Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 10/96Nález ÚS ze dne 16.06.1996K revidování hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavním soudem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/záruka dědění
právo na... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
důkazní břemeno
Závěť
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 53/5 SbNU 417
EcliECLI:CZ:US:1996:2.US.10.96
Datum podání10.01.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 48

99/1963 Sb., § 120 odst.3, § 153 odst.1, § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 10/96 ze dne 16. 6. 1996

N 53/5 SbNU 417

K revidování hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavním soudem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 26. 6. 1996 v senátě

ve věci ústavní stížnosti J.K. zastoupeného JUDr.L.M. proti

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 1995, čj.

18 Co 438/95-57, a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze

dne 29. 3. 1995, čj. 6 C 769/94-28,

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu

České republiky dne 10. 1. 1996, domáhal se stěžovatel zrušení

rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. 3. 1995,

čj.6 C 769/94-28 a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16.

10. 1995, čj. 18 Co 438/95-57, který nabyl právní moci dne 13.

11. 1995.

Citovaným rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, ve

spojení s výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci

Králové, bylo určeno, že nejsou dány důvody pro vydědění O.K. jeho

otcem O.K., zemřelým dne 17. 7. 1993 v Havlíčkově Brodě, jak bylo

uvedeno v listině o vydědění ze dne 3. 11. 1992. Současně byla

stanovena stěžovateli povinnost úhrady nákladů soudního řízení.

Stěžovatel uvádí, že oběma rozsudky došlo k závažnému porušení

procesního principu důkazního břemena, práva na dispozici

s majetkem občana pro případ jeho smrti ( testamentární volnost)

a práva vlastnit majetek.

Pro tato svá tvrzení vychází ze zjištění, že jeho nevlastní

bratr O. K. se skutečně o zesnulého zůstavitele nestaral a ani mu

v nemoci neposkytl pomoc. Pochybení obou soudů spatřuje v tom, že

uznaly nepřesvědčivé tvrzení O.K. v tom, že se pokoušel o styk

s otcem, který jej však odmítal a dále že akceptoval rozporné

výpovědi několika svědků. Dále stěžovatel vytýká oběma soudům, že

se snažily přenášet důkazní břemeno o oprávněnosti důvodů vydědění

žalovaného a že oba soudy bagatelizovaly důkazy navržené

stěžovatelem jako žalovaným a přeceňovaly věrohodnost a význam

důkazů navržených O.K. jako žalobcem.

V tomto postupu obou soudů spatřuje stěžovatel porušení svých

základních lidských práv, a to právo vlastnit majetek a právo na

dědění podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 36

odst. 1 cit. Listiny v důsledku porušení práva na spravedlivý

proces.

Ústavní soud si vyžádal u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě

spis, sp. zn. 6 C 769/94, žalobce O.K. proti žalovanému J. K.

o určení neplatnosti vydědění.

Ústavní soud České republiky si rovněž vyžádal stanovisko

Krajského soudu v Hradci Králové. V tomto vyjádření ze dne 8.

února 1996 Krajský soud v Hradci Králové uvádí, že oba soudy

- Okresní soud v Havlíčkově Brodě a on sám provedly veškeré

důkazy, které byly navrhovány a zhodnotily je způsobem, který je

předepsán v ustanovení § 132 o.s.ř.

Dále uvádí, že z ústavní stížnosti není zřejmé, jaké procesní

vady stěžovatel krajskému soudu vytýká. Otázku, na kterém

z účastníků spočívá břemeno řízení, výslovně neřešil. Při

přezkoumávání správnosti rozsudku okresního soudu shledal, že

skutková zjištění okresního soudu i jeho právní prosouzení jsou

správná a nebyly zpochybněny ani důkazy, kterými odvolací soud

doplnil řízení na návrh stěžovatele.

V závěru svého vyjádření krajský soud se odvolává na nález

Ústavního soudu České republiky ze dne 1. 2. 1994, sp.zn. III. ÚS

23/93, ze kterého dovozuje, že jestliže obecné soudy při svém

rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 o.s.ř.,

nespadá do pravomoci Ústavního soudu " hodnotit" hodnocení důkazů

obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám

neztotožňoval.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda byla dotčena

oběma rozsudky testamentární volnost zůstavitele. Sám občanský

zákoník omezuje tuto testamentární volnost na dva základní

instituty, tj. práva nepominutelných dědiců a vázání možnosti

vydědění potomka na taxativní důvody uvedené v § 469a občanského

zákoníku. Při žalobě vyděděného potomka je povinnost soudu

zkoumat, zda všechny zákonné podmínky pro vydědění byly dodrženy.

Provedeným studiem zapůjčeného spisu Ústavní soud České republiky

nedospěl k názoru, že by oběma soudy došlo k porušení práva

zůstavitele na dispozici s majetkem občana pro případ smrti. Ze

strany soudů byly provedeny všechny oběma stranami požadované

důkazy natolik, aby mohly být v rámci principu volného hodnocení

důkazů vydány stížností napadené rozsudky. Nedošlo tedy ze strany

soudů k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Sama ústavní stížnost je formulována neurčitě, zvláště co se

týká konkretizace procesních vad.

Pokud je stěžovatelem namítáno závažné porušení procesního

principu důkazního břemene ze strany soudů tím, že nebylo položeno

výlučně na vyděděného potomka, nelze ani s touto námitkou

souhlasit, neboť soudy jsou povolány rozhodovat na základě

skutkového stavu věci (§ 153 odst. 1 o.s.ř.) tak, aby byly

spolehlivě zjištěny skutečnosti mezi účastníky sporné. Při této

činnosti jsou vázány pravidly obsaženými v § 120 odst. 3 o.s.ř.,

to znamená, že mohou provést i jiné než účastníky navržené důkazy,

pokud jejich potřeba vyjde v řízení najevo a dále v § 132 o.s.ř.,

dle kterého hodnotí důkazy na základě své úvahy, a to každý důkaz

jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti.

Protože ani v tomto směru nebyly zjištěny žádné závady,

nemohlo dojít ani k tvrzenému porušení základního lidského práva

vlastnit majetek a práva na dědění podle čl. 11 Listiny základních

práv a svobod. Naopak, tvrzení stěžovatele je ambivalentní v tom,

že opačným rozhodnutím soudů by k tomuto porušení základního práva

mohlo dojít.

V závěru nelze také souhlasit s výkladem nálezu Ústavního

soudu, sp. zn. III. ÚS 23/93, jak je uvedeno ve vyjádření

krajského soudu. Podle ust. § 48 zák.č. 182/1993 Sb. provádí

Ústavní soud důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, s čímž

souvisí i možnost přehodnocení závěrů soudů obecných, a to

v případech, kdy právě těmito hodnoceními dochází k porušení

základních lidských práv.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

se nelze odvolat.

V Brně dne 26. 6.1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru