Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1017/13 #1Usnesení ÚS ze dne 11.07.2013

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Stát
legitimace/aktivní
dovolání/otázka zásadního právního významu
konkurzní podstata
EcliECLI:CZ:US:2013:2.US.1017.13.1
Datum podání25.03.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 13, § 15

99/1963 Sb., § 92 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1017/13 ze dne 11. 7. 2013

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce zpravodaje Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Marie Divišové, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Pikolou, advokátem se sídlem Ve Skalách 2, Praha 6, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 8. 2011 č. j. 27 C 235/2010-40 a Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2012 č. j. 69 Co 498/2011-66 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013 č. j. 28 Cdo 1750/2012-80, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vydaných v její věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces.

Z ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 27 C 235/2010 zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2012 č. j. 69 Co 498/2011-66 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 8. 2011 č. j. 27 C 235/2010-40, jímž byla pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky (konkursní věřitelky) zamítnuta stěžovatelčina žaloba, jíž se po České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhala náhrady škody ve prospěch správce konkursní podstaty, která měla být způsobena porušením dohlédací povinnosti konkursního soudu tím, že soud nedal pokyn správci konkursní podstaty k zapsání pohledávky z bezdůvodného obohacení do konkursní podstaty úpadce. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že konkursní věřitel není oprávněn svým jménem podat žalobu o náhradu škody ve prospěch konkursní podstaty úpadce; aktivní věcná legitimace konkursního věřitele je dána pouze při domáhání se plnění z neúčinných a odporovatelných právních úkonů dle ustanovení § 15 a § 16 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 2. 2013 č. j. 28 Cdo 1750/2012-80 stěžovatelčino dovolání odmítl pro nepřípustnost. Vysvětlil, že na zásadní právní význam rozhodnutí dovolacího soudu nelze usuzovat z tvrzení, jež pouze popírá právní závěry odvolacího soudu založené na relevantních ustanoveních hmotného práva a jež nadto postrádá jakoukoliv argumentační oporu v relevantních právních předpisech.

V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně popisuje okolnosti, z kterých dovozuje svůj nárok na náhradu škody. Je názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam a Nejvyššímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu podstatu žaloby stěžovatelky v postavení konkursního věřitele, jejímž předmětem je finanční částka žalovaná ve prospěch konkursní podstaty a tedy i stěžovatelky. Vyjadřuje přesvědčení, že každý z věřitelů má právo podat žalobu ve prospěch konkursní podstaty. Dále podotýká, že nesouhlas správce konkursní podstaty se vstupem do řízení na straně stěžovatelky naznačuje uznání jeho pochybení, protože "správce nebude stát proti své konkursní soudkyni na straně žalobce".

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Ústavní soud konstantně judikuje, že nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým konstatuje přípustnost či nepřípustnost dovolání, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Ingerence do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011 (N 172/63 SbNU 19), usnesení sp. zn. III. ÚS 280/03 ze dne 17. 12. 2003 (U 31/31 SbNU 383), usnesení sp. zn. II. ÚS 2541/11 ze dne 5. 10. 2011 a usnesení sp. zn. II. ÚS 2398/11 ze dne 8. 9. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Tak by tomu bylo zejména v případě denegationis iustitiae (odepření spravedlnosti), jestliže by se zřetelem k logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím obsaženým v napadeném rozhodnutí šlo o projev svévole [srov. nález sp. zn. II. ÚS 289/06 ze dne 11. 6. 2009 (N 138/53 SbNU 717), nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011 (N 172/63 SbNU 19)], dále v situaci, kdy se otázkou posuzování zásadního významu napadeného rozhodnutí po právní stránce dovolací soud vůbec nezabýval, i když tak měl povinnost učinit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/05 ze dne 18. 12. 2007 (N 227/47 SbNU 973)], anebo v případě absence odůvodnění. Ústavní soud nepožaduje extenzivní výklad práva, ale spokojí se s uvedením stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel, např. citací judikátů tohoto soudu, které věc řeší, a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvod [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.), nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011 (N 172/63 SbNU 19) a usnesení sp. zn. I. ÚS 3642/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz].

V projednávané věci Nejvyšší soud sice stručně, avšak výstižně a srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů považuje právní závěr odvolacího soudu za správný a tedy postrádající zásadní právní význam, čímž dostál výše vyjmenovaným požadavkům ústavní konformity jeho rozhodnutí.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud však není arbitrem ve sporech o výklad podústavního práva zaměřených na otázku, která z možných výkladových alternativ je racionálnější a upotřebitelnější v praxi (a to i kdyby se klonil k názoru stěžovatele), pokud řešená otázka nemá současně přesah do ústavní roviny.

Takového pochybení se obecné soudy ve stěžovatelčině věci nedopustily; naopak se stěžovatelčinou věcí řádně zabývaly a srozumitelně vysvětlily, na základě jakých úvah dospěly ke stěžovatelkou kritizovanému právnímu závěru o nedostatku její aktivní legitimace k podání žaloby na náhradu škody ve prospěch konkursní podstaty úpadce. Ústavní soud - maje obecnými soudy učiněné právní závěry za ústavně souladné - na odůvodnění napadených rozhodnutí odkazuje. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatelka nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Pouhý odlišný názor stěžovatelky na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení jeho ústavně zaručených práv. Je třeba též přisvědčit Nejvyššímu soudu, že stěžovatelka na podporu svého právního závěru nepředkládá téměř žádnou, natož přesvědčivou, právní argumentaci.

Pokud stěžovatelka brojí proti nepřipuštění přistoupení správce konkursní podstaty do řízení na straně stěžovatelky, stačí se omezit na konstatování, že obecné soudy postupovaly zcela v souladu s ustanovením § 92 odst. 1 o. s. ř., dle kterého nesouhlas toho, kdo má v řízení vystupovat na straně žalobce, představuje překážku jeho přistoupení, neboť nelze nikoho nutit k vedení soudního sporu; podání žaloby je totiž úkonem dispozitivním.

Ústavní soud nepřehlédl, že předložená plná moc stěžovatelky vykazuje vadu spočívající v tom, že se nejedná o zvláštní plnou moc výslovně udělenou pro zastupování v řízení před Ústavním soudem [srov. ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud však k odstranění této vady stěžovatelku nevyzýval, neboť ani její náprava by nic nezměnila na zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru