Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 999/08 #1Usnesení ÚS ze dne 02.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NSS
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Praha 13 - odbor stavební
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /p... více
Věcný rejstříksprávní orgán
nečinnost
stavební úřad
kolaudace
Stavební řízení
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.999.08.1
Datum podání21.04.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2, čl. 12 odst.1, čl. 4 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 79

50/1976 Sb., § 80, § 81


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 999/08 ze dne 2. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele K. D., zastoupeného Mgr. Vlastimilem Šiplem, advokátem se sídlem Moravské náměstí 15, 602 00 Brno, proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 13, odbor stavební, o přerušení kolaudačního řízení ze dne 10. 6. 2004, č. j. VYS Rep. 385-1599/04-DF-pkř, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2006, č.j. 6 Ca 9/2005-40, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2008, sp. zn. 2 Ans 7/2007-75, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Úřad městské části Praha 13, odbor výstavby (dále jen "stavební úřad"), rozhodnutím ze dne 20. 11. 2000, č.j. VYS.Rep.385-3929/00-DF-Sp, rozhodl o umístění přístavby rodinného domu na pozemku č. par. 948 a č. par. 949, k. ú. Ř., ul. O. 385, P. 5, (dále jen "přístavba", "pozemek") a vydal stavební povolení na přístavbu a stavební úpravy uvedeného rodinného domu. Dne 21. 2. 2002 požádal stěžovatel o kolaudaci přístavby a stavebních úprav provedených na základě shora uvedeného povolení. Stavební úřad oznámil zahájení kolaudačního řízení a nařídil k předloženému návrhu ústní jednání spojené s místním šetřením na den 14. 3. 2002. Podle zápisu z místního šetření, které se konalo uvedeného dne, stěžovatel znemožnil vstup do objektu. Stěžovatel tento postup odůvodnil tím, že provedení venkovní stavby dle ověřené dokumentace lze zjistit a že zaměstnanci stavebního úřadu nejsou schopni prokázat, na základě jakého zákona se dožadují přístupu do jeho objektu. Jelikož stěžovatel nepředložil ani všechny potřebné podklady pro kolaudační rozhodnutí, stavební úřad řízení přerušil a vyzval stěžovatele k předložení potřebných podkladů. Po vyhovění této žádosti stavební úřad oznámil pokračování v kolaudačním řízení a nařídil nové ústní jednání spojené s místním šetřením na den 25. 5. 2004. Podle napadeného rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 10. 6. 2004, č. j. VYS.Rep.385-1599/04-DF-pkř, nebyl ani v tomto případě stěžovatelem umožněn vstup do kolaudované stavby. Proto stavební úřad kolaudační řízení znovu přerušil a stanovil lhůtu ke zpřístupnění stavby do 30. 8. 2004. V odůvodnění citovaného rozhodnutí uvedl, že stěžovatel neumožnil vstup do kolaudované stavby, aby mohlo být ověřeno, zda jsou splněny podmínky pro kolaudaci stavby. Prohlásil, že ústní jednání a místní šetření je v kolaudačním řízení povinné. Stavební úřad dne 16. 8. 2004, č. j. VYS.Rep.385-344/04-DF-okř, znovu oznámil pokračování kolaudačního řízení a nařídil ústní jednání spojené s místním šetřením na den 31. 8. 2004. Stěžovatel na toto oznámení reagoval podáním ze dne 27. 8. 2004, v němž uvedl, že do obydlí není dovoleno vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Na místní šetření dne 31. 8. 2004 se nedostavil. Stavební úřad pak dalším rozhodnutím ze dne 15. 6. 2005, č. j. VYS Rep.385-1599/04-DF-pkř, přerušil kolaudační řízení do doby zpřístupnění stavby.

Ústavní soud zjistil, že stěžovatel mezitím, dne 17. 1. 2005, podal žalobu. Tvrdil, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy; v petitu návrhu navrhl zrušení rozhodnutí o přerušení kolaudačního řízení, tj. (jak z obsahu podání plyne) rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 10. 6. 2004, č. j. VYS.Rep.385-1599/04-DF-pkř (Poznámka: v podání byl jako žalovaný označen Magistrát hlavního města Prahy, Ing. M. T., ředitel Magistrátu hl. města Prahy). Uvedené podání posoudil Městský soud v Praze jako žalobu proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu § 79 s. ř. s. a napadeným rozsudkem ze dne 28. 11. 2006, č.j. 6 Ca 9/2005-40, ji zamítl. Městský soud tedy posoudil nejednoznačné podání nikoliv jako žalobu proti rozhodnutí správního orgánu - kterou by musel pro opožděnost odmítnout - ale jako žalobu směřující proti nečinnosti správního orgánu s tím, že se žalobce domáhal vydání rozhodnutí o kolaudaci stavby. Městský soud dále vycházel z toho, že stavební úřad je oprávněn v rámci kolaudačního řízení provádět místní šetření a stavebník (stěžovatel) je povinen toto šetření umožnit. Pokud tak neučiní - jak se tomu stalo ve stěžovatelově případě - vystavuje se riziku, že rozhodnutí o kolaudaci stavby nebude možné vydat. V souzené věci se proto o nezákonnou nečinnost správního orgánu nejednalo.

Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") rozsudkem ze dne 25. 1. 2008, sp. zn. 2 Ans 7/2007-75, stěžovatelovu kasační stížnost zamítl

NSS se v prvé řadě zabýval námitkou stěžovatele, že městský soud posoudil jeho žalobu jako žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Pokud stěžovatel uvedl, že podal žalobu na porušování přirozených základních práv obsažených v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"), NSS poukázal na to, že tento typ žaloby ve správním soudnictví neexistuje a není upraven v s. ř. s. Proti činnosti správních orgánů lze brojit pomocí žaloby proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s., pomocí žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu § 79 násl. s. ř. s a konečně za pomoci žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu v intencích § 82 a násl. s. ř. s. Poukázal také na to, že ze stěžovatelova podání nelze dovodit, že by "žalobou na porušování přirozených základních práv obsažených v Listině" mínil ústavní stížnost, což bylo mimo jiné zřejmé i ze stěžovatelova vyjádření, že její podání má teprve v úmyslu. Podle NSS tedy městský soud musel vážit, zda stěžovatelova žaloba je jednou ze tří shora uvedených žalob ve smyslu s. ř. s. Stěžovatel žalobní návrh neupřesnil ani při jednání soudem nařízeném na den 28. 11. 2006, při němž setrval na žalobním tvrzení, aniž by byl žalobu některému ze žalobních typů sám výslovně podřadil. Vzhledem k tomu, že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu nepřipadá v daném případě v úvahu, vážil městský soud jen to, zda se jedná o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu (čemuž by nasvědčovalo to, že žalobním návrhem stěžovatele bylo mj. zrušení rozhodnutí o přerušení řízení), anebo zda jde o žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel promeškal lhůtu k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu (navíc se jednalo o rozhodnutí o přerušení řízení) a vzhledem k obsahu žaloby, posoudil a projednal městský soud podání jako žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Uvedl, že z § 79 odst. 1 s. ř. s. sice plyne, že soud v odůvodněných případech může správnímu orgánu uložit povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé, ale již mu nepřísluší ukládat správnímu orgánu, jakým způsobem má ve věci samé rozhodnout. Městský soud proto neakceptoval stěžovatelův požadavek, aby žalovanému nařídil zrušit rozhodnutí o přerušení kolaudačního řízení. NSS konstatoval, že postup městského soudu byl správný, neboť směřoval k tomu, aby stěžovatelovo podání nebylo odmítnuto, nýbrž aby bylo věcně projednáno. Stejně tak NSS zdůraznil, že pokud by stěžovatel brojil proti rozhodnutí správního orgánu, městský soud posouzením žaloby jako žaloby proti nečinnosti v maximální možné míře správně chránil stěžovatelovo právo na přístup k soudu. Pokud by bylo stěžovatelovo podání posouzeno jako žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, pak by však muselo být odmítnuto nikoliv toliko pro opožděnost, ale především kvůli tomu, že stěžovatel brojil proti rozhodnutí o přerušení řízení, které je úkonem správního orgánu, jímž nedochází k založení, změně, zrušení či závaznému určení práv a povinností účastníka řízení. Takový úkon je vyloučen ze soudního přezkoumání ve správním soudnictví, neboť není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s. V dané situace tedy neexistovalo správní rozhodnutí, proti němuž by bylo možné podat správní žalobu. NSS současně připomněl, že odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že podání nesměřovalo proti správnímu orgánu, který rozhodnutí o přerušení řízení vydal, ač jen ten může být žalovaným v řízení o zrušení rozhodnutí (§ 69 s. ř. s. ).

NSS dále zdůraznil, že kdyby stavební úřad řízení přerušil neoprávněně, nabízí se jako jediná možnost obrany žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu § 79 a násl. s. ř. s. V souzené věci by však nečinnost nebyla dána skutečností, že bylo vydáno rozhodnutí o přerušení řízení, ani skutečností, že nebylo pokračováno v řízení poté, co by podmínky přerušení odpadly, nýbrž jedině tím, že nebylo vydáno meritorní rozhodnutí v předmětné věci. NSS proto konstatoval, že stěžovatel se fakticky domáhá vydání rozhodnutí o kolaudaci stavby. NSS proto za nepřípadné prohlásil námitky kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., kterými stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí, a to prostě proto, že žádné rozhodnutí v dané věci vydáno nebylo, neboť - jak bylo výše uvedeno - za takové rozhodnutí nelze považovat rozhodnutí o přerušení řízení.

NSS dále poukázal na to, že vydání kolaudačního rozhodnutí bylo (podle § 117 odst. 1 písm. c) a § 77 stavebního zákona a vyhlášky č. 55/2000 Sb. hl. m. Prahy, kterou se vydává statut hl. m. Prahy) v působnosti stavebního úřadu; stěžovatel však označil jako žalovaného Magistrát hlavního města Prahy. Pasivní legitimace je v řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 odst. 2 s. ř. s. určena tvrzením žalobce v žalobě. NSS v této souvislosti zdůraznil, že věcně a místně příslušný soud se otázkou existence povinnosti žalovaného vydat rozhodnutí ve věci samé (či osvědčení) zabývá až při věcném posuzování žaloby a nikoli při rozhodování o procesních otázkách (srov. usnesení NSS ze dne 8. 4. 2003, č. j. Na 249/2003-9, rozsudek NSS ze dne 4. 11. 2004, č. j. 3 Ans 2/2004-60). Důvod zamítnutí žaloby je tak dán již tím, že stěžovatel v žalobě uvedl jako žalovaného Magistrát hlavního města Prahy (ten pouze posuzoval stěžovatelovy stížnosti proti postupu stavebního úřadu spočívajícího ve snaze vniknout neoprávněně do jeho obydlí a v přerušení řízení), který se nečinnosti při vydání kolaudačního rozhodnutí nemohl dopustit, neboť řízení nebylo ve fázi, v níž by byl oprávněn rozhodovat. Stěžovatel v žalobě ani netvrdil, že měl žalovaný postupovat podle § 50 správního řádu č. 71/1967 Sb., tedy učinit opatření vůči stavebnímu úřadu směřující k vydání kolaudačního rozhodnutí, či je sám místo něho vydat.

NSS následně poukázal na to, že případnou nečinnost prvoinstančního orgánu - stavebního úřadu přezkoumal již městský soud; uzavřel tak, že týž nepostupoval v rozporu se zákonem. NSS uvedl, že podle § 134 odst. 1 stavebního zákona je umožněno pověřeným osobám vstupovat na stavby a do staveb s vědomím jejich vlastníků, pokud plní úkoly vyplývající z tohoto zákona, které se těchto pozemků a staveb dotýkají. Do obydlí však mohou vstupovat, jen je-li to nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. V ustanovení § 76 stavebního zákona je zřetelně uvedeno, že dokončenou stavbu, popřípadě její část schopnou samostatného užívání nebo tu část stavby, na které byla provedena změna nebo udržovací práce, pokud tyto stavby vyžadovaly stavební povolení (což je případ souzené věci), lze užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí. Bez tohoto rozhodnutí je zakázáno stavbu užívat, přičemž pod pojem užívat nepochybně spadá i pojem "bydlet". Nemůže tedy být obydlím to, kde podle zákona není povoleno bydlet. Kolaudační rozhodnutí není navíc možné vydat bez vstupu do stavby; z § 80 odst. 1 a § 81 stavebního zákona vyplývá, že ústní jednání spojené s místním šetřením je nezbytné, neboť stavební zákon předepisuje zkoumat, zda byla stavba provedena podle dokumentace ověřené stavebním úřadem ve stavebním řízení a zda byly dodrženy podmínky stanovené v územním rozhodnutí a ve stavebním povolení. Dále se zkoumá, zda skutečné provedení stavby nebo její užívání nebude ohrožovat veřejné zájmy, především z hlediska ochrany života a zdraví osob, životního prostředí, bezpečnosti práce a technických zařízení. Podle NSS nelze též souhlasit s názorem, že z napadeného rozsudku městského soudu vyplývá, že všechny kolaudované stavby, v nichž jsou prováděny jen dílčí stavební úpravy, které nicméně podléhají kolaudačnímu řízení, jsou do vydání kolaudačního rozhodnutí o těchto úpravách neobyvatelné. Neobyvatelnou je totiž toliko část stavby (přístavba) a nikoliv ta část, na kterou již bylo kolaudační rozhodnutí vydáno. NSS v této souvislosti - a ve vztahu ke stěžovatelově argumentaci právem na soukromí a na nedotknutelnost obydlí - uvedl, že do tohoto stěžovatelova práva nebylo zasáhnuto. Zaměstnanci stavebního úřadu totiž do stěžovatelova domu nevnikli a jeho soukromí nenarušili. Požadovali sice vstup, avšak ten jim umožněn nebyl. Požadavkem na vstup do stavby se stavební úřad nedopustil ani zneužití práva ani šikanózního jednání, jak naznačoval stěžovatel. Požadavek vstupu měl totiž zcela oprávněný důvod, který navíc inicioval stěžovatel sám. NSS podtrhl skutečnost, že kolaudační řízení je řízením návrhovým (§ 76 stavebního zákona), a tedy je to stěžovatel, kdo se něčeho domáhá. V takovém případě však musí správnímu orgánu poskytnout alespoň zákonem vyžadovanou součinnost, a to i tehdy, jestliže by ke kolaudované přístavbě nevedla jiná cesta než ta přes zkolaudovanou část stavby, tedy (přes) stěžovatelovo obydlí. Pokud stěžovatel takovou součinnost neposkytne, nemůže správnímu orgánu vytýkat, že kolaudační rozhodnutí nebylo vydáno. Nedopustil-li se nečinnosti prvostupňový správní orgán v řízení před ním vedeném, nemohl se v této fázi řízení dopustit nečinnosti ani žalovaný, který by byl v postavení orgánu druhostupňového.

II.

Rozhodnutí Úřadu městské části Praha 13, odbor stavební, o přerušení kolaudačního řízení ze dne 10. 6. 2004, č. j. VYS Rep. 385-1599/04-DF-pkř, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2006, č.j. 6 Ca 9/2005-40, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2008, sp. zn. 2 Ans 7/2007-75, napadl stěžovatel ústavní stížností a navrhl jejich zrušení. Uvedl, že došlo k porušení jeho ústavních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3 ve spojení s čl. 7 odst. 1 , čl. 10 odst. 2 a čl. 12 odst. 1 a odst. 3 Listiny, dále čl. 4 odst. 1 a odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 a odst. 2, čl. 13 a čl. 17 Evropské úmluvy o ochraně práv a základních svobod (ve znění protokolů č. 3, 5 a 8) a konečně čl. 17 odst. 1 a odst. 2 Mezinárodního praktu o občanských a politických právech.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že porušení svých základních práv a svobod spatřuje především v tom, že vedlejší účastník - stavební úřad (resp. jeho pracovníci) vyžadovali přístup do (již zkolaudovaného) obydlí, resp. do kolaudované přístavby. Stěžovatel (s odkazem na čl. 2 odst. 3 a čl. 12 odst. 1 Listiny) zdůraznil, že v případě, kdy tento přístup, resp. souhlas se vstupem pracovníkům stavebního úřadu odepřel, nečinil nic jiného, "než se striktně řídil právní normou nejvyšší právní síly". Stěžovatel poukázal "na přepjatý formalistický přístup, pro nejvyšší správní soud typický" a zdůraznil, že "přístavba a úpravy s obydlím (zkolaudovaným) stěžovatele tvoří dle jeho názoru nepochybně takový celek, že není možné vstupovat do této přístavby, aniž by nebylo současně narušeno obydlí (soukromí) žalobce". V důsledku přerušení kolaudačního řízení došlo prý také k významnému omezení stěžovatelova vlastnického práva, neboť přístavbu nemůže užívat, resp. ji nemůže zcizovat apod. Stěžovatel konečně prohlásil, že postupem obou soudů bylo závažným způsobem porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu, neboť oba soudy odmítly poskytnout náležitou právní ochranu jeho základním právům. To proto, že bylo zřejmé, že požadoval zrušení rozhodnutí o přerušení řízení; zda by byla případná žaloba proti rozhodnutí správního orgánu odmítnuta nebo zamítnuta, je nepodstatné, neboť významné je pouze nesprávné právní posouzení věci.

III.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných/správních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (sp. zn. I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173; srov. také sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými/správními soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly - v tomto směru - porušeny ústavní procesní principy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346).

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo, neboť stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva domáhal. Oba správní soudy podrobně vysvětlily typologizaci správních žalob a rozhodnutí, stěžovatelův návrh právně kvalifikovaly a o tomto návrhu rozhodly.

Ani sám Ústavní soud pak porušení zákonných procesních ustanovení neshledal. Oba správní soudy jasně a zřetelně uvedly, proč v souzené věci posoudily stěžovatelovo podání jako žalobu proto nečinnosti; Ústavní soud v této souvislosti - ostatně stejně jako NSS - zdůrazňuje, že se jedná pouze o rozhodnutí o přerušení řízení, které bylo vydáno do doby rozhodnutí příslušného orgánu ve věci samé (tj. kolaudace). Stejně tak stěžovatelův poukaz na to, že přístavba a úpravy s obydlím (zkolaudovaným) vylučují - v důsledku současného porušení soukromí stěžovatele - jejich kolaudaci, je zavádějící. Oba soudy (a NSS zvlášť) ve svém rozhodnutí zdůraznily a odůvodnily splnění zákonných podmínek (místní šetření) pro vydání kolaudačního rozhodnutí týkajícího se nejen přístavby, ale také (Poznámka: jak vyplývá z rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 20. 11. 2000, č.j. VYS.Rep.385-3929/00-DF-Sp, vydaného na žádost stěžovatele a jeho manželky) stavebních úprav rodinného domu (konkrétně obestavění původní lodžie ve 2. nadzemním podlaží a dostavbě nároží včetně nového zastřešení; srov. č.l. 8 a 14 správního spisu). Proto, pokud se jedná o argumentaci Městského soudu v Praze i NSS nemá Ústavní soud důvodu na ní cokoli měnit. V podstatě tytéž důvody pak vedou Ústavní soud k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo ani k významnému omezení stěžovatelova vlastnického práva. To je jednoznačně patrno z odůvodnění napadeného rozhodnutí NSS.

Stěžovatelovo tvrzení (ostatně obdobné tomu, co uvedl v kasační stížnosti), že se "striktně řídil právní normou nejvyšší právní síly" a že přesto došel újmy na základních právech zaručených Listinou, považuje Ústavní soud za účelové, odmítající respektovat v rozhodnutí Městského soudu v Praze a NSS jasně vyjádřenou argumentaci (viz výše); ta není v rozporu ani s čl. 4 odst. 2 Listiny, podle něhož meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem. Ústavní soud proto ani v tomto směru nemůže argumenty ústavní stížnosti - z hlediska ústavnosti - neakceptovat.

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, jasná a přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně akceptovatelná.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv nebo svobod, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru