Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 994/11 #1Usnesení ÚS ze dne 23.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Správní soudnictví
Daňové řízení
daňová kontrola
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.994.11.1
Datum podání05.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 65 odst.1, § 68 odst.1 písm.e, § 70 odst.1 písm.a

337/1992 Sb., § 55b, § 56a, § 16


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 994/11 ze dne 23. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. G., zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem Pardubice, Sladkovského 2059, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2011, čj. 9 Afs 88/2010 - 46, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2010, čj. 30 Af 96/2010 - 19, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, jimiž měl být porušen čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních prav a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále "Úmluva"').

Stěžovatel uvedl, že u obecných soudů požadoval zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, kterým nepovolilo přezkoumání rozhodnutí Finančního úřadu ve Vyškově, ačkoliv byly splněny podmínky § 55b a 56a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o správě daní a poplatků"), jeho postup byl nezákonný a jeho rozhodnutí bylo zjevně vadné a nepřezkoumatelné. Má tak pochybnosti, zda Finanční ředitelství v Brně postupovalo podle citovaných zákonných ustanovení, když ve výrokové části svého rozhodnutí uvádí pouze § 55b odst. 4 zákona o správě daní a poplatků; jeho poslední věta je s ohledem na něj matoucí a nemá v něm oporu.

Stěžovatel tvrdí, že daňová kontrola byla provedena na policejní objednávku a odkázal na usnesení odboru hospodářské kriminality Policie ČR čj. PVC-2-261/TČ-2008-80, ze dne 11. 1. 2010. Nebyl mu sdělen důvod a ani konkrétní skutečnosti odůvodňující její zahájení. Postup správce daně byl neústavní a nezákonný, důkazy byly opatřeny nezákonným způsobem, nerespektováním čl. 2 odst. 2 Listiny a zásad daňového řízení. Neústavnost takového postupu nemůže být zhojena ani tím, že v průběhu daňové kontroly je prokázáno, že ke krácení daně skutečně došlo. Je přesvědčen, že má zákonný nárok na přezkum správního rozhodnutí v soudním řízení, neboť není možné, aby soudní moc připustila existenci zjevně nepřezkoumatelného, nesrozumitelného, nezákonného i nicotného rozhodnutí správního orgánu. Obecné soudy se nevypořádaly s vadami napadeného rozhodnutí, rozporem se závěry Ústavního soudu i s tím, že daňová kontrola je nezákonná. Stěžovatel cituje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07, I. ÚS 43/04 a IV. ÚS 29/05

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2011, čj. 9 Afs 88/2010 - 46, byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2010, čj. 30 Af 96/2010 - 19, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 28. 7. 2010, čj. 11053/10-1300-702127, kterým nebylo povoleno přezkoumání dodatečných platebních výměrů na daň z přidané hodnoty, vydaných Finančním úřadem ve Vyškově, pod označenými čísly, dne 27. 11. 2009.

Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření účastníků řízení. Nejvyšší správní soud uvedl, že ustanovení § 55b zákona o správě daní a poplatků samo o sobě žádné subjektivní, veřejné ústavně zaručené základní právo neobsahuje, neboť jde o institucionální záruku soudní pravomocí a dělby moci. Vyvrací stěžovatelem tvrzené porušení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, neboť rozhodoval při zachování rovnosti účastníků řízení a čl. 1 a 2 odst. 2 a 3 Listiny, v nichž obsažených obecných principů je možno se dovolávat pouze s odkazem na porušení konkrétního práva či svobody. Je-li daň, způsob jejího vyměření a vybírání, jakož i přezkoumávání daňových rozhodnutí stanoveno zákonem, jde o úpravu provedenou ústavním způsobem. Zásadní otázkou, kterou se Nejvyšší správní soud zabýval, bylo, zda napadené rozhodnutí o nepovolení přezkumu podle § 55b zákona o správě daní a poplatků je či není vyloučeno ze soudního přezkumu, nikoliv otázka zákonnosti zahájení daňové kontroly, jak se stěžovatel snaží dovodit. Odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. 1. ÚS 1835/07 je proto irelevantní. Svou rozhodovací činnost uplatnil zcela v mezích stanovených zákonem č. 150/2002 Sb., soudním řádem správním (dále "s. ř. s."), ústavními principy hlavy čtvrté Ústavy, hlavy páté Listiny a čl. 6 Úmluvy, a proto navrhl, aby ústavní stížnost byla, jako zjevně neopodstatněná, odmítnuta.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření poukázal na to, že soudní přezkum rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí finančního úřadu podle ustanovení § 55b zákona o správě daní a poplatků není, podle § 65 odst. 1, § 68 písm. e) a § 70 písm. a) s. ř. s., přípustný. Přezkumné řízení je mimořádným procesním prostředkem, na jehož projednání nemá daňový subjekt právní nárok Soudnímu přezkumu podléhá až rozhodnutí vydané v druhé fázi přezkumného řízení, zasáhne-li do subjektivních oprávnění a povinností daňového subjektu. Vyjádření byla zaslána stěžovateli k eventuální replice, která však nedošla.

III.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani řádnou další odvolací instancí, a tudíž ani není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy).

Poté co Ústavní soud přezkoumal obsah napadených rozhodnutí a stěžovatelových argumentů v ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel pouze opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v kasační stížnosti. Omezil se tak na nesouhlas s právním názorem správních soudů, aniž by uvedl, v jakých skutečnostech spatřuje ústavněprávní rozměr své ústavní stížnosti.

Pro posouzení jeho věci je přitom stěžejní otázka právní povahy přezkumného řízení podle § 55b zákona o správě daní a poplatků, respektive zda na jeho zahájení má daňový subjekt, při splnění zákonem stanovených podmínek, nárok. K této problematice se Ústavní soud již mnohokrát vyjádřil, zejména ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st.-12/2000, ze dne 19. 12. 2000, tak, že se: "v případě rozhodování podle § 55b zákona o správě daní a poplatků jedná o rozhodnutí o právech a povinnostech (daňového subjektu) jen tehdy, jestliže v prvé fázi přezkoumání bylo rozhodnutí k přezkumu vůbec otevřeno a teprve ve druhé fázi bylo zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno. Rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle § 55b zákona o správě daní a poplatků má procesní povahu a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu." (in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 21, vydání 1., Praha 2001 - I. díl, C. H. Beck 2002, str. 486).

V citovaném stanovisku Ústavní soud mimo jiné dovodil, že existují dvojí prostředky ochrany práva. Jednak jsou tu prostředky instanční (řádné) a mimořádné (obnova řízení), jednak soudní (správní žaloba) - tedy prostředky, které může strana využít (má na ně tak říkajíc právní nárok). Vedle toho existují i prostředky jiné, dozorčí, mezi něž patří právě přezkoumání podle § 55b daňového řádu. Ty slouží k ochraně objektivního práva a strana na ně nárok nemá.

Senát Ústavního soudu, rozhodující ve věci stěžovatele, je těmito závěry vázán a napadená rozhodnutí s nimi nejsou v rozporu. Obecné soudy v posuzovaném případě postupovaly při rozhodování o povolení přezkumného řízení ústavně konformním způsobem a k zásahu do shora uvedených stěžovatelových subjektivních hmotněprávních oprávnění, natož do jeho ústavních práv, tak nemohlo dojít.

Pokud stěžovatel dále namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy, je nutno dovodit, že k porušení tohoto práva by, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, mohlo dojít pouze tehdy, jestliže by mu bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, jestliže by soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení delší dobu nečinný. K tomu, jak vyplývá z obsahu stěžovatelem napadených rozhodnutí, v jeho věci zjevně nedošlo. Obecné soudy se jeho argumenty zevrubně zabývaly a srozumitelně mu právní povahu institutu přezkumného řízení ve svých rozhodnutích vyložily. Nejvyšší správní soud se zabýval i jeho námitkou, že z § 55b zákona o správě daní poplatků vyplývá, za splnění zákonem stanovených podmínek, právní nárok na přezkum, přičemž mu srozumitelně předestřel, že takové přezkoumávání daňových rozhodnutí vykazuje všechny znaky dozorčího oprávnění a nejedná se o opravný prostředek v dispozici účastníka řízení.

Stěžovatelem citovaná rozhodnutí Ústavního soudu pak na jeho věc zjevně nedopadají, neboť se týkají rozsahu důkazního břemena daňového subjektu, místní příslušnosti soudů a konečně podmínek zahájení daňové kontroly, jež s ohledem na shora uvedené nebyla předmětem rozhodování obecných soudů.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh stěžovatele, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru