Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1005/12 #1Nález ÚS ze dne 31.01.2013Formalistický přístup obecného soudu při posuzování náležitostí exekutorského zápisu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní interpretační exces
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip právn... více
Věcný rejstříkvůle/autonomie
Exekuce
interpretace
vůle/projev
totožnost - prokazování
právní úkon
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 23/68 SbNU 281
EcliECLI:CZ:US:2013:2.US.1005.12.1
Datum vyhlášení13.02.2013
Datum podání16.03.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 2 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 80, § 79 odst.1 písm.e


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Jestliže obecný soud při posuzování formálních náležitostí exekutorského zápisu, spočívajících v ověřování totožnosti účastníků toho zápisu, nepřihlédne ke skutečnému obsahu jejich vůle, bude jeho přístup striktně formalistickým, a v důsledku toho poruší stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 31. 1. 2013 zrušil II. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele Ivo Klimeše usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. 12 Co 475/2010 pro rozpor s právem na spravedlivý proces zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Napadeným usnesením krajský soud změnil usnesení okresního soudu tak, že zamítl návrh stěžovatele (oprávněného) na nařízení exekuce na majetek povinného (vedlejšího účastníka) na základě exekutorského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti. Oproti soudu prvého stupně dospěl odvolací soud k závěru, že předmětný exekutorský zápis není způsobilým exekučním titulem, jelikož nevykazuje formální náležitosti stanovené exekučním řádem, konkrétně údaj o tom, jak byla ověřena totožnost účastníků exekutorského zápisu. Protože exekutor při sepisu exekutorského zápisu neuvedl, z jakých průkazů totožnosti totožnost účastníků exekutorského zápisu ověřoval, dospěl krajský soud k závěru, že nešlo o průkazy úřední. Kromě toho exekutor neuvedl, zda šlo o průkazy platné. Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasil a poukazoval na trestní rozsudek okresního soudu, ve kterém naopak okresní soud označil předmětný zápis za exekuční titul, a nepřipustil proto účast stěžovatele jako poškozeného v daném trestním řízení.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že přístup obecných soudů ke konkrétní náležitosti ověření totožnosti, resp. kvalitě záznamu o jejím vykonání do zápisu, jak byl prezentován napadeným usnesením, je nepřiměřeně přísný. Pasáž § 80 exekučního řádu, dle níž se totožnost prokazuje platným úředním průkazem, byla pokynem zákonodárce exekutorovi, podle čeho má totožnost ověřovat. Nelze bez dalšího pouze ze skutečnosti, že v zápisu nebylo uvedeno výslovně, že prezentované doklady jsou úředními průkazy, nota bene platnými, dovodit opak, tedy že totožnost nebyla prověřena řádně.

Ústavní soud poukázal na to, že vedle exekučního řízení bylo vedeno trestní řízení, ve kterém byl vedlejší účastník pravomocně odsouzen, přičemž stěžovatel nebyl do tohoto řízení připuštěn s nárokem na náhradu škody právě s argumentem, že má k dispozici exekuční titul - předmětný zápis. Soudy v trestním řízení a exekučním řízení tak jinak vyhodnotily tutéž listinu. Takový postup je však v rozporu s principem právní jistoty a legitimním očekáváním stěžovatele.

Ústavní soud poukázal na nález sp. zn. II. ÚS 3381/10, v němž konstatoval, že v případech, kdy součástí právního úkonu - smlouvy - je ujednání o vykonatelnosti, má přednost výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, a to i v těch případech, jsou-li možné oba výklady. Tento závěr vyplývá z principu autonomie smluvních stran a z povahy soukromého práva. Obecný soud tak měl v posuzovaném případě upřednostnit při zkoumání existence formálních náležitostí zápisu interpretaci umožňující realizovat vůli účastníků zápisu.

Rovněž v nálezu sp. zn. III. ÚS 3660/11 vytkl Ústavní soud přílišnou přísnost při posuzování formy úkonu, když konstatoval, že ani v případě formalizovaných právních úkonů nelze zcela odhlížet od skutečného obsahu vůle projevené příslušnou formou, a pokud tak soudy v důsledku přepjatého formalismu neučiní, dopustí se porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces.

Ústavní soud dospěl k závěru, že obecný soud v důsledku přepjatě formalistické interpretace ust. § 79 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 80 exekučního řádu porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Nykodým. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 1005/12 ze dne 31. 1. 2013

N 23/68 SbNU 281

Formalistický přístup obecného soudu při posuzování náležitostí exekutorského zápisu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka - ze dne 31. ledna 2013 sp. zn. II. ÚS 1005/12 ve věci ústavní stížnosti Ivo Klimeše, zastoupeného Mgr. Stanislavem Králíkem, advokátem, se sídlem v Hodoníně, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. 12 Co 475/2010, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že z důvodu formálního nedostatku exekutorského zápisu obsahujícího svolení k přímé vykonatelnosti byl zamítnut stěžovatelův návrh na nařízení exekuce na majetek vedlejšího účastníka, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a O. S., zastoupeného JUDr. Radovanem Zubkem, advokátem, se sídlem v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení.

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. 12 Co 475/2010 se ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Včas podaným návrhem podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Tvrdí, že soud rozhodl krajně formalisticky a porušil jeho základní právo na spravedlivý proces, konkrétně možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným usnesením krajský soud jako soud odvolací změnil usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. 1. 2010 č. j. 38 Nc 3243/2010-12 tak, že zamítl návrh stěžovatele (v postavení oprávněného) na nařízení exekuce na majetek povinného - vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti - podle přesně identifikovaného exekutorského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti. Současně stěžovateli uložil nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce a povinnému náklady za řízení před soudy obou stupňů.

3. Oproti soudu prvního stupně, který vzal exekutorský zápis za způsobilý exekuční titul a exekuci podle něj k návrhu stěžovatele nařídil, dospěl odvolací soud k závěru opačnému. Exekutorský zápis podle jeho zjištění nevykazuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Mezi ty patří i údaj o tom, jak byla ověřena totožnost účastníků, svědků, důvěrníků a tlumočníků. Nezná-li je exekutor osobně, ukládá § 80 exekučního řádu, aby mu svou totožnost prokázali platným úředním průkazem nebo ji potvrdili dva svědci, jejichž totožnost, nezná-li opět exekutor tyto svědky osobně, musí být prokázána platným úředním průkazem. V předmětném exekutorském zápisu je uvedeno, že totožnost účastníků "byla ověřena dle dokladu totožnosti". Protože exekutor při sepisu exekutorského zápisu neuvedl, z jakých průkazů totožnosti totožnost účastníků exekutorského zápisu ověřoval, nemohl krajský soud bez dalšího dospět k závěru, že šlo o průkazy úřední. Krom toho exekutor neuvedl, zda šlo o průkazy platné. Nedostatek formální náležitosti - zde údaje o způsobu prokázání totožnosti účastníků - způsobil, že s exekutorským zápisem nelze spojovat vlastnost přímé vykonatelnosti a takový zápis není ani úřední listinou.

4. Stěžovatel s tímto rozhodnutím nesouhlasí. Vzhledem k tomu, že odvolací soud vedl dokazování i ohledně způsobu ověřování totožnosti účastníků exekutorského zápisu, z něhož nevyplynulo, že by se jeho sepisu osobně neúčastnili či že by jejich totožnost nebyla ověřena dle platného průkazu totožnosti, považuje jeho závěr, jak již bylo výše řečeno, za krajně formalistický. Údaj použitý v exekutorském zápise svědčí o ověření totožnosti dle úředně vydaných průkazů totožnosti. Z jiných údajů v zápise nevyplývá nic jiného a "doklad totožnosti" je v podstatě legislativní zkratkou pro veřejnou listinu, kterou Česká republika akceptuje jako způsobilou prokázat totožnost fyzické osoby. Pojem užívají právní předpisy i odborná literatura. Doklad totožnosti je dle stěžovatele v dané souvislosti jen jiný výraz pro platný úřední průkaz. S ohledem na obsah exekutorského zápisu tak byl stěžovatel v dobré víře, že obsahuje všechny formální náležitosti a je vykonatelný. Ani z dokazování nevyplynulo, že by totožnost účastníků byla ověřena z jiných než platných úředních průkazů. Legitimní očekávání stěžovatele utvrdil Okresní soud v Hodoníně, který v trestním rozsudku sp. zn. 15 T 81/2010 ze dne 15. 12. 2010 označil předmětný zápis za exekuční titul, a nepřipustil proto účast stěžovatele jako poškozeného v daném trestním řízení; v následném odvolacím řízení se s tímto postupem ztotožnil též Krajský soud v Brně (rozsudek sp. zn. 7 To 114/2011). Nyní jiný státní orgán dovozuje opak, totiž že na správnost listiny se spoléhat neměl.

II.

5. K obsahu ústavní stížnosti měli možnost se vyjádřit účastník i vedlejší účastník řízení. Krajský soud v Brně sdělil, že výhrady stěžovatele obsažené v návrhu nepovažuje za důvodné a na svých závěrech setrvává; v podrobnostech odkázal na napadené usnesení. Vedlejší účastník se s napadeným usnesením ztotožňuje a ústavní stížnost rovněž navrhuje odmítnout. Nesouhlasí, že došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, naopak potvrzení prvoinstančního rozhodnutí by znamenalo zásah do jeho ústavně garantovaných práv, neboť by na jeho majetek byla prohlášena exekuce bez platného exekučního titulu. Ústavní stížnost není podle něj institutem, jímž se stěžovatel může domoci nápravy vzniklé situace, měl se spíše domáhat náhrady škody po exekutorovi. Reakce účastníka a vedlejšího účastníka byly stěžovateli postoupeny.

III.

6. Z listin připojených k návrhu stěžovatelem (rozhodnutí o nařízení exekuce, napadeného usnesení, exekutorského zápisu, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2011 sp. zn. 7 To 114/2011) a obsahu spisu Okresního soudu v Prostějově vyplývají následující, pro rozhodnutí relevantní skutečnosti. Obsah exekutorského zápisu zn. EZ 10/06-1 sepsaného dne 12. 10. 2006 exekutorem s identifikovanými účastníky (stěžovatelem a vedlejším účastníkem tohoto řízení) je uvozen takto: "Oba účastníci, jejichž totožnost byla ověřena dle dokladu totožnosti, shodně prohlašují, že jsou způsobilí k právním úkonům a před exekutorem dobrovolně sepsali exekutorský zápis o půjčce se zajišťovacím převodem práva, uznání dluhu a o dohodě uhrazení dluhu s doložkou vykonatelnosti s následujícím obsahem". Podle předmětné listiny Okresní soud v Prostějově později (dne 15. 1. 2010) nařídil exekuci proti vedlejšímu účastníkovi k vymožení povinnosti zaplatit částku 3 800 000 Kč a uhradit náklady exekuce. Proti rozhodnutí se vedlejší účastník odvolal. V odvolání formuloval dvě námitky: jednak že exekutorský zápis nepodepsal a jednak že zápis vychází z úkonu, který se nikdy nestal, neboť od stěžovatele nepřevzal částku 3 800 000 Kč, ale pouze 3 000 000 Kč. Exekutorský zápis musí proto být neplatný. Krajský soud odvolání projednal při ústním jednání konaném dne 7. 12. 2011. Při něm vyslechl exekutora (zbaveného oběma účastníky povinnosti mlčenlivosti), který k okolnostem zjišťování totožnosti uvedl zejména: "Před jeho sepsáním jsem si ověřoval totožnost přítomných osob na základě průkazu totožnosti, nevím, zda šlo o OP nebo pas, fotografie na průkazech s podobou pánů jsem si ověřoval". Dne 15. 12. 2011 krajský soud, jak bylo výše uvedeno, původní rozhodnutí změnil a návrh na nařízení exekuce zamítl. V mezidobí (15. 12. 2010) byl vedlejší účastník rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu, jehož se dopustil tím, že od poškozeného stěžovatele vylákal a převzal na nákup pozemků částku 3 000 000 Kč, ohledně čehož sepsali v sídle exekutora exekutorský zápis o půjčce 3 800 000 Kč, tedy částky zahrnující i úroky, a to ačkoliv věděl, že na vrácení nemá a nebude mít peníze, zatajil další závazky a finanční částku také přes opakované urgence nevrátil. Odvolací soud dne 17. 3. 2011 (usnesení sp. zn. 7 To 114/2011) shledal mimo jiné správným též výrok týkající se povinnosti nahradit škodu způsobenou trestným činem, neboť "jsou splněny všechny podmínky pro uložení uvedené povinnosti, když poškozený nebyl připuštěn se svým nárokem k trestnímu řízení proti obžalovanému, neboť soud prvního stupně dovodil, že již má k dispozici exekuční titul."

IV.

7. Jak bylo uvedeno, podstatou případu je otázka výkladu ustanovení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012, jež formulovalo jednu z náležitostí exekutorského zápisu. Ústavní soud opakovaně uvádí, že není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení neznamená současně zásah do základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123) a nálezy na něj navazující]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je primárně záležitostí obecných soudů. Způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce jsou případy porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo v důsledku uplatnění toliko jedné z možných interpretačních alternativ, která však neobstojí z hlediska ústavní konformity a souladu s principy spravedlnosti na rozdíl od interpretační alternativy jiné. Pak Ústavní soud do řízení vstupuje. Jak již Ústavní soud také mnohokráte traktoval, základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. V extrémním rozporu s principy spravedlnosti je také přepjatě formalistická interpretace zákona.

8. Podle ustanovení § 78 písm. a) exekučního řádu exekutor v rámci další činnosti mohl na žádost sepsat exekutorský zápis o dohodě, kterou se účastník zavazoval splnit pohledávku nebo jiný nárok druhého účastníka vyplývající ze závazkového právního vztahu, v níž svolil, aby podle tohoto zápisu byl nařízen a proveden výkon rozhodnutí nebo exekuce, jestliže svou povinnost řádně a včas nesplní. Dle § 40 odst. 1 písm. d) exekučního řádu je takový exekutorský zápis exekučním titulem. Formální náležitosti exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti vypočítával § 79 odst. 1 exekučního řádu; pro posuzovaný případ je významné písmeno e) tohoto ustanovení, podle něhož musel zápis obsahovat údaj, jak byla ověřena totožnost účastníků, svědků, důvěrníků a tlumočníků. Podle navazujícího ustanovení § 80 exekučního řádu platilo, že neznal-li exekutor účastníky, svědky úkonů, důvěrníky nebo tlumočníky osobně, musela mu být jejich totožnost prokázána platným úředním průkazem nebo potvrzena dvěma svědky totožnosti; neznal-li exekutor tyto svědky osobně, musela mu být jejich totožnost prokázána platným úředním průkazem.

9. Napadené rozhodnutí vyhodnotilo náležitost jako nesplněnou, neboť neuvedl-li exekutor do zápisu, o jaké průkazy šlo, nelze dovodit, že to byly průkazy úřední. Kromě toho chybí údaj, že šlo o průkazy platné. Krajský soud v závěru odůvodnění odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. 20 Cdo 1972/2007. Nejvyšší soud v něm konstatoval, že bylo-li v exekutorském zápisu sepsaném soudní exekutorkou uvedeno její prohlášení, že totožnost přítomných ověřila "dle předložených platných průkazů a výpisu rejstříků právnických osob Ministerstva kultury České republiky", tak takový údaj o prokázání totožnosti účastníků exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti nemůže být dostačující, neboť neodpovídá žádnému ze způsobů uvedených v ustanovení § 80 exekučního řádu; soudní exekutorka se stran průkazů, jimiž byla prokázána totožnost účastníků, omezila pouze na údaj o jejich platnosti a neuvedla skutečnost, že se jednalo o průkazy "úřední."

10. Ústavní soud nemíní zpochybňovat ustálenou judikaturu obecných soudů v čele s Nejvyšším soudem, která dovodila, že exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti je exekučním titulem jen tehdy, má-li veškeré formální i materiální náležitosti, a pokud některá chybí, vlastnost přímé vykonatelnosti s ním nelze spojovat a takový zápis není ani veřejnou listinou. Avšak přístup obecných soudů ke konkrétní náležitosti ověření totožnosti, resp. kvalitě záznamu o jejím vykonání do zápisu, jak je prezentován napadeným usnesením, je nepřiměřeně přísný.

11. V intencích ustanovení § 80 exekučního řádu, jehož znění bylo výše reprodukováno, bylo možno z hlediska ztotožnění účastníků exekutorského zápisu rozlišit dvě jejich kategorie; v případě kategorie prvé exekutor účastníky osobně zná, v případě druhé nikoliv a jejich totožnost musí být ověřena. Varianty takového ověření byly opět dvě, buď mohla být totožnost prokázána platným úředním dokladem, anebo potvrzena dvěma svědky. Právě v návaznosti na uvedené bylo dle Ústavního soudu třeba vykládat i ustanovení § 79 odst. 1 písm. e) exekučního řádu: údajem, jak byla ověřena totožnost účastníků, bylo z tohoto pohledu referování exekutora, zda účastníky zápisu sám zná anebo zda účastníci svou totožnost řádně doložili či ji potvrdili dva svědci. Již tím, bez nutnosti citovat zákon, je předmětnému formálnímu požadavku exekučního řádu učiněno zadost. Pasáž § 80 exekučního řádu, dle níž se totožnost prokazuje platným úředním průkazem, byla pokynem zákonodárce exekutorovi, podle čeho má totožnost ověřovat. Za jeho splnění exekutor odpovídá a pochybení v tomto směru může vyústit v jeho postih. Podle Ústavního soudu nelze bez dalšího pouze ze skutečnosti, že v zápisu nebylo uvedeno výslovně, že prezentované doklady jsou úředními průkazy, nota bene platnými, dovodit opak, tedy že totožnost nebyla prověřena řádně. Tak jako exekuční řád nepředepisoval formuli, kterou měl exekutor do zápisu uvést v případě, kdy účastníky osobně znal, není primární ani podoba zápisu o tom, že mu svou totožnost prokázali.

12. Ostatně stěžejním smyslem tohoto údaje je v případě zpochybnění totožnosti účastníka zápisu navést exekuční soud, který přezkoumává splnění podmínek pro nařízení a vedení exekuce, ke správným důkazním prostředkům. V posuzovaném případě slyšený exekutor sdělil, že totožnost ověřoval podle občanského průkazu nebo pasu, jež v souladu s dikcí § 80 exekučního řádu úředními průkazy nepochybně jsou. Vedlejšího účastníka dokonce při své výpovědi ztotožnil s dlužníkem v exekutorském zápisu ("... pamatuji si, že pán, který zde sedí vedle svého právního zástupce, je tím pánem, který při sepisu exekutorského zápisu vystupoval jako dlužník, jeho podoba je evidentní ... V daném případě si okruh účastníků tohoto zápisu pamatuji o to lépe, že tento zápis není svým obsahem obvyklým ..."). Že by exekutor fakticky nepostupoval podle předmětného pokynu zákonodárce, netvrdil ani vedlejší účastník (povinný), ani taková skutečnost nevyplynula z řízení.

13. V souvislosti s tímto konkrétním případem nelze přehlédnout ani to, že vedle exekučního řízení byl vedlejší účastník současně trestně stíhán a následně i pravomocně odsouzen, přičemž stěžovatel nebyl do řízení připuštěn s nárokem na náhradu škody právě s argumentem, že má k dispozici exekuční titul - předmětný zápis. Zde nejde o případ, kdy by různá rozhodnutí různých soudů o obdobných otázkách byla důsledkem nezávislého a nestranného soudního rozhodování jakožto ústavního principu. Soudy v trestním řízení a exekučním řízení jinak vyhodnotily tutéž listinu, a to s důsledky pro stěžovatele naprosto zásadními. Takový postup je v rozporu s principem právní jistoty a legitimním očekáváním stěžovatele, v tom je nutno mu přisvědčit.

14. Na podporu obecných závěrů stran výkladu náležitostí zápisu lze poukázat na nález sp. zn. II. ÚS 3381/10 ze dne 3. 8. 2011 (N 138/62 SbNU 167), v němž Ústavnísoud konstatoval: "I v těch případech, kdy součástí právního úkonu - smlouvy - je ujednání o vykonatelnosti, má přednost výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, a to i v těch případech, jsou-li možné oba výklady. Tento závěr vyplývá z principu autonomie smluvních stran a z povahy soukromého práva. Autonomie vůle a svobodného individuálního jednání je na úrovni ústavní garantována čl. 2 odst. 3 Listiny, a proto požívá ochrany ze strany státu. Stát tuto ochranu zajišťuje jednak proti zásahům ze strany třetích subjektů, jednak sám vyvíjí pouze takovou aktivitu, kterou do této sféry zasahuje pouze v případech, které jsou odůvodněny určitým veřejným zájmem, a pokud je takový zásah přiměřený s ohledem na cíle, kterých má být takovým zásahem dosaženo." V daném případě sice byla dle obecného soudu důvodem pro zamítnutí návrhu na výkon rozhodnutí neurčitost ujednání o lhůtě k plnění, tedy šlo o posouzení materiální náležitosti zápisu, nicméně podstata argumentace dopadá rovněž na případ nyní posuzovaný, kdy měl soud upřednostnit při zkoumání existence formálních náležitostí zápisu interpretaci umožňující realizovat vůli účastníků zápisu, kteroužto interpretaci sami očekávali. Přílišnou přísnost při posuzování formy úkonu vytkl Ústavní soud rovněž v nálezu sp. zn. III. ÚS 3660/11 ze dne 14. 3. 2012 (N 53/64 SbNU 667), dostupném též na http://nalus.usoud.cz, v němž konstatoval, že ani v případě formalizovaných právních úkonů, jako jsou směnky (konkrétně šlo o vyslovenou neplatnost směnky z důvodu nesouvislého textu směnečného prohlášení), nelze zcela odhlížet od skutečného obsahu vůle projevené příslušnou formou, a pokud tak soudy v důsledku přepjatého formalismu neučiní, dopustí se porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces.

V.

15. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Krajskýsoud v Brně extrémní interpretací ustanovení § 79 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 80 exekučního řádu neochránil práva stěžovatele garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud tedy shledal ústavní stížnost opodstatněnou a vyhověl jí.

16. Napadené usnesení bylo zrušeno podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavnímsoudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru