Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 993/18 #1Usnesení ÚS ze dne 21.08.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Cheb
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkvůle/projev
Obec
Diskriminace
Věcná břemena
Územní samosprávné celky
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.993.18.1
Datum podání16.03.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 26

Ostatní dotčené předpisy

128/2000 Sb., § 38

89/2012 Sb., § 1260


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 993/18 ze dne 21. 8. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Léčebných lázní Marianské Lázně a.s., se sídlem Masarykova 22/5, Mariánské Lázně, zastoupených JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem Klíčová 199/2, Mariánské Lázně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018 č. j. 22 Cdo 5237/2017-146, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2017 č. j. 18 Co 376/2016-114, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 10. 2017 č. j. 18 Co 376/2016-142, a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 5. 2016 č. j. 15 C 481/2014-77, ve znění usnesení ze dne 31. 5. 2016 č. j. 15 C 481/2014-81, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II

Okresní soud v Chebu napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (dále jen "stěžovatelka") proti žalovanému městu Mariánské Lázně (dále jen "žalovaný") domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného spočívajícího v souhlasu s uzavřením smlouvy se stěžovatelkou o zřízení služebnosti inženýrské sítě ke zřízení a provozování energetických přípojek. Soud poukázal na to, že stěžovatelce nesvědčí žalované právo a v návaznosti na jí připomínanou judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3297/2008) a Ústavního soudu (usnesení sp. zn. II. ÚS 2588/14) zdůraznil, že takové právo na nahrazení projevu vůle za daných skutkových okolností vzniknout nemůže.

Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud připomněl § 1260 odst. 1 o. z., týkající se podmínek zřízení věcného břemene služebnosti, právní úpravu hospodaření s obecním majetkem obsaženou v § 38 a násl. zákona č. 128/2000 Sb, o obcích, který představuje konkretizaci čl. 101 odst. 3 Ústavy. Konstatoval, že udělení či neudělení souhlasu vlastníka pozemku, kterým je obec, spadá do její samosprávné (samostatné) působnosti a je proto pouze na jejím rozhodnutí, zda souhlas udělí či neudělí. Zákon obci nestanoví ani neukládá povinnost udělit souhlas se stavbou jiného vlastníka na svém pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 607/2014). Soud I. stupně rozhodl správně, posoudil závěry citovaného usnesení Ústavního soudu a konstatoval, že v souzené věci k diskriminaci stěžovatelky nedošlo.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 237 o. s. ř. a § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl. Zdůraznil, že napadené rozhodnutí je souladné s judikaturou Nejvyššího soudu a není ani v rozporu usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2588/14. Zdůraznil, že argumentace v něm uvedená platí i pro služebnost inženýrské sítě a uvedl, že se toto rozhodnutí vypořádává i s problematikou sociální funkce vlastnictví obce. Připomněl také vlastní rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1438/2004, ve kterém vysvětlil, proč nelze věcné břemeno zřídit na základě analogické aplikace zákona, a to ani tehdy, kdyby se z okolností případu jevilo zřízení věcného břemene nutným východiskem k řešení věci (viz též např. rozsudek sp. zn. 3 Cz 4/89). Nejvyšší soud v souvislosti s jedním ze závěrů uvedených v citovaném usnesení Ústavního soudu, podle něhož postup územně samosprávného celku musí být i při výkonu soukromoprávních oprávnění "souladný se zákonem, předvídatelný či nediskriminační", zdůraznil, že tento závěr sám o sobě nezakládá oprávnění soudu zřizovat věcná břemena tam, kde to zákon neumožňuje. Připomněl, že takové omezení vlastnického práva obce by přicházelo v úvahu jen tehdy, kdyby to umožňovaly předpisy o vyvlastnění, a dále konstatoval, že neumožňuje-li veřejné právo v určité věci vyvlastnění, nelze to obcházet požadavkem na zřízení věcného břemene per analogiam v soudním řízení. To platí i v podmínkách občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.; ten neobsahuje žádná ustanovení, se kterými by zmíněná judikatura byla v rozporu. Soud také zdůraznil, že v souzené věci neobstojí ani odkaz na § 1 odst. 1 písm. b) a j) zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon, když sama stěžovatelka uvažuje "jen" o jeho analogické aplikaci a zřejmě uznává, že na danou věc nelze přímo aplikovat. Závěrem dovolací soud uvedl, že o svévoli - o kterou je opřena podstatná část dovolání - zjevně nejde, když navíc žalovaný uvedl pro odmítnutí požadavku stěžovatelky racionální hospodářské důvody.

III

V ústavní stížnosti, která je svým obsahem podobná odvolání a téměř totožná s dovoláním, stěžovatelka nejprve stručně shrnula dosavadní procesní a skutkový stav. Následně poukázala především na tu část odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2588/14, v níž dovodil, že územní samosprávný celek nesmí ani při správě vlastních záležitosti postupovat diskriminačně. Stěžovatelka uvedla, že ve věci sp. zn. II. ÚS 2588/14 přístup města Liberce nebyl svévolný, překvapivý a odlišný od všech dalších případů. V právě souzené věci se však stěžovatelka domnívá, že byla diskriminačním a svévolným chování žalovaného znevýhodněna a civilní soudy se s jejími námitkami "vůbec nevypořádaly".

IV

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, posoudil obsah napadených rozhodnutí a soudního spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.

Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Závěry civilních soudů nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť zřetelně uvedly důvody pro předmětná rozhodnutí. Jejich argumentaci Ústavní soud shledává logickou, jasnou aiz ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.

Pouhá polemika stěžovatelky se závěry soudů při aplikaci podústavního práva nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv. Civilní soudy přitom dostatečně vysvětlily důvody svého postupu, poukázaly na známou judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 22 Cdo 1438/2004, 28 Cdo 3297/2008 a 22 Cdo 607/2014) a Ústavního soudu (usnesení sp. zn. II. ÚS 2588/14).

Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah ani z důvodu stěžovatelkou tvrzeného diskriminačního a svévolného chování žalovaného, neboť z obsahu spisu a především z odůvodnění odvolacího i dovolacího soudu lze dovodit, že soudy stěžovatelčiny připomínky neignorovaly a stručně, leč dostatečně, se s nimi vypořádaly. Argumentace stěžovatelky obsahově a věcně jakoby nebrala v potaz důvody, jež vedly civilní soudy k jejich rozhodnutí. Ústavní soud ostatně usuzuje, že stěžovatelka se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat její opakované a do určité míry spekulativní výtky, kterým soudní orgány věnovaly dostatečnou pozornost. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou argumentaci civilních soudů, kterou sám - z hlediska ústavnosti nemá důvod korigovat a jež má dostatečnou oporu ve zmiňované judikatuře.

Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná svou další ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, ucelená a přiléhavá argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je naprosto zřetelná a jasná.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2018

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru