Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 101/95Nález ÚS ze dne 06.12.1995Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona není prostředkem na ochranu práva podle zákona o Ústavním soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuzamítnuto
Odlišné stanoviskoBrožová Iva
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
důkaz/volné hodnocení
soudce/nezávislost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 81/4 SbNU 263
EcliECLI:CZ:US:1995:2.US.101.95
Datum podání15.05.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 82

2/1993 Sb., čl. 40 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.3 písm.d

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 72 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 101/95 ze dne 6. 12. 1995

N 81/4 SbNU 263

Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona není prostředkem na ochranu práva podle zákona o Ústavním soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v ve věci ústavní stížnosti P. V. proti

rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1995, sp. zn. 12 To

1/95, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27.

10. 1994, sp. zn. 4 T 56/94, za účasti Vrchního soudu v Praze jako

účastníka řízení, a dále za účasti Krajského státního

zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti shora

uvedeným rozsudkům vytýkal porušení práva vyslýchat nebo dát

vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu

svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti

sobě, zaručeného v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a v čl. 14

odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických

právech (dále pak jen Pakt), dále práva na spravedlivé projednání

před nestranným a nezávislým soudem, zaručeného v čl. 6 odst. 1

Úmluvy a v čl. 14 odst. 1 Paktu, a konečně práva, aby byl

považován za nevinného, pokud jeho vina není prokázána, upraveného

v čl. 14 odst. 2 Paktu, v čl. 6 odst. 2 Úmluvy a nepřímo i v čl.

40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).

K porušení těchto základních práv a svobod pak mělo dojít

v důsledku odmítnutí soudu prvého stupně provést výslech celé řady

svědků, a to konkrétně P., D., C. a L. M., ačkoliv šlo o osoby,

jejichž výslech mohl podstatnou měrou přispět k objasnění věci

a k prověření obhajoby obžalovaného. Dále porušení uvedených práv

dovozoval ze skutečnosti, že mu bylo znemožněno klást svědkům

otázky, které dle jeho názoru měly taktéž význam pro objasnění

věci, a to konkrétně otázku svědku H., zda v době po uzavření

půjčky farář K. sliboval pomoci se splacením dluhu obžalovanému

V., dále otázku, zda svědek farář K. dával restaurovat čtyři

obrazy světců z farnosti, dále otázku, zda se provádí pravidelná

kontrola inventářů na farnosti a konečně otázku, zda a za jakých

podmínek mohou být zcizovány majetkové součásti farnosti resp.

součásti inventářů kostelů. Porušení shora uvedených základních

práv a svobod dovozoval i ze zkreslující protokolace

a jednostranného hodnocení provedených důkazů, a také je spatřoval

ve skutečnosti, že bylo rozhodnuto ve věci samé rozsudkem, aniž by

bylo předtím předcházelo rozhodnutí o námitkách obžalovaného proti

správnosti protokolů o hlavním líčení s tím, že dle § 215 odst.

2 trestního řádu nemá soud možnost úvahy, zda žádosti o provedení

výslechu svědka vyhoví či nevyhoví, a s tím, že ačkoliv byl

upozorněn soudem na možnost přísnější právní kvalifikace, nebylo

mu uděleno slovo k závěrečným řečem poté, co prohlásil, že nežádá

poskytnutí nové lhůty na přípravu obhajoby. Konečně ve své ústavní

stížnosti uvedl, že všechny uvedené vady řízení současně založily

jeho pochybnost o nestrannosti členů senátu, a proto vznesl také

námitku podjatosti, které však nebylo vyhověno, přitom samo

ustanovení § 31 odst. 1 trestního řádu ve znění zák. č. 292/1993

Sb. je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 14 odst. 1 Paktu

a čl. 36 odst. 1 Listiny, proto se vedle ústavní stížnosti domáhal

zrušení ustanovení § 31 odst. 1 trestního řádu ve znění zák. č.

292/1993 Sb. Ústavní soud z toho důvodu řízení o Ústavní stížnosti

usnesením ze dne 16. 6. 1995, čj. II. ÚS 101/95-10, přerušil

a návrh na zrušení ustanovení § 31 odst. 1 trestního řádu

postoupil plénu k rozhodnutí. Návrh na zrušení uvedeného

ustanovení byl dne 11. 8. 1995, pod čj. Pl. ÚS 19/95-16, odmítnut,

neboť bylo shledáno, že navrhovatel není osobou oprávněnou

k podání návrhu na zrušení zákona, jestliže napadeným rozsudkem ve

věci samé nebylo aplikováno ustanovení § 31 odst. 1 trestního

řádu. Poté bylo pokračováno v řízení o ústavní stížnosti vyžádáním

vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení.

Vrchní soud ve svém vyjádření odkázal na svůj připojený

rozsudek s tím, že vše, co může Vrchní soud k věci uvést, je v něm

podrobně rozvedeno.

Krajské státní zastupitelství jako vedlejší účastník řízení

se ve svém vyjádření zcela ztotožnilo s rozhodnutími soudů s tím,

že Vrchní soud dostál všem povinnostem, vyplývajícím z ustanovení

§ 2 odst. 5 a 6 tr. řádu a nedošlo proto ani k porušení práv,

garantovaných článkem 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy, článkem 14

odst. 2, 3 písm. e) Paktu a článkem 40 odst. 2 Listiny. Dále ve

svém vyjádření zdůraznil, že nelze přehlédnout, že stěžovatel

poukazuje na takové skutečnosti, které by měly směřovat k podání

podnětu ke stížnosti pro porušení zákona dle § 266 a násl.

trestního řádu. V této souvislosti pak dovodil, že porušením

zákona se rozumí porušení trestního zákona nebo trestního řádu,

ale i porušení zákonů z jiných oblastí našeho právního řádu,

přičemž se nemusí jednat o normy, mající formu zákona, protože ve

smyslu § 266 trestního řádu vždy půjde o to, aby se jednalo

o obecně závaznou právní normu, uveřejněnou ve Sbírce zákonů.

V tomto smyslu pak konstatoval, že stěžovatel nevyčerpal všechny

procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Dne 6. 11. 1995 bylo Ústavnímu soudu doručeno vyjádření

stěžovatele ke stanovisku vedlejšího účastníka Krajského státního

zastupitelství, v němž odmítl názor, že ústavní stížnost je

nepřípustná vzhledem k tomu, že nevyčerpal možnost podání podnětu

ke stížnosti pro porušení zákona, když tuto je oprávněn podat

pouze ministr spravedlnosti.

Nutno předeslat, že Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí

konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného

soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve

vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným a za předpokladu, že soudy

při své činnosti postupují v souladu s principy stanovenými

v hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti

zasahovat. V této souvislosti Ústavní soud z připojeného spisu

Krajského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 56/94, zjistil, že rozsudkem

Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1994, sp. zn. 4 T 56/94,

byl stěžovatel uznán vinným trestným činem,

I. že v přesně nezjištěných dnech od března do října 1993

vylákal pod záminkou restaurování soch a jiných sakrálních

předmětů ke škodě Římskokatolického farního úřadu B. a na jeho

administrátorovi J. K. větší množství soch a uměleckých předmětů

v hodnotě 1.649.250,- Kč a ke škodě J. K. a jeho sestry J. Ch.

v hodnotě 44.000,- Kč, a to sochu sv. Václava v hodnotě 80.000,-

Kč, sochu sv. Zikmunda v hodnotě 80.000,- Kč, 4 andílky z oltáře

Jana Nepomuckého v hodnotě 140.000,- Kč, 2 andílky z oltáře Panny

Marie v hodnotě 70.000,- Kč, 2 andílky z oltáře sv. Floriána

v hodnotě 70.000,- Kč, anděla z oltáře Panny Marie v hodnotě

90.000,- Kč, kříž v hodnotě 10.000,- Kč, Kalvárii v hodnotě

450.000,- Kč, Vzkříšení Krista v hodnotě 35.000,- Kč, 2 Příbramské

Madonky v hodnotě 13.000,- Kč, sošku Madony pod skleněným

příklopem v hodnotě 10.000,- Kč, obraz světce v hodnotě 1.000,-

Kč, to vše pocházející z kostela a fary v B., dále pak 2 sochy

světců z oltáře sv. Antonína v hodnotě 60.000,- Kč z kostela

v Chl., řezaný rám v hodnotě 30.000,- Kč z kostela

v R., sochu sv. Ignáce z Loyoly v hodnotě 150.000,- Kč, sochu

sv. Františka z Assisi v hodnotě 150.000,- Kč, 2 sochy andělů

v hodnotě dohromady 70.000,- Kč, sádrovou sošku Madony v hodnotě

250,- Kč, to vše pocházející z kostela v K. a z majetku

J. K. a J. Ch., kopii Ukřižování dle Františka Bílka v hodnotě

1.000,- Kč, 2 pseudobarokní křesla v hodnotě nejméně 40.000,- Kč

a obraz Madonky od Mikoláše Alše v hodnotě 3.000,- Kč, avšak žádný

z uvedených předmětů k restaurování nepředal, ale rozprodal mezi

nezjištěné kupce a peníze použil pro svou potřebu, tedy ke škodě

cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl

a uvedeným činem způsobil škodu velkého rozsahu,

II. 8. 2. 1993 si v Kutné Hoře vypůjčil od O. H. do 30. 3.

1993 částku 25.000,- Kč ač věděl, že peníze nebude moci vrátit,

a přitom dluh nevyrovnal ani dodnes, tedy ke škodě cizího majetku

sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a uvedeným činem

způsobil škodu nikoliv malou,

III. počátkem října 1993 v P. prodal M. P. za částku

12.000,- Kč údajně havarovaný osobní automobil výrobní značky

Renault s technickým průkazem, ač věděl, že jeho původní vlastník

J. K. označený osobní automobil již 22. ledna 1993 prodal O. P.,

tedy ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho

v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou,

IV. dne 27. 5. a 30. 5. 1993 v obci R. v objektu domu čp. 16

vymáhal na L. P. částku 60.000,- Kč tím, že jemu i členům jeho

rodiny vyhrožoval zabitím, ublížením na zdraví a způsobením škody

na majetku a ke zdůraznění svých pohrůžek rozbil kladivem

reflektory zaparkovaného osobního auta výrobní značky Oltcit a tím

L. P. způsobil škodu ve výši 3.200,- Kč, tedy jiného pohrůžkou

násilí nutil, aby něco konal a poškodil cizí věc a způsobil tak na

cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou a tím spáchal ad I. trestný

čin podvodu dle § 250 odst. 1 a 4 tr. zák. ad II. trestný čin

podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. ad IV. trestný čin vydírání

podle § 235 odst. 1 tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věci

podle § 257 odst. 1 tr. zák., za což byl odsouzen k souhrnnému

trestu odnětí svobody v trvání 6 a půl roku, pro jehož výkon byl

zařazen do věznice s ostrahou. Současně podle § 35 odst. 2 tr.

zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu

v Havlíčkově Brodě ze dne 22. 2. 1994, sp. zn. 2 T 36/94, jakož

i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující,

pokud vzhledem ke změně, k níž došlo, zrušením pozbyla podkladu.

Konečně bylo rozhodnuto o povinnosti obžalovaného P. V. nahradit

poškozeným škodu, a to 1. Římskokatolickému farnímu úřadu B. ve

výši 1.649.250,- Kč, 2. J. Ch. ve výši 40.000,- Kč, 3. J. K.

1.000,- Kč, 4. O. H. ve výši 25.000,- Kč, 5. M. P. ve výši

12.000,- Kč, 6. L. P., ve výši 3.200,- Kč. Poškození J. Ch.

a J. K. byli se zbytkem nároku na náhradu škody odkázáni na řízení

ve věcech občanskoprávních a poškození J. L. a M. Š. odkázáni

vůbec se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech

občanskoprávních. Dále bylo zjištěno, že soudy obou stupňů

vycházely ze skutkového stavu, který byl řádně zjištěn, způsobem,

který je stanoven trestněprávními procesními předpisy. Z ústavního

principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústy mimo jiné vyplývá, že

jsou to obecné soudy, které v každé fázi řízení zvažují, které

důkazy je třeba provést, zda a na kolik je potřebné dosavadní stav

dokazování doplnit a posuzují důvodnost návrhu na doplnění

dokazování. Vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do

výlučné pravomoci obecných soudů. Ústavnímu soudu proto nepřísluší

hodnotit "hodnocení důkazu obecných soudů", a to dokonce ani

tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Nelze

proto spatřovat zásah do ústavních práv stěžovatele v tom, že soud

nevyhověl všem jeho důkazním návrhům, a to ve smyslu čl. 6 odst.

3 písm. d) Úmluvy, a čl. 14 odst. 3 písm. e) Paktu, kde je

upraveno právo na výslech svědků, stejně tak nemohlo dojít ani

k porušení práva na spravedlivé projednání před nestranným

a nezávislým soudem dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 odst. 1

Paktu a konečně nemohlo dojít ani k porušení práva být považován

za nevinného, pokud vina není prokázána ve smyslu čl. 14 odst. 2

Paktu a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Z uvedeného plyne, že Ústavní soud

neshledal, že by v řízení u obecných soudů došlo k porušení

navrhovatelem tvrzených základních práv a svobod, a proto nezbylo

než návrh dle ust. § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. zamítnout.

Konečně k návrhu vedlejšího účastníka Krajského státního

zastupitelství na odmítnutí ústavní stížnosti vzhledem k tomu, že

nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon

k ochraně práva přiznává, neboť stěžovatel nepodal podnět ke

stížnosti pro porušení zákona, Ústavní soud potvrzuje názor

stěžovatele uvedený v jeho vyjádření, totiž, že stížnost pro

porušení zákona jako mimořádný opravný prostředek není prostředkem

na ochranu práva ve smyslu § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.,

neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovateli, ale

ministru spravedlnosti, přičemž sám podnět k jejímu podání nelze

už vůbec považovat za prostředek na ochranu práva.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 6. 12. 1995

Odlišné stanovisko JUDr. I. B. k nálezu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdil mimo jiné porušení čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Pro poměr odst. 3 a odst. 1 čl. 6 Úmluvy platí, že odst. 3 sice upřesňuje pojem práva na spravedlivý proces v trestním řízení, nicméně neexistence porušení odst. 3 ještě nevylučuje, aby bylo shledáno porušení odst. 1, a naopak, je-li shledáno porušení odst. 1, není třeba již dále zkoumat porušení práv, upravených v odst. 3. Obecně o právu na spravedlivý proces, tak jak je upraveno v čl. 6 Úmluvy, pak platí, že zaujímá v demokratické společnosti natolik významné místo, že jakýkoliv zužující výklad čl. 6 odst. 1 Úmluvy neodpovídá cíli a předmětu tohoto ustanovení. Dále dlužno dodat, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nerozlišuje skutkové okolnosti a právní otázky, přičemž vlastním cílem článku 6 odst. 1 Úmluvy je spravedlivý proces. Ačkoliv tedy Ústavnímusoudu nepřísluší vykonávat přezkumné pravomoci, (srov. čl. 81; čl. 90; čl. 91 Ústavy), bude otázka porušení práva na spravedlivý proces záviset na tom, zda v dané věci trestní řízení ve svém celku proběhlo spravedlivě či nikoliv.

Protože z ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu a § 3; § 23; § 31 trestního zákona jasně plyne pro úvahu o druhu a výměře trestu nutnost objasnit okolnosti, za nichž byl trestný čin spáchán, a to i v poměru k osobám, u nichž by nenastupovala trestní odpovědnost, a protože pro trestní řízení platí jak zásada skutečného stavu věci, tak povinnost se stejnou pečlivostí objastnit okolnosti ve prospěch i neprospěch obviněného, přičemž okolnostmi ve prospěch obviněného je třeba rozumět verzi obhajoby včetně návrhů, týkajících se rozsahu dokazování, znamená to, zejména je-li tu určitá nevěrohodnost, daná objektivně již tím, že nebyli zjištěni překupníci, že šlo o předměty, nalézající se v kostelech z farnosti faráře K., a to v hodnotě 1.649.250,- Kč, navíc "zcizené" za období 14 měsíců, povinnost zabývat se individuálně mírou selhání preventivního počínání všech odpovědných subjektů, tj. i poškozeného faráře K., a tím i verzí obhajoby, neboť jen konkrétní vyhodnocení okolností, za nichž byl trestný čin spáchán, třebas by spočívalo pouze ve vytvoření prostoru pro vlastní trestnou činnost, je prostředkem k naplnění práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pokud jde o okolnosti, za nichž byl trestný čin spáchán, je zejména nutno poukázat na výpověď faráře K. o tom, že obviněného podporoval v celkové částce 180.000,- Kč až 200.000,- Kč včetně auta (napadená rozhodnutí vychází dokonce z částky 250.000,- Kč), a o tom, že se přimlouval za poskytnutí půjčky obviněnému u svědka O. H., dále na výpovědi svědků M. Š. - zástupce kostelníka, J. D. - kostelníka, M. P. - kostelníka, z nichž vyplývá, že obviněný se spolu s poškozeným farářem K. minimálně formou osobní účasti společně podíleli na demontáži a odvozu předmětů z poutní kaple v R., z kostela v Ch. a z kostela v K., dále na výpověď J. L. o tom, že byl farářem K. požádán taktéž o půjčku, a o tom, že obrazy se ztratily, ještě než přišel na faru B. obviněný V., dále nutno poukázat na výpověď svědka J. B. o odprodeji hodin farářem K., a svědka V. S. o odprodeji skříně farářem K., a jeho žádosti o poskytnutí půjčky, provázené nabídkou prodeje starých vzácných tisků, stejně tak nutno poukázat i na výpověď O. P. o tom, že zakoupení vozu Renault bylo vyjednáváno s farářem K.. Napadené rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, se v tomto smyslu, s okolnostmi, za nichž byl trestný čin spáchán, dostatečným způsobem skutkově ani právně nevypořádalo, a dokonce vyšlo z verze, že "poškozený farář K. nabyl přesvědčení, že výkonem svého kněžského povolání zachránil obviněnému život", což poškozený nikdy netvrdil, a dále se spokojilo pouze s všeobecným konstatováním, že "spáchání trestné činnosti a její rozsah bylo usnadněno zanedbáním povinné péče osobami odpovědnými....", a to vše za situace, kdy šlo o dvě tvrzení, stojící proti sobě, byť jedno bylo pod sankcí křivé výpovědi. Z těchto důvodů mám za to, že došlo k porušení shora uvedených ustanovení trestního zákona a trestního řádu, která ukládají povinnost objastnit okolnosti, za nichž byl trestný čin spáchán, a současně tak založilo i porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tj. práva na spravedlivý proces.

V Brně dne 6. 12. 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru