Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 991/18 #1Usnesení ÚS ze dne 10.04.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
trestná činnost
soudce/vyloučení
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.991.18.1
Datum podání16.03.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125, § 30 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 991/18 ze dne 10. 4. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti P. K., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Petrem Muchou, advokátem se sídlem Štěpánská 540/7, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1317/2017-63 ze dne 6. 12. 2017, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 To 98/2015 ze dne 28. 3. 2017 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 1 T 11/2014-2683 ze dne 2. 9. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy znásilnění podle § 185 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a) alinea první a odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 2014, dále pak trestnými činy ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1 tr. zákoníku, nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea první a druhá tr. zákoníku a výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 2014. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o zabrání věci.

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem při nezměněném výroku o vině stěžovateli uložil (za v rozsudku vypočtené trestné činy) souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 439/2016 ze dne 16. 11. 2016 a všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soudy opakovaně neakceptovaly návrhy obhajoby na provedení některých důkazů a ani se s těmito návrhy řádně nevypořádaly. Stěžovatel dále uvedl, že ve věci rozhodoval soudce, který byl ze zákona vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Právní závěry obecných soudů jsou dle názoru stěžovatele v extrémním nesouladu s obsahem spisu a předloženými důkazy a napadená rozhodnutí jsou výrazem libovůle, neboť se neopírají o skutečnosti a důkazy, které v řízení vyšly najevo. Stěžovatel soudům vytkl, že neměl, na rozdíl od strany obžaloby, stejnou možnost hájit svou věc, byl postaven do nevýhodnější situace v porovnání se státním zastupitelstvím tím, že neměl stejný přístup k informacím, kterými disponovalo státní zastupitelství, resp. přístup k nim mu byl odepřen. V této souvislosti konkrétně poukázal na záznamy telekomunikačního provozu, z nichž jen selektivní část byla v řízení provedena a přístup k jejich zbývající části mu nebyl soudem či státním zastupitelstvím dovolen. Soudy též dle něj zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces tím, že byl uznán vinným trestným činem v rozporu se zásadami nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Výhradám stěžovatele o vážných nedostatcích v oblasti dokazování Ústavní soud nepřisvědčuje. Návrhy obhajoby na dokazování se v prvé řadě zabýval již soud prvního stupně a reagoval na ně napříč celým odůvodněním svého rozsudku. Ve vztahu k důkazním návrhům výslechy příslušníků policie, kteří zadrželi stěžovatele s jednou z poškozených, krajský soud nevyhověl z toho důvodu, že nemá pochybnosti o tom, co by z tohoto dokazování mělo vyplynout (tj. že po zadržení neměli možnost domluvit se na případné výpovědi), takové závěry ovšem nic nového nemohou přinést (srov. str. 22). Obdobně soud zamítl návrh na nový výslech svědkyně K. (str. 28). U svědkyně K. pak krajský soud neshledal důvod pro zpochybnění jejího výslechu v přípravném řízení již proto, že tomuto výslechu byl tehdy přítomen obhájce stěžovatele, u něhož soud nepředpokládá, že by na případný nezákonný postup vyslýchajícího nereagoval (srov. str. 31).

Též pokud jde o zpřístupnění všech záznamů telekomunikačního provozu obhajobě (které mají mj. dokumentovat snahu stěžovatele o zajištění si legálních příjmů v pozici řidiče kamionové dopravy i jeho snahu opustit prostředí prostituce), zabývaly se soudy námitkami obhajoby řádně. Krajský soud v této souvislosti uvedl, že nepochybuje, že stěžovatel si chtěl lépe placenou práci sehnat, nicméně pro konkrétní realizaci ničeho nepodnikl. Současně nic nemohou změnit na samotné trestní odpovědnosti stěžovatele (str. 41). K tomu je třeba doplnit, že týmiž argumenty stěžovatele se již zabýval Nejvyšší soud v dřívějším rozsudku sp. zn. 8 Tdo 439/2016 ze dne 16. 11. 2016, vydaném na základě dovolání podaného tehdy nejvyšším státním zástupcem v neprospěch stěžovatele, v němž dovolací soud dospěl k nedůvodnosti námitek stěžovatele (body 27 až 30).

K námitce, že ve věci rozhodoval soudce, který byl ze zákona vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, nemůže nyní Ústavní soud přihlédnout, protože stěžovatel ji v původním dovolání jako dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále též "tr. ř.") neuplatnil, třebaže tak učinit mohl. Z toho důvodu se jí již nemohl věnovat ani Nejvyšší soud v druhém dovolání (z něhož vzešlo nyní napadené usnesení), poněvadž byl vázán zásadou, že opětovné přezkoumávání správnosti řízení zákon ani na podkladě nového dovolání nepřipouští (s odkazem na § 265n tr. ř. a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1407/2003 ze dne 17. 12. 2003, uveřejněné pod č. 29/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stěžovatel tak nevyužil procesní prostor, který se mu v řízení o prvně podaném dovolání nabízel, v důsledku čehož není daná námitka stěžovatele přípustná v řízení o nynější ústavní stížnosti. Pro úplnost lze odkázat na body 27 až 29 napadeného usnesení dovolacího soudu, v nichž Nejvyšší soud přesto stěžovateli nad rámec nepřípustnosti projednání dovolání v této části vyložil, proč nebyly naplněny důvody vyloučení stanovené v § 30 odst. 2 tr. ř.

Konečně pokud jde o výhrady směřující proti posouzení naplnění znaků subjektivní stránky trestného činu, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Zvláště soud prvního stupně zde formuloval své úvahy velmi obšírně a dostatečně vysvětlil všechny souvislosti, které jej nakonec vedly k vyslovení závěru o vině i trestu stěžovatele. Jeho úvahy jsou odrazem nezávislého hodnocení důkazů, do něhož Ústavní soud s výjimkou extrémních excesů zasahovat nemůže. Žádné pochybení tohoto druhu však Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.

Z výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 10. dubna 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru