Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 103/03Usnesení ÚS ze dne 24.03.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkZnalecký posudek
škoda/náhrada
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.103.03
Datum podání14.02.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 103/03 ze dne 24. 3. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele Ing. J. A., zastoupeného advokátem Mgr. P. H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2002, čj. 64 Co 303/2001-404, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se návrhem ze dne 12. 2. 2003, doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 2. 2003, domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze uvedeného v záhlaví. Tvrdí, že postupem soudu mu bylo odňato právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 3. 4. 2001, čj. 7 C 160/95-252, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem mezitimním o základu uplatněného nároku žalobců Z. B., L. B. a nezl. L. B. Jejich nárok shledal co do základu po právu s tím, že o náhradě nákladů řízení rozhodne v konečném rozsudku. Stěžovatel coby žalovaný se proti tomuto rozsudku odvolal. Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 24. 10. 2002, čj. 64 Co 303/2001-404, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Ústavní soud se primárně zabýval otázkou, zda ústavní stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zaměřil se na posouzení přípustnosti ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

Ze sdělení Ústavního soudu publikovaného pod č. 32/2003 Sb., které bylo rozesláno dnem 3. 2. 2003, plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání až rozhodnutí o dovolání, bez ohledu na způsob vyřízení.

Jak zjistil Ústavní soud dotazem na Obvodní soud pro Prahu 5, stěžovatel podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2002, čj. 64 Co 303/2001-404, dovolání, o němž nebylo doposud rozhodnuto. Přes uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. podal stěžovatel proti označenému rozsudku Městského soudu v Praze dne 12. 2. 2003 souběžně s dovoláním i ústavní stížnost.

S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti je nepřípustný. Posledním opravným prostředkem v projednávané věci totiž je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, jež rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v dané věci není. Pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.

Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 písm. zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§ 75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 § 75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§ 75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.

S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavnísoud nucen projednávaný návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2003JUDr. Jiří Malenovský

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru