Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 981/10 #1Usnesení ÚS ze dne 26.04.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPromlčení
žaloba/na určení
pohledávka
lhůta/zmeškání
konkurz a vyrovnání/řízení
doručenka
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.981.10.1
Datum podání06.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 23 odst.2

40/1964 Sb., § 112

99/1963 Sb., § 80 písm.c, § 118b odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 981/10 ze dne 26. 4. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele K. Č., zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem v Praze 2, Hálkova 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2008, čj. 53 CmI 9/2008-31, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2009, čj. 13 Cmo 25/2009-49, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, čj. 29 Cdo 4136/2009-80, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze (dále jen "soud I. stupně") rozsudkem ze dne 23. 10. 2008, čj. 53 CmI 9/2008-31, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal určení, že jeho pohledávka přihlášená do konkursu jako pohledávka II. třídy je po právu, a uložil stěžovateli povinnost nahradit žalovanému náklady řízení. Soud I. stupně dospěl především k závěru, že pohledávka stěžovatele je již promlčena. Promlčecí doba měla skončit 2. 2. 2007; stěžovatel sice podal žalobu 26. 1. 2007, avšak řízení pravomocně skončilo 31. 3. 2007 pro nezaplacení soudního poplatku; žalobce tedy v zahájeném řízení řádně nepokračoval. Z tohoto důvodu nedošlo ke stavění běhu promlčecí lhůty.

Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 11. 2. 2009, čj. 13 Cmo 25/2009-49, k odvolání stěžovatele potvrdil výrok soudu I. stupně ve věci samé, změnil výrok o nákladech řízení před soudem I. stupně, a rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně ohledně promlčení stěžovatelovy pohledávky; stěžovatel v řízení zahájeném návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu doručeným Krajskému soudu v Praze dne 26. ledna 2007 řádně nepokračoval, neboť toto řízení bylo usnesením ze dne 7. března 2007, jež nabylo právní moci dne 31. března 2007, zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. K tvrzení žalobce, podle něhož se v době doručování usnesení o zastavení řízení nezdržoval v místě doručení, odvolací soud dle § 118b o. s. ř. nepřihlédl, neboť žalobce neměl při jednání před soudem prvního stupně k důkazu doručenkou (o doručení usnesení o zastavení řízení) žádné připomínky a uvedené tvrzení (jakož i důkaz k jeho prokázání) uplatnil poprvé až v odvolacím řízení.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 12. 2009, čj. 29 Cdo 4136/2009-80, dovolání stěžovatele zamítl a uložil mu povinnost k náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud poukázal na to, že soud I. stupně provedl při prvním jednání důkaz usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. března 2007 i doručenkou k němu připojenou. Do protokolu výslovně uvedl, že toto usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 12. března 2007 uložením na poště. K tomuto důkazu neměl u jednání přítomný stěžovatel ani jeho zástupce dle protokolu žádné připomínky. Za této situace Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, podle níž nemohl tvrzení, že se v době doručování usnesení o zastavení řízení nezdržoval v místě doručení, uvést a důkaz k němu označit již v průběhu prvního jednání u soudu prvního stupně. Z povahy věci pak nejde ani o skutečnosti nastalé po prvním jednání. Rovněž tak tvrzení, že se stěžovatel v rozhodné době v místě doručení nezdržoval, není zpochybněním věrohodnosti doručenky, ale tvrzením, kterým se účastník domáhá toho, aby byl skutkový stav zjištěn jinak; v řízení koncentrovaném dle § 118b o. s. ř. však lze takové tvrzení uplatnit jenom do konce prvního jednání. Výsledek sporu by nebyl jiný, ani kdyby řízení podléhalo pouze omezením plynoucím z § 119a odst. 1 o. s. ř. V takovém případě by odvolacímu soudu projednávajícímu věc v režimu tzv. neúplné apelace bránilo v možnosti přihlédnout k tvrzené skutečnosti a nabízenému důkazu ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení všech tří rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítal, že podáním ze dne 26. 8. 2008 doplnil žalobu o eventuální petit, s nímž se však soud vůbec nevypořádal. S tím souvisí námitka, že otázkou nepromlčení nároků ze samotné smlouvy o smlouvě budoucí se žádný soud vůbec nezabýval. Stěžovatel rovněž zastával názor, že při prvním jednání nemohl námitku, že se v době doručování nezdržoval v místě doručení, uvést, neboť šlo o skutečnost novou, kterou soud zjistil teprve při přerušení jednání z příslušného spisu. Toto řízení však dle stěžovatele není zastaveno, ale je pouze přerušeno, neboť odvolací soud vyhověl jeho odvolání a řízení přerušil záznamem ve spisu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje námitky, s nimiž se již vypořádaly ve svých rozhodnutích obecné soudy. Namítá-li stěžovatel, že se žádný ze soudů, které věc projednávaly, nezabýval jeho eventuálním návrhem (jenž byl postaven na tom, že jeho pohledávka není pohledávkou ze směnky, ale pro případ, že by byla promlčena, vyplývá ze smlouvy o smlouvě budoucí) a s tím spojenou otázkou nepromlčení nároku ze smlouvy, lze odkázat na velmi podrobné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Ten správně poukázal na § 23 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, v němž se výslovně stanoví, že konkursní věřitelé nevykonatelných pohledávek, které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou se domáhat určení svého práva; smějí se dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání. Smyslem tohoto ustanovení je, aby se ve sporech o určení popřené pohledávky skutečně jednalo o pohledávku, která byla skutečně popřena nebo přezkoumána, a nikoli o pohledávku jinou, neboť pak by nešlo o spor vyvolaný konkursem, ale o běžnou určovací žalobu. Stěžovatel svou pohledávku uplatnil v konkursu jako pohledávku ze směnky; předmětem žaloby jsou proto práva vyplývající ze směnky, na čemž nic nemění okolnost, že - jak výslovně konstatuje odvolací soud - stěžovatel "svou argumentaci k nepromlčení sporné pohledávky již nevedl k pohledávce ze směnky, nýbrž k pohledávce ze Smlouvy". Lze tedy rovněž dle mínění Ústavního soudu uzavřít, že jednak námitky stěžovatele týkající se jeho pohledávky ze základního vztahu jsou právně bezvýznamné, neboť se netýkají předmětu řízení před obecnými soudy, a jednak že se s touto problematikou - navzdory tvrzení stěžovatele, že se tak nestalo - odvolací soud explicitně a velmi podrobně vypořádal.

Stran výkladu § 118b o. s. ř., ve znění před novelou č. 7/2009 Sb., lze poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jehož obsahu Ústavní soud nic protiústavního neshledává. Pouze nad rámec tohoto rozsudku dodává, že tvrzení stěžovatele, že se o zastavení řízení vedeného u Krajského soudu pod sp. zn. 60 Sm 20/2007 dozvěděl teprve u jednání, vůbec neodpovídá obsahu spisu. Okolnost, že řízení bylo zastaveno, namítl žalovaný ve vyjádření ze dne 12. 8. 2008, a stěžovatel na tuto námitku výslovně reagoval v podání ze dne 26. 8. 2008. Nelze tedy tvrdit, že by se o ní mohl dozvědět teprve u jednání konaného dne 16. 10. 2008; naopak je zjevné, že měl dostatečný časový prostor k tomu, aby se na jednání řádně připravil. Neučinil-li tak, nese za to procesní odpovědnost v podobě neúspěchu ve sporu.

Na základě shora uvedeného odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 26. dubna 2012

Vojen Güttler

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru