Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1/07 #1Nález ÚS ze dne 09.08.2007Zastavení řízení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka (navrhovatele) pro nezaplacení zálohy na náklady konkursu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkřízení/zastavení
konkurz a vyrovnání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 126/46 SbNU 189
EcliECLI:CZ:US:2007:2.US.1.07.1
Datum vyhlášení11.09.2007
Datum podání01.01.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

105/2000 Sb.

328/1991 Sb., § 12a odst.3, § 5 odst.1, § 5 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Rozhodnutí soudu o zastavení řízení o prohlášení konkurzu na majetek dlužníka–navrhovatele pro nezaplacení zálohy na náklady konkurzního řízení, i když dlužník není zcela nemajetný ve smyslu § 12a odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, představuje porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky CBCS s.r.o. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 9. srpna 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2006 č. j. 1 Ko 388/2006-53 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2006 č. j. 76 K 1/2006-48.

Narativní část

Stěžovatelka se domáhala prohlášení konkurzu na svůj majetek. Městský soud ji vyzval k uhrazení zálohy na náklady konkurzu, stěžovatelka zálohu neuhradila a soud řízení zastavil, i když stěžovatelka nebyla zcela nemajetná ve smyslu § 12a odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu I. instance tak, že pouze snížil výši zálohy. Soudy poukázaly na to, že stěžovatelka je v prodlení se splácením svých závazků po delší dobu (5 let), a jde jí tedy k tíži, že podala návrh na prohlášení konkurzu až v momentě, kdy nedisponuje finančními prostředky potřebnými k úhradě nákladů konkurzu.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud poukázal na svou konstantní judikaturu týkající se podmínek, za kterých lze zastavit řízení o návrhu na prohlášení konkurzu pro nezaplacení zálohy na náklady konkurzu dle ustanovení § 5 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání. Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby se od dosavadní judikatury odklonil, a proto konstatoval, že nezaplacení požadované zálohy na náklady konkurzu nebrání, aby dlužníkovu návrhu bylo věcně vyhověno. Pokud navrhující dlužník není zcela nemajetný ve smyslu § 12a odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání, avšak momentálně nedisponuje částkou na zaplacení zálohy, neznamená to, že by musel být proti své vůli už navždy zapsán v obchodním rejstříku, pokud výmazu nelze dosáhnout jinak než právě konkurzem. Ze seznamu majetku stěžovatelky vyplynulo, že není zcela nemajetná, proto měl být konkurz prohlášen.

V dané věci obecné soudy porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Stanislav Balík. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 1/07 ze dne 9. 8. 2007

N 126/46 SbNU 189

Zastavení řízení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka (navrhovatele) pro nezaplacení zálohy na náklady konkursu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 9. srpna 2007 sp. zn. II. ÚS 1/07 ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti CBCS, s. r. o., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2006 č. j. 76 K 1/2006-48 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2006 č. j. 1 Ko 388/2006-53, jimiž bylo po marném uplynutí lhůty k zaplacení zálohy na náklady konkursu zastaveno řízení o návrhu stěžovatelky na prohlášení konkursu na její majetek.

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2006 č. j. 1 Ko 388/2006-53 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2006 č. j. 76 K 1/2006-48 se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 1. 2007 a doplněnou dne 2. 1. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Má za to, že soudy po ní vyžadovaly zálohu na náklady konkursu v situaci, kdy věděly, že nedisponuje hotovostí, zato však hmotným majetkem a pohledávkami v celkové výši 483 912 Kč. Přesto pro nezaplacení zálohy konkursní řízení zastavily, aniž by respektovaly judikaturu Nejvyššího soudu (stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998 sp. zn. Cpjn 19/98), kterého se stěžovatelka v odvolání výslovně dovolávala, a nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 654/99 (N 56/22 SbNU 9), sp. zn. II. ÚS 266/05 (N 67/40 SbNU 669) a sp. zn. III. ÚS 470/97 (N 163/16 SbNU 203). V důsledku jejich rozhodnutí neproběhlo konkursní řízení tam, kde proběhnout mělo a kde mohly být jeho náklady uhrazeny jinak než ze zálohy složené stěžovatelkou.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Městský soud v Praze navrhl ústavní stížnost jako neopodstatněnou zamítnout. Upozornil na to, že stěžovatelka mu nesdělila, že momentálně nedisponuje finanční hotovostí, ani nepožádala o prodloužení lhůty ke složení zálohy. Dle soudu neměla zájem vůbec zálohu zaplatit, přestože k jejímu zaplacení měla dostatečný časový prostor. K zastavení řízení tak došlo v důsledku neochoty zálohu zaplatit, nikoli v důsledku neschopnosti ji okamžitě složit. Vycházeje ze seznamu majetku stěžovatelky, soud posoudil, že stav tohoto majetku vyžaduje zaplacení zálohy dlužníkem před prohlášením konkursu, neboť jeho zpeněžením by nebyla pokryta ani odměna a hotové výdaje správce a náklady spojené se správou a udržováním konkursní podstaty. Správce by pak mohl požadovat zaplacení zbývající části odměny a hotových výdajů ze státního rozpočtu, jinak by byl poškozen na svém zákonném nároku, čímž by byl oproti jiným správcům diskriminován (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01, N 80/26 SbNU 317, 403/2002 Sb.). Soud má za to, že stěžovatelka, vědoma si své povinnosti podat dlužnický návrh na prohlášení konkursu, měla dostatek času k tomu, aby sama část svého movitého majetku zpeněžila, a mohla tak složit zálohu na náklady konkursu. Dle soudu je nepřípustné, aby stát, který je největším věřitelem stěžovatelky, na své náklady umožňoval dlužníku uspořádání jeho majetkových poměrů.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že pokud jde o problematiku zálohy na náklady konkursu, zastává odlišné stanovisko než to, které je vysloveno ve stěžovatelkou uvedených judikátech. Právě proto své stanovisko podrobně v usnesení ze dne 10. 7. 2006 vysvětlil a nyní na ně odkazuje. Podotkl, že Ústavní soud v řadě případů rozhodl odlišně a stížnosti v obdobných věcech důvodnými neshledal a že jeho zmíněné nálezy vycházely ze stavu právní úpravy před 1. 5. 2000. Uvedl, že konkursní řízení zahájené na návrh dlužníka v době, kdy dlužník již nemá žádný, popř. jen nehodnotný majetek, tak slouží pouze jako prostředek k dosažení cíle v podobě zániku dlužníka a ve svých důsledcích nenapravitelně poškozuje věřitele. Názor soudu vychází z předpokladu, že účelu zákona a cíle konkursu může být dosaženo jen v případě, kdy dlužník splní zákonem stanovenou povinnost podat návrh na prohlášení konkursu, a to bez zbytečného odkladu poté, kdy se ocitne v úpadku, ale kdy má ještě majetek potřebný k provedení konkursu. Odlišný výklad vede k tomu, že dlužník podá návrh až se značným prodlením v době, kdy již takový majetek nemá a kdy má jistotu, že již uplynuly lhůty k uplatnění institutů umožňujících postihnout konkursem majetek převedený třetím osobám. Soud je proto přesvědčen, že za situace, kdy stěžovatelka nebyla schopna plnit své závazky již v letech 2001 až 2003 a návrh podala až 2. 1. 2006, obecné soudy oprávněně požadovaly zaplacení zálohy na základy konkursu a pro její nezaplacení rozhodly o zastavení řízení. Žádné stěžovatelčino právo tím neporušily. Proto navrhl ústavní stížnost odmítnout.

V replice k vyjádření účastníků stěžovatelka připomněla, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Nemůže proto souhlasit s argumentací Městského soudu v Praze, která neodůvodněně vyzdvihuje majetek státu oproti vlastnictví jiných osob a která současně představuje nepochopení podstaty věci, kterou je skutečnost, že stěžovatelka je předlužena a nachází se v úpadku. Neproběhnutí konkursního řízení přitom znevýhodní především věřitele, kteří nebudou moci neuspokojené pohledávky využít případně ke snížení svého daňového základu. Stěžovatelka dále upozornila na to, že oba soudy ve svých vyjádřeních bagatelizují skutečnost, že při rozhodování její věci nerespektovaly judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, čímž se dotkly základních znaků právního státu, a jejich rozhodnutí proto vykazují rysy jurisdikční libovůle.

Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 76 K 1/2006 bylo zjištěno následující.

Stěžovatelka se návrhem ze dne 2. 1. 2006 domáhala prohlášení konkursu na svůj majetek. Dne 5. 4. 2006 ji soud vyzval k zaplacení zálohy na náklady konkursu ve výši 50 000 Kč ve lhůtě do tří dnů od doručení výzvy. Současně ji poučil o možnosti zastavit řízení, pokud nebude záloha v uvedené lhůtě zaplacena. Usnesením ze dne 9. 5. 2006 soud po marném uplynutí lhůty řízení zastavil s odůvodněním, že bez zaplacené zálohy nelze konkurs prohlásit. Vyměřená záloha je dle soudu naprosto odpovídající tomu, aby správce konkursní podstaty po prohlášení konkursu měl dostatek finančních prostředků k prvotním úkonům, které je nutné provést dříve, než by se začalo se zpeněžováním majetku dlužníka, jestliže jen pohledávky dlužníka jsou v nominální hodnotě 128 507,90 Kč a hodnota majetku uvedená dlužníkem v seznamu jeho majetku činí 355 404,81 Kč. Proti uvedenému usnesení se stěžovatelka odvolala. Odkázala v něm na judikaturu obecných soudů, z níž vyplývá, že neschopnost dlužníka složit okamžitě zálohu na náklady konkursu neodůvodňuje zastavení řízení. Odvolací soud usnesením ze dne 10. 7. 2006 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se dlužníkovi ukládá zaplatit zálohu na náklady konkursu ve výši 30 000 Kč do deseti dnů od právní moci usnesení (výrok I.) a že se řízení nezastavuje (výrok II.). Vyšel z předloženého seznamu závazků, z něhož je zřejmé, že dlužník je v prodlení s plněním některých svých splatných závazků již po dobu pěti let. Z toho, že návrh podal až 2. 1. 2006, lze usuzovat, že i za této situace vykonával v předchozím období podnikatelskou činnost, a jde proto pouze k jeho tíži, že návrh podal v době, kdy již nedisponuje finančními prostředky potřebnými k úhradě nákladů konkursu. Dle jeho názoru tedy soud prvního stupně nepochybil tím, že dlužníka vyzval k zaplacení zálohy, avšak na rozdíl od něj považuje za přiměřenou zálohu ve výši 30 000 Kč.

Usnesením ze dne 21. 8. 2006 č. j. 76 K 1/2006-48 pak soud prvního stupně po marném uplynutí lhůty k zaplacení zálohy řízení opětovně zastavil. O odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 11. 2006 č. j. 1 Ko 388/2006-53 tak, že napadené usnesení s poukazem na své předchozí rozhodnutí potvrdil.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, a to za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Právě k takovému zásahu v projednávaném případě došlo.

Problematikou konkursního řízení, konkrétně otázkou, zda a za jakých podmínek lze zastavit řízení o návrhu na prohlášení konkursu pro nezaplacení zálohy na náklady konkursu dle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, se Ústavní soud v minulosti již zabýval [srov. např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 35/2000 (U 33/19 SbNU 297), nález ze dne 10. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 654/99 (N 56/22 SbNU 9) a nález ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 266/05 (N 67/40 SbNU 669)]. Při řešení této otázky se přiklonil ke stanovisku Nejvyššího soudu Cpjn 19/98 (publ. ve Sb. NS 98, 7: 355), vydanému za účelem sjednocení dosud nejednotné soudní praxe. Nejvyšší soud dospěl v uvedeném stanovisku k závěru, že dotčené ustanovení § 5 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) poskytuje soudu možnost (nikoli povinnost) žádat úhradu zálohy po navrhovateli. Zákon zakotvuje povinnost navrhovatele zálohu na výzvu soudu zaplatit, nikoli však povinnost soudu navrhovatele k úhradě zálohy vždy vyzvat. Z toho Nejvyšší soud dovodil, že "má-li soud možnost rozhodnout se, zda navrhovatele ke složení zálohy vůbec vyzve, pak mu přísluší i právo nevyvozovat z marného uplynutí určené lhůty důsledky předjímané ustanovením § 5 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání (nemusí tedy řízení zastavit)". Nejvyšší soud v něm dále konstatoval, že i když ustanovení § 5 citovaného zákona nerozlišuje mezi navrhovatelem - věřitelem a navrhovatelem - dlužníkem, nelze jejich postavení posuzovat izolovaně od ostatních ustanovení tohoto zákona, která ukládají dlužníkovi povinnost podat návrh na prohlášení konkursu, je-li předlužen, a to v zájmu posílení právní jistoty a zajištění rovných podmínek všem věřitelům dlužníka. Podle názoru Nejvyššího soudu pak stěží obstojí představa, že soud může zastavit řízení proto, že dlužník - navrhovatel nebyl schopen zaplatit v určené lhůtě zálohu na náklady konkursu, neboť účelem institutu zálohy není a nebylo zabránit tomu, aby řízení proběhlo tam, kde zákon příslušným subjektům přímo ukládá je zahájit a kde tudíž zájem na projednání konkursu převažuje nad zájmem zajistit dodatečné finanční krytí konkursních nákladů. Nejvyšší soud uzavřel, že povinnost zaplatit zálohu na náklady konkursu má ve smyslu ustanovení § 5 zákona o konkursu a vyrovnání především navrhovatel - věřitel. Podá-li návrh na prohlášení konkursu dlužník, lze po něm sice podle okolností zaplacení zálohy požadovat také, avšak jeho neschopnost okamžitě ji složit nemůže vést k zastavení konkursního řízení.

V citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 654/99 Ústavnísoud neshledal důvod - z ústavněprávního hlediska - výklad provedený v uvedeném stanovisku Nejvyššího soudu zpochybňovat. Tomuto výkladu dle jeho názoru nasvědčuje i změna v ustanovení § 5 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, ke které došlo novelou provedenou zákonem č. 105/2000 Sb. Podle jeho nového znění "nebude-li záloha na náklady konkursu v určené lhůtě zaplacena, může soud před prohlášením konkursu řízení zastavit; o tomto následku musí být navrhovatel poučen". Případné zastavení řízení tedy záleží pouze na uvážení soudu. Ústavní soud v uvedeném nálezu vyslovil, že takto koncipované dispoziční oprávnění soudu považuje za jednoznačné naplnění účelu institutu zálohy na náklady konkursu, které nadto posiluje právní jistotu a zajištění rovných podmínek všem věřitelům dlužníka.

Uvedenou problematikou a interpretací ustanovení § 5 odst. 1 a 2 zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění po novele provedené zákonem č. 105/2000 Sb., se Ústavnísoud zabýval v citovaném nálezu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 266/05 (nelze proto přisvědčit názoru Vrchního soudu v Praze, vyslovenému ve vyjádření k ústavní stížnosti, že doposud vydané nálezy Ústavního soudu vycházely ze stavu úpravy platné před 1. 5. 2000). V tomto nálezu nad rámec shora citovaných závěrů stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 19/98 a nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 654/99, s nimiž se ztotožnil, konstatoval, že "nezaplacení požadované zálohy na náklady konkursu nebrání, aby dlužníkovu návrhu bylo věcně vyhověno. Nemá-li navrhující dlužník momentálně k dispozici požadovanou částku, aniž by však byl zcela nemajetný ve smyslu § 12a odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, neznamená to, že by musel být proti své vůli už navždy zapsán v obchodním rejstříku, když jeho alespoň částečné vyrovnání s věřiteli a následnou likvidaci vedoucí k výmazu nelze provést jinak než právě konkursem. Povinnost skládat zálohu včetně důsledku, že řízení bude zastaveno, jestliže záloha nebude zaplacena řádně a včas, zatěžuje především navrhovatele - věřitele, který na rozdíl od dlužníka nebývá v úpadkové hospodářské situaci.".

Ani v nyní projednávané věci Ústavnísoud neshledal důvod se odklánět od výše uvedených závěrů (jeho judikatura týkající se uvedené problematiky je na rozdíl od rozhodovací praxe obecných soudů jednotná; pokud Ústavní soud rozhodl v minulosti odlišně, stalo se tak v období do vydání citovaných nálezů). I v tomto případě obecné soudy interpretovaly a aplikovaly dotčené ustanovení § 5 zákona o konkursu a vyrovnání způsobem, který není v souladu s účelem právní úpravy. Tento postup by v konečném důsledku nevedl ani k posílení právní jistoty a k zajištění rovných podmínek nejen pro věřitele dlužníka, ale také pro něj samotného. Jak vyplývá ze seznamu majetku a závazků dlužníka, který na základě výzvy stěžovatelka předložila soudu, stěžovatelka nebyla v době podání návrhu zcela nemajetná ve smyslu ustanovení § 12a odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání, a proto žádná zákonná překážka nebránila, aby byl konkurs na její majetek prohlášen.

Z uvedených důvodů dospěl Ústavnísoud k závěru, že usneseními Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto ústavní stížnosti vyhověl a obě napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru