Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1025/15 #1Usnesení ÚS ze dne 01.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na pouč... více
Věcný rejstříkExekuce
řízení/zastavení
Dovolání
půjčka
neplatnost
osoba/povinná
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1025.15.1
Datum podání07.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 118a odst.3, § 213b, § 237, § 268 odst.1 písm.h, § 268 odst.4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1025/15 ze dne 1. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Úvěrový servis s. r. o., se sídlem Pravonín 88, zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Pavelčákova 14, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 30 Cdo 2148/2014-596, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 7. 4. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, jakož i dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti Okresní soud v Mladé Boleslavi zastavil exekuci v částce 211.000 Kč (výrok I), zamítl návrh povinných na zastavení exekuce pro vymožení částky 25.000 Kč (výrok II) a oprávněné (stěžovatelce) uložil povinnost nahradit povinným náklady zastavovacího řízení (výrok III). Okresní soud totiž dospěl k závěru, že částka 211.000 Kč nebyla povinným podle smlouvy o půjčce nikdy vyplacena.

3. Krajský soud v Praze citované usnesení okresního soudu ve věci samé potvrdil a změnil je ve výroku o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že uznání dluhu povinnými proběhlo v okamžiku, kdy dluh neexistoval, neboť v té době nebyla smlouva o půjčce uzavřena. Proto je uznání dluhu ze strany povinných neplatné. Dále uvedl, že smlouva o půjčce je neplatná i proto, že povinní ji uzavřeli v omylu vyvolaném oprávněnou, tedy stěžovatelkou.

4. Následné dovolání stěžovatelky podané proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že "[v] souzené věci dospěl odvolací soud k závěru, že oprávněná nemá na plnění ve výši 211.000 Kč nárok podle hmotného práva, protože povinnému nikdy tuto částku nepředala, a že tudíž povinní uznali neexistující dluh. Dále uzavřel, že smlouva o půjčce je neplatná, neboť povinní ji uzavřeli v omylu vyvolaném oprávněnou. Přestože každý z těchto závěrů obstojí - v případě jeho správnosti - jako samostatný důvod pro částečné zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h), odst. 4 [zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř." nebo "občanský soudní řád")], dovolatelka první z nich nenapadá a dovolacímu přezkumu jej neotvírá. Za této situace pak dovolání není přípustné ani k přezkoumání druhého závěru odvolacího soudu, neboť správnost meritorního výroku rozhodnutí ovlivnit nemůže."

5. Proti tomuto závěru se však stěžovatelka důrazně ohrazuje [v ústavní stížnosti cituje pasáže ze svého dovolání založeného na č. l. 579-583 vyžádaného spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 6 Nc 1240/2009], neboť v dovolání údajně výslovně napadla i závěr odvolacího soudu, že část půjčky ve výši 211.000 Kč povinným neposkytla.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Jak plyne ze shora provedené rekapitulace, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, neboť odvolací soud dovoláním napadené rozhodnutí opřel o dva závěry: 1) stěžovatelka nikdy povinným částku ve výši 211.000 Kč nepředala (a proto povinní uznali neexistující dluh), a 2) smlouva o půjčce je nadto neplatná, protože povinní ji uzavřeli v omylu vyvolaném stěžovatelkou (v omyl byli povinní zástupcem stěžovatelky uvedeni v tom směru, že zástupce stěžovatelky věděl, že jím proklamované finanční řešení nebude moci být v případě povinných realizováno, neboť na nemovitostech majících sloužit k zajištění úvěru vázne právní vada). Podle Nejvyššího soudu přitom každý z těchto závěrů obstojí jako samostatný důvod pro částečné zastavení exekuce; stěžovatelka přitom podle Nejvyššího soudu ve svém dovolání zpochybnila pouze závěr o tom, že měla povinné uvést v omyl. Proto - i kdyby byl závěr odvolacího soudu o uvedení v omyl chybný - bylo třeba dovolání podle Nejvyššího soudu odmítnout, neboť pro částečné zastavení exekuce postačuje i jen závěr o neposkytnutí plnění ve zmiňované výši. Stěžovatelka, jak shora uvedeno, nicméně tvrdí, že v dovolání zpochybnila oba závěry odvolacího soudu.

8. Za této situace bylo úkolem Ústavního soudu posoudit, zda-li stěžovatelka v dovolání skutečně zpochybňovala toliko závěr odvolacího soudu týkající se uzavření smlouvy v omylu na straně povinných, anebo i závěr vztahující se k fakticitě (ne)poskytnutí výše uvedeného finančního plnění. Ze samotného dovolání stěžovatelky (rozděleného do bodů I.- IX., kdy v bodě I. stěžovatelka provádí toliko stručnou rekapitulaci dosavadního řízení, bod VIII. věnuje nákladům exekutora a bod IX. obsahuje závěrečný petit) Ústavní soud zjistil, že v bodě II. se stěžovatelka zabývala jí tvrzenou překvapivostí rozhodnutí odvolacího soudu, již stěžovatelka spatřovala v tom, že zatímco okresní soud vyšel z toho, že stěžovatelka část finančního plnění povinným vůbec neposkytla, odvolací soud předestřel svůj právní názor o neplatnosti smlouvy o půjčce z důvodu tvrzeného omylu. V bodě III. a IV. stěžovatelka vysvětluje, proč podle jejího názoru o omyl na straně povinných jít nemohlo, a to jak z hlediska právně-teoretického (bod III.), tak z hlediska skutkových okolností konkrétního případu (v bodě IV. stěžovatelka naznačuje, že povinní vzhledem ke svým znalostem a zkušenostem museli počítat s eventualitou rizika spočívajícím v neposkytnutí úvěru). V bodě V. stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká porušení poučovací povinnosti ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 213b o. s. ř., pokud měl soud za to, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno o prokázání poskytnutí části půjčky co do částky 211.000 Kč. Stěžovatelka v této souvislosti upřesňuje, že odvolací soud ji sice ve smyslu citovaných ustanovení poučil, nicméně pokud mu stěžovatelkou doplněné dokumenty nestačily, měl stěžovatelku poučit znovu. Bod VI. svého dovolání stěžovatelka věnuje tomu, že výpovědi některých svědků byly před odvolacím soudem toliko čteny a stěžovatelka jim nemohla klást doplňující otázky. V bodě VII. pak stěžovatelka rekapituluje jí tvrzená pochybení soudů prvního a druhého stupně.

9. Za daného stavu Ústavní soud akceptuje závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatelka v podaném dovolání skutečně jasně neformulovala otázku vztahující se k vlastnímu právnímu posouzení toho, zda povinným byla půjčka poskytnuta, respektive v jaké výši, ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Je třeba ostatně také vidět, že stěžovatelkou v dovolání tvrzená pochybení neměla v řízení před odvolacím soudem dostatečnou oporu. Stěžovatelka totiž ve skutečnosti v dovolání sama přiznává, že se jí náležitého poučení ze strany odvolacího soudu za přiměřené aplikace ustanovení § 118a o. s. ř. dostalo. Stejně tak není pravda, že by odvolací soud porušil zásadu přímosti a ústnosti. Odvolací soud totiž ve stěžovatelkou namítaném rozsahu dokazování ve smyslu ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. neopakoval a naopak vyšel ze skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem.

10. Ústavní soud konečně ani nepřehlédl, že se stěžovatelka ústavní stížností k řízení před nalézacím a odvolacím soudem obrací jen zprostředkovaně skrze jí namítané nesprávné zhodnocení jejího dovolání. Tento postup - byť mu samozřejmě formálně nelze cokoliv vytknout - ovšem jen podporuje hodnocení učiněná zejména již právě odvolacím soudem. Ten totiž v usnesení z 23. 10. 2013, č. j. 20 Co 419/2013-536 (tedy v rozhodnutí napadeném dovoláním stěžovatelky), upozorňuje na značnou nevěrohodnost některých tvrzení stěžovatelky (resp. osob s ní přímo spojených). Jakkoliv proto Ústavní soud nezastírá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu mohlo být odůvodněno výrazně přesvědčivěji, v nyní posuzovaném případě nemají uplatněné stížnostní námitky - právě s ohledem na průběh celého řízení před obecnými soudy - náležitou ústavněprávní relevanci.

11. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatelky. Proto bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru