Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 99/17 #1Usnesení ÚS ze dne 17.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříkZnalecký posudek
odůvodnění
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.99.17.1
Datum podání10.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 169, § 127


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 99/17 ze dne 17. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Antonia Cornelise van der Kolka, zastoupeného Mgr. Pavlem Halounem, advokátem se sídlem Španělská 770/2, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2014 č. j. MSPH 98 ICm 2142/2010-92 (ve znění opravného usnesení ze dne 26. 6. 2014 č. j. MSPH 98 ICm 2142/2010-100), rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2015 č. j. 102 VSPH 69/2015-121 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 9. 2016 č. j. 29 ICdo 40/2016-153, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2014 č. j. MSPH 98 ICm 2142/2010-92 (ve znění opravného usnesení ze dne 26. 6. 2014 č. j. MSPH 98 ICm 2142/2010-100) rozhodl, že (I.) žaloba stěžovatele o vyloučení ve výroku specifikované ochranné známky a přihlášky ochranné známky z majetkové podstaty dlužníka se zamítá, a dále (II. a III.) rozhodl podle poměru úspěchu ve věci o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud v Praze jakožto soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 10. 2015 č. j. 102 VSPH 69/2015-121 rozhodl, že (I.) se potvrzuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2014 č. j. 98 ICm 2142/2010-92 ve znění opravného usnesení ze dne 26. 6. 2014 č. j. 98 ICm 2142/2010-100, a že (II.) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (dále také jen "Rozsudek odvolacího sondu"). Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 20. 9. 2016 č. j. 29 ICdo 40/2016-153 dovolání stěžovatele odmítl. K námitkám stěžovatele o kvalitě odůvodnění rozhodnutí nižších soudů Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Odvolací soud, který znalce (a to i vzhledem k výhradám dovolatele proti znaleckému posudku) vyslechl, postupoval při provádění důkazu znaleckým posudkem v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na níž Nejvyšší soud poukázal.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníky řízení uplatněnými, přičemž v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů. Soudy mají povinnost zjistit pro své rozhodnutí dostatečně skutkový stav a zabývat se odpovídajícím způsobem všemi tvrzeními a námitkami účastníků. Pokud rozhodnutí soudu není dostatečně odůvodněno, jedná se o projev libovůle soudu zakládající porušení základního práva účastníka na spravedlivý proces odůvodňující kasační zásah Ústavního soudu. Obecné soudy nesmí znalecký posudek nekriticky převzít a postavit na něm odůvodnění svého rozhodnutí, přestože účastníci proti němu vznesou řadu relevantních námitek. Stěžovatel je přesvědčen, že odborná vyjádření i znalecký posudek, které byly podkladem soudních rozhodnutí, jsou nepřezkoumatelné a poukazuje na to, že vznesl řadu zásadních námitek, které soudy nevypořádaly. Stěžovatel též nesouhlasí s odmítnutím rozhodnutí dovolacího soudu, neboť nebylo dostatečně podrobně a přesvědčivě odůvodněno. Stěžovatel je přesvědčen, že absence reakce obecných soudů na argumentační tvrzení stěžovatele dosáhlo intenzity svévole, při které je nutné, aby Ústavní soud zasáhnul a poskytl stěžovateli ochranu jeho zaručených základních práv. Stížnost obsahuje tabulku, v níž stěžovatel uvedl své námitky na straně jedné (polemizující se znaleckým posudkem a jeho odůvodněním) a závěry o jejich nedostatečném zohlednění znalcem (a tudíž i soudem) na straně druhé. Závěrem dodává, že v důsledku porušení práva na spravedlivý proces byl zbaven vlastnického práva k ochranné známce a nezapsanému označení.

4. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.

6. Stěžovatel polemizuje se závěry znaleckého posudku a shledává jeho odůvodnění i odůvodnění soudních rozhodnutí jako nedostatečné, jeho výhrady však byly (třeba jen v obecné rovině) soudy zodpovězeny. Soudy nemohou opomenout argumentaci účastníka řízení a rozhodnutí musí být přesvědčivá, avšak pokud jsou v odůvodnění soudů srozumitelně uvedeny důvody, proč rozhodly tak, jak rozhodly, nelze poukazem na to, že nebyly jejich závěry podle stěžovatele dostatečně rozvedeny, dospět k závěru o jejich neústavnosti. Na okraj lze poznamenat, že "závažné" výhrady stěžovatele ke znaleckým posudkům se zčásti týkaly částek ve výši např. 25 Kč či 1.637 Kč, když celkové ocenění ve znaleckém posudku se pohybovalo v řádu milionů. Dále stěžovatel polemizuje s přesvědčivě vyčíslenými a vysvětlenými znaleckými závěry. K výhradám k odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně Ústavní soud podotýká, že posuzuje soudní řízení jako celek, přičemž dospěl k závěru (stejně jako Nejvyšší soud), že dílčí nedostatky odůvodnění soudu prvního stupně byly napraveny vysvětlením odvolacího a dovolacího soudu a výslechem znalce v soudním řízení. I Nejvyšší soud sice krátce, ale jasně a přesvědčivě vysvětlil, proč dovolání neshledal důvodným a vypořádal se krátce a srozumitelně se všemi uplatněnými důvody přípustnosti dovolání ze strany stěžovatele.

7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatele, není v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud v jejich postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla. Jinak řečeno, argumenty uvedené v ústavní stížnosti nedosáhly hranice ústavnosti.

8. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatele napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru