Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1013/21 #1Usnesení ÚS ze dne 05.05.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 8
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo každého na projednání věci v jeho přítomnosti
Věcný rejstříkžaloba/pro zmatečnost
soud/jednání
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.1013.21.1
Datum podání16.04.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 229 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1013/21 ze dne 5. 5. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Radovana Moravce, právně zastoupeného Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M., advokátem se sídlem Rumunská 12, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2021 č. j. 33 Cdo 4077/2019-169, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2018 č. j. 25 Co 424/2017-102 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 3. 2017 č. j. 24 C 502/2014-81, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud"), neboť má za to, že jsou v rozporu s jeho základními právy dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v řízení před obecnými soudy se žalobce domáhal po stěžovateli zaplacení celkové částky 102 739 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o půjčce. Obvodní soud v ústavní stížnosti napadeném rozsudku dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, pročež stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci shora uvedenou částku s příslušenstvím (výrok I.) a náhradu nákladů řízení ve výši 42 800 Kč (výrok II.). V odůvodnění především poukázal na to, že ústní jednání proběhlo bez účasti stěžovatele, neboť ten se na jednání nedostavil. Ve vztahu k meritu věci uvedl, že stěžovatel existenci půjčky v dané výši nesporoval, pouze tvrdil, že ji splatil jím tvrzeným způsobem (zaplacením některých dluhů žalobce, formou brigády ve prospěch žalobce, formou poskytování sportovních služeb ve prospěch žalobce a předáním skútru žalobci). K prokázání svých tvrzení však i přes poučení soudu podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu nepředložil důkazy. Soud přiznal žalobci jakožto procesně úspěšné straně také náhradu nákladů řízení. Městský soud rozhodl o (blanketním) odvolání stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění předně uvedl, že stěžovatel ani jeho právní zástupce se na ústní jednání před odvolacím soudem nedostavily a stěžovatel pouze požádal o odročení jednání z údajných zdravotních důvodů, aniž by jejich existenci jakkoliv doložil. Co se týče merita věci, odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek prvostupňového soudu je založen na dostatečně zjištěném skutkovém stavu, soud se řádně vypořádal se všemi námitkami a věc správně zhodnotil i po právní stránce. K námitce stěžovatele, že prvostupňový soud mu odňal možnost jednat ve věci a hájit své práva, když rozhodl v jeho nepřítomnosti, uvedl, že není důvodná. Poukázal na to, že stěžovatel se z předmětného ústního jednání před soudem prvního stupně ze dne 10. 3. 2017 telefonicky omluvil až po jeho skončení a následně své údajné zdravotní problémy, jež mu měly znemožnit osobní účast na ústním jednání, doložil lékařskou zprávou ze dne 3. 3. 2017, dle níž byla stěžovateli předepsána medikace toliko do dne 5. 3. 2017 (tj. předepsaná léčba měla skončit 5 dnů přede dnem konání ústního jednání). Městský soud proto uzavřel, že stěžovatel o odročení ústního jednání před soudem prvního stupně ve skutečnosti nepožádal a rovněž neprokázal, že v osobní účasti mu bránily zdravotní důvody. Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že jej odmítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že stěžovatel nepředložil dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání, neboť obsahově uplatnil pouze tzv. zmatečnostní vadu dle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu. Stěžovatel totiž i v dovolacím řízení namítal, že prvostupňový a odvolací soud mu upřely možnost osobní účasti na jednání a odňaly mu možnost hájit svá práva.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel znovu namítá, že obecné soudy mu upřely právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny), odňaly mu tím možnost řádně hájit svá práva a porušily principy spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Uvádí, že z jednání se vždy řádně omluvil a řádně doložil skutečnost, že v osobní účasti na ústním jednání před soudem prvního i druhého stupně mu bránily (nespecifikované) zdravotní důvody. Navrhuje proto zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

6. Úvodem je nutno připomenout, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nemá-li posuzovaný případ ústavní přesah. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace předpisů podústavního práva je věcí obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. Jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení ústavně garantovaných základních práv a svobod stěžovatele, ústavních principů a obecných zásad spravedlnosti.

7. Ústavní soud rovněž považuje za nutné uvést, že námitky stěžovatele jsou z velké části identické s těmi, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy a na které mu tyto soudy odpověděly řádným, podrobným, logickým a srozumitelným způsobem. Ústavní soud proto nepovažuje za nutné, aby jako další soudní orgán v řadě opakoval to, co již bylo několikrát řečeno. V zájmu stručnosti proto pouze odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.

8. Nad rámec toho Ústavní soud uvádí, že stěžovatelovy námitky stran toho, že obecné soudy mu odňaly právo na osobní přítomnost při jednání (čl. 38 odst. 2 Listiny) a možnost hájit svá práva (čl. 36 odst. 1 Listiny), považuje za zcela zjevně neopodstatněné. Ústavní soud má totiž za dostatečně prokázané, že jak prvostupňový, tak i odvolací soud poskytly stěžovateli možnost zúčastnit se ústního jednání, nicméně stěžovatel se sám rozhodl tuto možnost nevyužít. Poukazuje-li stěžovatel v této souvislosti na to, že v obou případech se z jednání řádně omluvil a doložil, že v osobní účasti mu bránily objektivní zdravotní důvody, Ústavní soud uvádí, že tomu tak není (v této části lze plně odkázat zejm. na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku městského soudu). Stěžovatel dokonce tyto domnělé zdravotní důvody nijak nespecifikuje a nedokládá ani v řízení o ústavní stížnosti.

9. Ve vztahu k nákladovým výrokům, které stěžovatel rovněž formálně napadá, Ústavní soud uvádí, že stěžovatel v této oblasti neuplatňuje žádné námitky svědčící o jejich protiústavnosti. K závěru o protiústavnosti nákladových výroků nelze dospět ani na základě obsahu napadených rozhodnutí a stěžovatelem předložených listin.

1. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru