Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1015/10 #2Usnesení ÚS ze dne 26.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Náklady řízení
škoda/odpovědnost za škodu
odpovědnost/orgánů veřejné moci
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.1015.10.2
Datum podání08.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 8 odst.1, § 1 odst.1, § 5 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1015/10 ze dne 26. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. B. P., zastoupeného JUDr. Jindřichem Finkem, advokátem, se sídlem AK v Brně, Moravské nám. 754/13, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 7. 2008 č. j. 19 C 23/2008-35, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2009 č. j. 68 Co 469/2008-52 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010 č. j. 25 Cdo 3929/2009-90 s návrhem na jejich zrušení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že rozhodnutí obecných soudů jsou důsledkem neústavního, ryze formálního výkladu a aplikace právních předpisů a jsou přímým zásahem do jeho občanských práv, jak jsou garantována zejména ustanovením čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Nejvyšší soud i soudy obou stupňů dle stěžovatele měly posoudit otázky zásadního právního významu, a to v tom smyslu, zda si může soud rozhodující ve sporu poškozeného s Českou republikou o náhradu způsobené škody v případě, že právní řád České republiky nezná řádný ani mimořádný opravný prostředek a ani samostatné řízení, jímž by poškozený subjekt mohl dosáhnout zrušení celého konkrétního soudního rozhodnutí nebo jeho jednotlivého výroku pro jeho nezákonnost, učinit vlastní úsudek o zákonnosti či nezákonnosti takového rozhodnutí a dále pak zda v případě pospaném v první otázce, dospěje-li soud k závěru, že rozhodnutí je nezákonné, může v případě nemožnosti aplikace zákona č. 82/1998 Sb. uplatnit obecná pravidla pro náhradu škody tak, aby bylo dosaženo zachování ústavně zaručeného práva poškozeného garantovaného mu čl. 36 odst. 3 Listiny.

Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovatel se domáhal zaplacení částky 1 237 839,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež měla podle žaloby vzniknout v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 94/98 tím, že stěžovateli bez odůvodnění nebylo v rozporu s ustálenou judikaturou přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Dle názoru obecných soudů nebyly splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále "zákon č. 82/1998 Sb."), neboť rozhodnutí, od nějž stěžovatel odvozuje újmu spojenou s nepřiznáním nákladů řízení, nebylo podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., pro nezákonnost zrušeno či změněno.

Předně je na místě uvést, že stěžovatel napadl rozhodnutí vydané v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 94/98 rovněž u Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 243/06), kdy Ústavní soud jasně konstatoval, že stížnost je zjevně neopodstatněná a jeho návrhu nevyhověl mimo jiné s odůvodněním, že "stěžovateli byla rozhodnutím soudu prvého stupně přiznána náhrada nákladů, v odvolacím řízení však byl právě tento výrok změněn, a stěžovateli náhrada nákladů přiznána nebyla. Z toho dovodil zásah do svých základních práv.

Takové tvrzení však ve výše citovaných podkladech nenachází oporu. Soudy obou stupňů se ve stěžovatelově věci zabývaly zrušením spoluvlastnictví a provedením vzájemného vypořádání spoluvlastníků. Vypořádání proběhlo na vzájemném plnění způsobem a v hodnotě, o kterých soud rozhodl. Neobstojí proto závěr soudu prvého stupně, že stěžovatel měl v řízení plný úspěch, neboť důsledkem rozhodnutí bylo vzájemné plnění obou stran řízení. V rámci vypořádání vzájemných vztahů tedy odvolací soud žádnému z účastníků správně nepřiznal náhradu nákladů řízení, které mu vznikly.

Právo na spravedlivý proces zaručuje každému možnost přístupu k soudu k projednání jeho věci za zákonem stanovených podmínek. Nezahrnuje a ani nemůže zahrnovat právo na náhradu nákladů řízení některé ze stran, pokud příslušné řízení pouze nahrazuje rozhodnutí účastníků v situaci, kdy účastníci sami nejsou schopni příslušné rozhodnutí učinit. Rozhodnutí tedy nahrazuje dohodu stran, ke které účastníci sami nedospěli. Závěry stěžovatele tak ve vztahu k takovému rozhodnutí nemohou obstát."

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.

Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením § 157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.

Ačkoli stěžovateli byl znám názor Ústavního soudu vyslovený v rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. IV. ÚS 243/06, že nedošlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, dokonce že ani nedošlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, stěžovatel trval i nadále na svém názoru, že rozhodnutí je nezákonné, a proto se domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiznání nákladů v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 94/98.

Stěžovatel namítá, že obecné soudy se nezabývaly otázkou, zda za stávající právní úpravy vedení řízení měl žalobce vůbec možnost dosáhnout zrušení konkrétního rozhodnutí, od nějž svou majetkovou újmu odvozuje a zdali není na místě přímá aplikace Listiny jako předpisu vyšší právní síly. Stěžovatel využil možnosti dané mu právním řádem, kdy samozřejmě bylo v pravomoci Ústavního soudu napadané rozhodnutí zrušit, pokud by ústavní stížnost stěžovatele vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 243/06 považoval za důvodnou. Ústavní soud však nic protizákonného na rozhodnutí, od kterého stěžovatel odvozuje vznik své škody, neshledal a není žádný důvod, proč by měl svůj názor měnit.

Obecné soudy nepochybily, když postupovaly v souladu se zákonem č. 82/1998 Sb., když nevzaly v úvahu tvrzení žalobce o nezákonnosti předmětného rozhodnutí, neboť jeho zákonnost nebyly oprávněny přezkoumávat. Rovněž tak postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou i s hmotným právem, když dovodily, že podmínka odpovědnosti státu za škodu uvedená v § 1 odst. 1, § 5 písm. a) a § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. není splněna, a proto stěžovateli právo na náhradu škody nelze přiznat.

Stěžovatel argumentuje i nadále domnělým zásahem do jeho ústavně zaručených práv, resp. nezákonným rozhodnutím, ačkoli obecné soudy i soud Ústavní na rozhodnutí, od kterého odvozuje vznik své škody, nic protizákonného či protiústavního neshledaly.

Snaha stěžovatele dovolávat se v řízení o náhradu škody přímo čl. 36 Listiny a domoci se tak domnělé náhrady škody se tak jeví účelovou, zejména s ohledem na argumentaci Ústavního soudu vyslovenou v usnesení ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. IV. ÚS 243/06. Nad to lze souhlasit s argumentací obecných soudů, že v čl. 36 odst. 4 Listiny je obsažen odkaz na zákonnou úpravu, která je obsažena v zákoně č. 82/1998 Sb., a kde jsou stanoveny předpoklady, za nichž má každý právo na náhradu škody.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 26. května 2010

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru