Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 102/03Nález ÚS ze dne 03.06.2004Právo na projednání věci za přítomnosti účastníka řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo každého na projednání věci v jeho přítomnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkOdvolání
soud/odročení jednání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 77/33 SbNU 249
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.102.03
Datum vyhlášení30.06.2004
Datum podání13.02.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 101 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 102/03 ze dne 3. 6. 2004

N 77/33 SbNU 249

Právo na projednání věci za přítomnosti účastníka řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 3. června 2004 sp. zn. II. ÚS 102/03 ve věci ústavní stížnosti L. M. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 7. 11. 2002 sp. zn. 13 Co 661/2000, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně z 31. 3. 1999 sp. zn. 9 C 112/97, kterým bylo stěžovateli a A. Š., v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnici, uloženo zaplatit žalobci O. G., v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi, peněžitou částku.

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2002 sp. zn. 13 Co 661/2000 se zrušuje.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, doplněnou podáními ze 17. 6. 2003 a 19. 2. 2004, se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně a tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vyjádřené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel tvrdí, že mu byla odňata možnost účasti u jednání Krajského soudu v Brně, jakož i možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem projednávaným v řízení, neboť bylo jednáno v jeho nepřítomnosti, ač se z jednání společně se svojí obecnou zmocněnkyní omluvil a požádal o jeho odročení.

Ze spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 9 C 112/97 zjistil Ústavní soud následující.

O. G. se po stěžovateli a A. Š. domáhal zaplacení částky 220 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce. Platebním rozkazem ze dne 14. 2. 1997 č. j. Ro 1222/96-7a bylo žalobě O. G. vyhověno. Proti tomuto platebnímu rozkazu podali stěžovatel a A. Š. odpor. Rozsudkem z 31. 3. 1999 č. j. 9 C 112/97-31 bylo stěžovateli a A. Š. uloženo, aby O. G. zaplatili částku 219 500 Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatel a A. Š. odvolání. Podle úředního záznamu odvolacího soudu v den nařízeného jednání o odvolání, tj. 7. 11. 2002, v 9.40 hodin A. Š. telefonicky omluvila neúčast svou a stěžovatele, a to pro nemoc, a zároveň požádala o odročení jednání. Přitom sdělila, že omluvu posílala předchozího dne faxem s tím, že fax nebyl přijat. Pracovnicí soudu byla A. Š. v té souvislosti vyzvána k zaslání potvrzení o pracovní neschopnosti a omluvy z jednání písemně. Téhož dne byl vydán ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Dne 11. 11. 2002 byla na podatelnu Krajského soudu v Brně doručena písemná omluva stěžovatele s žádostí o odročení jednání, a to spolu s potvrzením o pracovní neschopnosti vystaveným stěžovateli od 14. 10. 2002 a s hlášením o neuskutečněném telefaxovém přenosu, který měl být realizován 6. 11. 2002 v 16.12 hod. na telefaxové číslo 542212328. Zřejmě téhož dne, tj. 11. 11. 2002, byla na podatelnu Krajského soudu v Brně doručena písemná omluva obecné zmocněnkyně stěžovatele I. Š. s žádostí o odročení jednání, a to s potvrzením o pracovní neschopnosti, vystaveným obecné zmocněnkyni stěžovatele od 6. 11. 2002.

Odvolací soud v rozsudku napadeném ústavní stížností uvedl, že neshledal důvody k odročení jednání ve věci, protože telefonická omluva první žalované, učiněná krátce před zahájením jednání odvolacího soudu, nebyla ničím odůvodněna.

Z oficiálních webových stránek Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že telefaxové číslo Krajského soudu v Brně je 542103362.

O. G. jako vedlejší účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhl její zamítnutí. Uvedl, že při jednání odvolacího soudu nebyly prováděny žádné důkazy, ke kterým by se stěžovatel v případě své přítomnosti mohl vyjádřit, stěžovatelova nepřítomnost tedy nebránila odvolacímu soudu v projednání věci a neměla žádný vliv na rozhodnutí v této věci.

A. Š. jako vedlejší účastnice řízení nevyzvedla na poště v odběrní lhůtě zásilku s výzvou k vyjádření se k ústavní stížnosti.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory a procesní postup obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání soudu a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. V daném případě bylo jak stěžovateli, tak jeho obecné zmocněnkyni doručeno předvolání k jednání 14. 10. 2002, tedy 24 dnů před konáním jednání odvolacího soudu. Písemné omluvy stěžovatele a jeho obecné zmocněnkyně spojené s potvrzeními o pracovní neschopnosti a s žádostí o odročení jednání byly doručeny odvolacímu soudu až po dni jednání. Vzhledem k tomu, že byly takto doručeny, lze podle názoru Ústavního soudu předpokládat, že telefonická omluva v den jednání odvolacího soudu spojená s žádostí o odročení, byla učiněna spíše I. Š., obecnou zmocněnkyní stěžovatele, než první žalovanou A. Š., jak bylo pracovnicí soudu zaznamenáno. Příjmení obou těchto osob je totožné a zvukové vyjádření jmen zní podobně. Pokud zde mohou vyvstat v otázce osoby, která činí omluvu a žádá o odročení jednání, pochybnosti, je nutné je vyřešit tak, aby nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv všech účastníků řízení.

Podle názoru Ústavního soudu je nepochybné, že onemocnění stěžovatele a jeho obecné zmocněnkyně jsou důležitými důvody pro odročení jednání. Stejně tak je nepochybné, že omluvu neúčasti u jednání soudu, spojenou s žádostí o odročení jednání, lze uskutečnit i jiným způsobem než písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě, telegraficky nebo telefaxem. (R 10/2001) Je přitom logické, že telefonickou omluvu nelze zpravidla písemně doložit tak, aby toto doložení bylo doručeno současně s telefonickým sdělením nebo bezprostředně po něm. Za této situace vyvstává otázka, zda telefonická omluva stěžovatele a jeho obecné zmocněnkyně byla podána včas.

Ústavnísoud má za to, že obecně nelze omluvu z jednání spojenou s žádostí o odročení jednání podanou telefonicky 35 minut před zahájením jednání považovat za podanou včas. Na druhou stranu je nutné vždy přistupovat k závěrům o té které skutečnosti s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Je přirozené, že důležité překážky, které brání účastníkům řízení či jejich zástupcům v účasti na jednání, mohou nastat náhle a neočekávaně, a to i v době, která je vzhledem k termínu jednání soudu bezprostřední. V posuzovaném případě je zřejmé, že se obecná zmocněnkyně stěžovatele stala nemocnou den před jednáním odvolacího soudu. Stěžovatel sám již ve stavu nemocných byl. Jednání odvolacího soudu přitom bylo nařízeno v dopoledních hodinách. Podle názoru Ústavního soudu je za těchto okolností pochopitelné, že omluva a žádost o odročení jednání mohly být učiněny pouze v době, která bezprostředně předcházela zahájení jednání odvolacího soudu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že telefaxové číslo, na něž se stěžovatel a jeho obecná zmocněnkyně pokoušeli zaslat telefaxovou zprávu, není telefaxovým číslem odvolacího soudu. Navíc pracovnice soudu v daném případě při přijímání omluvy stěžovatele a jeho obecné zmocněnkyně tuto vyzvala k zaslání omluvy z jednání s potvrzením o pracovní neschopnosti písemně, což si museli stěžovatel i jeho obecná zmocněnkyně vyložit tak, že jednání bude odročeno.

Pro stěžovatele musela být tedy skutečnost, že odvolacísoud po přijetí omluvy jednal a rozhodl ve stěžovatelově nepřítomnosti, překvapivá. Postup a v konečném důsledku i rozhodnutí soudů všech stupňů má být vždy a za všech okolností předvídatelný účastníky řízení. Protože tomu tak v daném případě nebylo, bylo tím nepochybně porušeno právo na spravedlivý proces, tak, jak toto právo vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 a následujících Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky.

Podle čl. 38 odst. 2 Listiny každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavnísoud zdůrazňuje obecně platný princip, podle něhož případné zásahy do základních práv nebo svobod a tedy i jejich omezení musí být interpretovány restriktivně, a nikoliv extenzivně. Zejména je třeba respektovat zásadu, že při omezení základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny). Jestliže tedy platí, že nedostaví-li se k jednání řádně předvolaný účastník, který ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka a přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům, zjevně tuto zákonnou výjimku ze základního práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny nelze chápat způsobem rozšiřujícím.

Ústavnísoud tedy uzavírá, že v postupu odvolacího soudu, který vedl k vydání ústavní stížností napadeného rozsudku, shledává porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížností napadený rozsudek zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru