Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1011/15 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
důkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1011.15.1
Datum podání07.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1011/15 ze dne 31. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Plzeň - Bory, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem Husovo náměstí 65/2, Hořovice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2013, sp. zn. 34 T 7/2012, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 4 To 10/2014, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1641/2014, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a zločinu podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let a byl mu uložen rovněž blíže specifikovaný trest propadnutí náhradní majetkové hodnoty. Trestného činu podvodu se stěžovatel dopustil ve stručnosti vyjádřeno tím, že pod smyšlenou záminkou krátkodobého nedostatku finančních prostředků způsobeného prodlením svého dlužníka (či potřebou peněž na údajně vedené dědické řízení) vylákal na poškozených značné finanční prostředky (celkově dosahující částky 180,000.000 Kč).

2. Dle odůvodnění napadených rozhodnutí z provedených důkazů vyplynula zjevná logická návaznost mezi nimi, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Dle soudů bylo prokázáno, že stěžovatel vytvořil přesvědčivý dojem, že je zkušeným podnikatelem podnikajícím ve velkém rozsahu minimálně v desítkách milionů korun a působícím ve více obchodních společnostech, kdy svou image dotvářel i tvrzením o tom, že jeho nevlastní otec je vlastníkem nemovitostí ve více městech České republiky nebo používáním osobních automobilů značky Mercedes (stejně tak velmi přesvědčivě předstíral úmrtí nevlastního otce). Jeho chování tak údajně nebylo ani v nejmenším takové, že by mohl v poškozených ihned vzbudit nedůvěru či podezření, že se stávají obětí podvodu. Stěžovatel tedy vystupoval tak, že jeho jednání vytvářelo falešný dojem, že směřuje ke vzniku závazkového vztahu, na jehož jedné straně mělo být poskytnutí finančních prostředků ze strany poškozených pro použití v jeho podnikání a na straně druhé zhodnocení těchto poskytnutých prostředků stěžovatelem při vrácení zpět s dohodnutým finančním navýšením. Nejvyšší soud v napadeném usnesení zdůraznil, že stěžovatel v podstatě jen pokračoval v polemice se soudy nižších instancí a od Nejvyššího soudu nepřípustně očekával, že jejich skutkové závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Dále zdůraznil, že o podvodné jednání jde i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčením podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas. V této souvislosti Nejvyšší soud odmítl též námitku stěžovatele, že v jeho případě měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe (zásada ultima ratio) z důvodu lehkovážného postupu poškozených, neboť počínání poškozených odpovídalo přesvědčivému vystupování stěžovatele, který vytvořil "velmi zdařilou image profesionála" a úspěšně tak uvedl v omyl více osob.

3. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na obhajobu podle čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny a došlo též k narušení rovnosti procesních stran, jež zaručuje čl. 37 odst. 3 Listiny. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje především ve skutečnosti, že soudy neprovedly všechny důkazy nutné ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a provedené důkazy nesprávně hodnotily a porušily zásadu in dubio pro reo. Takto prý mohla být výpověď klíčové svědkyně účelově zkreslená, kdy nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že tato poškozená byla zkušenou pracovnicí v oboru bankovnictví, takže ji nemohl svým jednáním uvést v omyl. Došlo rovněž ke zkrácení procesních práv tím, že stěžovateli nebylo umožněno se náležitě seznámit s výsledky vyšetřování a soudem byl zamítnut návrh na výslech dalších svědků, čímž soud porušil princip rovnosti "zbraní". Stěžovatel napadá i rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dle jeho názoru překročil rámec dovolání, neboť zkoumal i skutková tvrzení nebo hodnotil vystupování stěžovatele. Zároveň se však nevypořádal s námitkami stěžovatele týkajícími se otázky, v čem projednávaná věc vybočuje z občanského a obchodního práva a nerozvedl ani míru a intenzitu společenské škodlivosti jednání stěžovatele. Z těchto důvodů je stěžovatel přesvědčen, že nerespektováním zásady rovnosti "zbraní" a porušením práva na obhajobu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá především nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, respektive nedostatečně provedené dokazování, kdy dle jeho názoru soudy nezohlednily či neprovedly důkazy jím navrhované, a zároveň chybně hodnotily provedené důkazy. Ústavní soud však připomíná svou judikaturu, v níž opakovaně konstatoval, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní práva. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].

7. Shora popsaná pochybení obecných soudů Ústavní soud v případě stěžovatele neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, nenese znaky libovůle; naopak zjištěný skutkový stav se opírá o řádně objasněné skutečnosti. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že již Nejvyšší soud odmítl přezkoumávat skutková zjištění obecných soudů, neboť skutkový stav považoval za náležitě zjištěný, takže zde nevyvstaly důvodné pochybnosti o tom, že bylo spácháno dotčené trestní jednání a že jeho pachatelem je stěžovatel (odmítl tak přiléhavost aplikace zásady in dubio pro reo na daný případ). Za této situace nemá Ústavní soud důvod jeho závěry nikterak přehodnocovat, neboť i argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za polemiku s vyřčenými skutkovými a potažmo též právními závěry obecných soudů, jimiž se však Ústavní soud, který také není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Podobné platí též o tvrzeném neprovedení dalších klíčových důkazů nutných pro náležité objasnění věci, neboť i ze shora řečeného plyne, že se soudy náležitě zabývaly i dalšími důkazy navrhovanými stěžovatelem. V procesu dokazování přitom soudy nemají povinnost provést všechny navrhované důkazy, avšak vždy se musejí vypořádat s tím, proč některé důkazy neprovedly. Takto ve vztahu k opomenutým důkazům Ústavní soud již dříve uvedl, že se jedná z hlediska kautel ústavního práva o relevantní pochybení tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996, nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003, nález sp. zn. I. ÚS 413/02 z dne 8. 1. 2003 a mnohé další). V opačném případě do procesu dokazování a hodnocení důkazů nemůže Ústavní soud zasahovat, což se stalo právě i v případě stěžovatele.

8. Pokud stěžovatel dále zpochybňuje, že by jeho jednání dosahovalo společenské škodlivosti a dovolává se skutečnosti, že jeho aktivita byla vedena v rámci soukromoprávních vztahů s poškozenými, kdy plně využíval svých práv daných právním řádem, musí Ústavní soud uvést, že obecné soudy náležitě prokázaly, že tak tomu nebylo, neboť cílem stěžovatele bylo vylákat podvodem z poškozených osob značné finanční prostředky, a to na základě smyšlených záminek. Možnosti dané právním řádem tak stěžovatel nevyužíval, nýbrž se je snažil zneužít k vlastnímu nezákonnému prospěchu a spáchal tak činy společensky škodlivé, které musí být hodnoceny jako trestné činy. Jakkoliv Ústavní soud akceptuje, že trestní represe uplatněná proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv a suplovat tak instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k ochraně těchto práv (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012), zároveň zdůrazňuje, že uvedené nevylučuje možný postih účastníků soukromoprávních vztahů, pokud ti překročí meze dané právním řádem a dopustí se trestné činnosti. V případě stěžovatele nastala ona druhá varianta a jeho trestní postih byl plně na místě, neboť odrážel závažnost trestné činnosti, kterou spáchal. Ústavní soud ostatně nepřehlédl, že se s touto otázkou dopodrobna vypořádal již Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, který především hodnotil, zda soudy I. a II. stupně neporušily princip ultima ratio, jenž sleduje, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě a pouze v nezbytných případech. Na jeho argumentaci vedenou v tomto směru proto Ústavní soud pro stručnost v plné míře odkazuje.

9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

10. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru