Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 100/2000Nález ÚS ze dne 01.11.2000Označení žalovaného v restitučním sporu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkPoučovací povinnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 159/20 SbNU 127
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.100.2000
Datum podání17.02.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 5, § 43


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 100/2000 ze dne 1. 11. 2000

N 159/20 SbNU 127

Označení žalovaného v restitučním sporu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti D.

L., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19.11.1999, ve

věci sp. zn. 11 Co 160/99, a proti rozsudku Okresního soudu

v Chebu ze dne 3.12.1998, č.j. 8 C 107/98-89, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení

rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19.11.1999, ve věci sp.

zn. 11 Co 160/99, a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne

3.12.1998, č.j. 8 C 107/98-89, když prvním z napadených rozsudků

byl potvrzen druhý z nich, jímž byla zamítnuta žaloba se žádostí,

aby žalovanému, označenému původně jako Česká republika - Domovy

mládeže Mariánské Lázně, posléze jako Česká republika

- Ministerstvo školství byla uložena povinnost uzavřít s ním

dohodu o vydání nemovitostí podle zák. č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatel se domnívá, že pokud obecné soudy nehodnotily provedené

listinné důkazy týkající se práva hospodaření či vlastnictví

k předmětným nemovitostem s náležitou pečlivostí, či pokud

neprovedly všechny důkazy, které byly navrhovány, jedná se

o zásadní pochybení, v němž lze spatřovat porušení práva

zaručeného Listinou základních práv a svobod v čl. 36 odst. 1, tj.

práva na spravedlivý proces. Přitom si stěžovatel uvědomuje, že

Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů

obecných a není také vrcholem jejich soustavy, a nepřísluší mu ani

přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, neboť jeho úkolem

je bdít nad dodržováním ústavně zaručených základních práv

a svobod, a proto žádá, aby napadená rozhodnutí byla zkoumána

právě jen z hlediska, zda jimi nebylo porušeno jeho základní právo

na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod. K výzvě soudu stěžovatel posléze ústavní stížnost

doplnil o některá další tvrzení, když kromě pochybností

o existenci právního subjektu - Domovy mládeže Mariánské Lázně

(jak je zapsán v katastru nemovitostí) nebo Domovy mládeže

v Mariánských Lázních (jak je označen ve zřizovací listině

z 25.10.1991), a pochybností o jeho vlastnickém právu či právu

hospodaření ke sporným nemovitostem, polemizuje s názorem

Nejvyššího soudu ČR uvedeném z odůvodnění jeho rozsudku ze dne

14.7.1998 ohledně předpokladů k získání statutu oprávněné osoby.

V návaznosti na poslední problémový okruh stěžovatel dodává, že

jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno i tím, že odvolací

soud své rozhodnutí opírá o komentovaný názor Nejvyššího soudu,

který nemá oporu v zákonné úpravě. Za takové situace údajně

překročil odvolací i dovolací soud meze interpretace zákona určené

pravidlem vyjádřeným v čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR

Krajský soud v Plzni odkázal ve svém vyjádření plně na

odůvodnění napadeného rozsudku, zejména na tu partii, z níž

vyplývá, že Česká republika - Ministerstvo školství není pasivně

legitimovanou. Vzhledem k nedostatku pasivní legitimace žalovaného

subjektu neshledává tento soud ústavní stížnost důvodnou.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy sdělilo ústy

ministra, že má naprostou důvěru v rozhodnutí Krajského soudu

v Plzni a plně se ztotožňuje s jeho výrokem. Zdůraznilo, že

ministerstvu nepřísluší ani nikdy nepříslušelo právo hospodaření

k nemovitostem, které mají být předmětem vydání. Ministerstvo se

současně vzdalo postavení vedlejšího účastníka.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti

navrhovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas,

stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen

a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv

poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.

Věc byla v další fází řízení přezkoumána z hlediska její

opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je

v řízení před Ústavním soudem rozumět podmínku, že napadeným

rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů,

včetně spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 8 C 107/98 (původně

sp. zn. 8 C 252/95) a posouzením právního stavu došel Ústavní soud

k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému

obecného soudnictví, jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn

do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat pouze v případě,

že soudy nepostupují v souladu s principy zařazenými do hlavy páté

Listiny zakotvující práva na soudní a jinou právní ochranu

(a z tohoto důvodu nemůže Ústavní soud posuzovat legalitu

konkrétních rozhodnutí, pokud jimi nedošlo ke kvalifikovanému

zásahu do základních práv a svobod). Stěžovatel namítá, že

napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo zakotvené

v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"). Takové porušení Ústavní soud neshledal. Stěžovatel měl

možnost ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod domáhat se stanoveným

způsobem svých práv a soud mu tuto ochranu neodepřel, když

v řádně vedeném soudním procesu přijal jeho žalobu, řádně ji

projednal a předepsaným způsobem o ní rozhodl. Tím soud poskytl

stanoveným způsobem ochranu právům a naplnil postulát formulovaný

v čl. 90 Ústavy. Je nezbytné připomenout, že kontradiktorní soudní

proces je, kromě jiných, charakterizován zásadou dispoziční

a zásadou projednací. Je proto na účastnících, aby řádně

a adekvátně volenými právními prostředky uplatňovaly svoje

subjektivní hmotná práva a právem chráněné zájmy. To platí také

v restitučních sporech navazujících na případy, kdy povinná osoba

odmítá dobrovolně vyhovět výzvě oprávněné osoby. Význam

mimořádnosti restitučních procesů odůvodňuje též náležitou péči

plnění poučovací povinnosti soudu vůči účastníkům (např. v obecné

podobě podle § 5 obč. soudního řádu, dále též podle § 43 odst. 1

obč. soudního řádu apod.) , avšak i tato povinnost má svoje meze,

je soustředěna především na poučení o procesních právech tak, aby

nebyla porušena nestrannost soudu vůči účastníkům. Je notorietou,

že ve sporném řízení určuje okruh účastníků soudního řízení

žalobce (§ 90 obč. soudního řádu), když žalovaným je ten, koho

žalobce za žalovaného označí. Poučovací povinnost dle § 43 odst.

1 obč. soudního řádu míří k tomu, aby mohly být odstraněny vady

žaloby, tj. též v označení účastníků řízení. Splní-li soud

povinnost poučit žalobce, je již jen věcí žalobce, zda vady

odstraní nebo zda vady zůstanou neodstraněny a tak bude dán důvod

k zastavení řízení. I tato poučovací povinnost má svoje limity,

neboť soud nemůže účastníky poučovat o jejich hmotných právech,

protože v takovém případě by již šlo o návod k úspěšnému postupu

v soudním řízení. Ze spisu Okresního soudu v Chebu vyplývá, že

v posuzovaném případě stěžovatel nejprve označil žalovaného jako

Česká republika - Domovy mládeže Mariánské Lázně (č.l. 1), povinná

osoba s ním však korespondovala na hlavičkovém papíře s označením

"Domovy mládeže Mariánské Lázně" a používala razítko s tímtéž

označením (např. čl. l. 23), žalovaný poskytl soudu i zřizovací

listinu, kterou mu byla udělena právní subjektivita, v podání ze

dne 12.12.1996 upřesnil žalobce označení žalovaného na Česká

republika - Ministerstvo školství, organizačně nižší složka Domovy

mládeže Mariánské Lázně, při jednání dne 3.4.1997 však požádal,

aby soud nebral toto podání v úvahu. Je pravdou, že na nesprávné

označení žalovaného subjektu nebraly soudy v prvních fázích řízení

zřetel, teprve v rámci dovolacího řízení byla tato vada náležitě

akcentována. Usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 3.9.1998,

č.j. 8 C 242/95-77 byl stěžovatel vyzván k odstranění vady

a poučen v uvedeném smyslu. Na tuto výzvu upravil stěžovatel

označení žalovaného na "Česká republika - Ministerstvo školství se

sídlem 110 00 Praha 1, Karmelitská 5 (organizačně nižší složka

Domovy Mládeže Mariánské Lázně, 353 01 Mariánské Lázně, Klíčová

4). Ve vyjádření Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze

dne 8.10.1998 (č.l. 81-85) se výslovně poukazuje na okolnost, že

Domov mládeže v Mariánských Lázních je samostatnou právnickou

osobou a namítá se nedostatek pasivní legitimace označeného

žalovaného. Poté, co soud I. stupně žalobu stěžovatele opětovně

zamítl, právě pro nedostatek pasivní legitimace, podává stěžovatel

proti rozsudku odvolání, v němž sice expressis verbis uvádí, že

bude zřejmě namístě, aby případné řízení pokračovalo také vůči

subjektu Domov mládeže, Mariánské Lázně, Klíčová 4 (č.l. 96),

avšak jeho návrh je formulován tak, aby soud připustil přistoupení

účastníka označeného jako "Česká republika - Domov mládeže,

Mariánské Lázně, Klíčová 4" (č.l. 97). Naprosto logickým důsledkem

stěžovatelova postupu byl proto potvrzující rozsudek odvolacího

soudu ze dne 19.11.1999, v němž se soud vyjádřil také o návrhu na

přistoupení dalšího účastníka, když k tomu uvedl, že právní

opodstatnění nemá nárok (správně má být "návrh") na připuštění do

zřízení (správně "řízení") dalšího účastníka na straně žalovaného,

totiž České republiky - Domov mládeže, již vzhledem k tomu, že by

šlo opět o stát s uvedením dalšího subjektu, který není státním

orgánem a nemůže proto jménem státu jednat. Je proto evidentní, že

výsledek soudního řízení výrazně ovlivnil stěžovatel volbou

nevhodných postupů, a proto nemůže být neúspěch v soudním řízení

považován za porušení jeho práva na spravedlivý proces (viz též

princip vigilantibus iura, když se navíc poznamenává, že

stěžovatel byl od počátku řízení zastoupen právně kvalifikovanými

osobami).

Neobstojí ani stěžovatelova námitka o porušení čl. 82 odst.

1 Ústavy. Bez ohledu na to, že některé vývody dosažené

interpretací příslušných hmotně právních ustanovení by mohly být

považovány za nesouladné s dosavadní judikaturou Ústavního soudu,

neučinil stěžovatel v řízení před obecnými soudy takové kroky,

které by mohly vést k meritornímu projednání jeho nároku, v jehož

rámci by se případné nepříznivé důsledky namítané interpretace

mohly projevit.

Z uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání

bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších

předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru