku je také nutno vztáhnout zánik vlastnického práva

původního vlastníka (ať již státu, nebo jiného subjektu).

Postupu obecných soudů nelze z uvedených důvodů nic vytknout,

ani pokud jde o posouzení případné konkurence dvou vlastnických

práv, a to vlastnického práva původních vlastníků a vlastnického

práva, vzniklého transformací ex lege z předchozího práva osobního

užívání pozemku s účinností od 1.1.1992.

Je na stěžovatelích, aby pro ochranu svých práv využili

všechny prostředky, které právní řád nabízí, včetně započatého

řízení podle zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů

k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších

předpisů.

5. Ústavní soud neshledal, že by v řízení u Okresního soudu

v Klatovech a u Krajského soudu v Plzni byla stěžovatelům odepřena

ochrana jejich vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 věty

druhé Listiny základních práv a svobod. Ze všech výše uvedených

důvodů proto Ústavnísoud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku

rozhodnutí, tj. návrh zamítl dle § 82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 28.5. 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru