Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 98/94Nález ÚS ze dne 03.01.1996K nepřípustnosti rozhodování soudu bez jednání v nejednoduchém případě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
procesní - odložení vykonatelnosti
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 1/5 SbNU 3
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.98.94
Datum podání01.07.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 14, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6

Ostatní dotčené předpisy

71/1967 Sb., § 14, § 46, § 47

99/1963 Sb., § 250f


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 98/94 ze dne 3. 1. 1996

N 1/5 SbNU 3

K nepřípustnosti rozhodování soudu bez jednání v nejednoduchém případě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Senát Ústavního soudu České republiky

rozhodl o ústavní

stížnosti M. P. na pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze, ze

dne 19. 4. l994, sp. zn. 28 Ca 77/94, kterým bylo potvrzeno

rozhodnutí Policejního prezidia ČR, ze dne 2. 6. l993, č. j.

PPR-75/Spr.- 93, zrušující správní akt, na jehož základě byl

navrhovatelce vydán občanský průkaz, takto:

1. Návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Policejního prezidia

České republiky č.j. PPR-75/Spr.-93 sezamítá.

2. Rozsudek Městského soudu v Praze z 19. 4. 1994 sp.zn. 28 Ca

77/94 sezrušuje.

Odůvodnění:

I.

M. P. podala dne 1. 7. l994 k Ústavnímu soudu ústavní

stížnost na výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž

byla zamítnuta žaloba navrhovatelky na zrušení rozhodnutí

Policejního prezidia ČR, kterým byl zrušen správní akt, jímž byl

navrhovatelce vydán občanský průkaz. Svoji stížnost podala M. P.

na základě ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním

soudu, č. 182/1993 Sb., dle něhož ústavní stížnost je oprávněna

podat fyzická nebo právnická osoba dle čl. 87 odst. 1 písm. d)

Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení,

jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo

svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle

čl. 10 Ústavy.

Spolu s touto stížností navrhla navrhovatelka zrušení § 3

zákona č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů, avšak

podáním ze dne 22. 5. 1995 vzala tento podnět zpět. Ústavní

stížnost obsahovala rovněž žádost, aby Ústavní soud odložil

vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb.

Návrh na zrušení § 3 zákona č. 135/1982 Sb., o hlášení

a evidenci pobytu občanů, Ústavní soud svým usnesením ze 7. 12.

1995 odmítl jako zjevně neopodstatněný, protože nelze dovodit, že

právě jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem

ústavní stížnosti, o čemž svědčí i okolnost, že napadené

rozhodnutí Policejního prezidia ČR bylo později zrušeno a M. P.

sama svým podáním z 22. 5. 1995 tento podnět vzala zpět. Za těchto

okolností není tedy ani osobou oprávněnou ve smyslu § 64 odst. 1

zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

V odůvodnění své ústavní stížnosti navrhovatelka uvedla, že

rozhodnutím Policejního prezidia ČR z 2. 6. 1993 byl zrušen

správní akt, jímž byl navrhovatelce vydán OS - VB Praha 4 občanský

průkaz, když byla předtím usnesením Obvodního soudu pro Prahu

2 z 27. 3. 1991 sp. zn. 2 RT 853/91 zcela rehabilitována a byla

řádně na území Prahy přihlášena k trvalému pobytu. Proti uvedenému

rozhodnutí Policejního prezidia ČR podala navrhovatelka žalobu

k Městskému soudu v Praze, která byla rozsudkem, sp. zn. 28 Ca

77/94, ze dne 19. 4. 1994 zamítnuta.

Navrhovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že postupem

Policejního prezidia ČR i postupem Městského soudu v Praze bylo

porušeno její základní lidské právo na spravedlivý proces podle

čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,

publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., čl. 96 Ústavy

a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, dále, že postupem

Policejního prezídia bylo porušeno právo na svobodu pobytu dle čl.

2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních

svobod a zároveň i čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod,

dále právo na svobodu pohybu dle čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě

a čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a konečně i právo

volební, zakotvené v čl. 21 odst. 1 a 3 Listiny základních práv

a svobod.

Porušení práva na spravedlivý proces spočívalo dle tvrzení

navrhovatelky v tom, že Policejní prezidium ČR v řízení o protestu

prokurátora v Praze, který byl podán proti vydání občanského

průkazu navrhovatelce, postupovalo v rozporu se správním řádem

a zákonem o prokuratuře, když rozhodlo o "odvolání", resp. návrhu,

které podala J. R., i když nebyla účastnicí správního řízení.

Policejní prezidium ČR svým postupem zároveň porušilo i právo

navrhovatelky na svobodu pobytu a pohybu, a to nesprávným výkladem

ustanovení § 3 zák. č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu

občanů, neboť jí tím bylo upřeno právo zvolit si prohlášením místo

pobytu, když vznikly pochybnosti o jejím trvalém pobytu. Policejní

prezidium ČR své rozhodnutí odůvodnilo tím, že navrhovatelka poté,

co jí byl vydán občanský průkaz, se vrátila do místa svého

předchozího bydliště v zahraničí, čímž však navrhovatelka dle

svého vyjádření pouze využila své Ústavou zaručené svobody.

Rozhodnutím Policejního prezidia ČR byla - jak namítá

navrhovatelka - fakticky zbavena též aktivního i pasivního

volebního práva, neboť k podmínkám aktivního volebního práva patří

i občanství a trvalý pobyt, jehož byla zbavena.

V doplnění své ústavní stížnosti pak navrhovatelka uvedla, že

právo na spravedlivý proces, který v sobě zahrnuje zásadu

ústnosti, bezprostřednosti a veřejnosti, bylo porušeno i v řízení

před Městským soudem v Praze, neboť rozhodl ve věci bez jednání

dle ustanovení § 250f o. s. ř.

Ve vyjádření Policejního prezidia ČR k ústavní stížnosti se

uvádí, že v řízení o protestu prokurátora nedošlo k porušení ani

správního řádu ani zákona o prokuratuře, neboť podáním protestu

vznikl vztah mezi prokurátorem a správním orgánem, který napadené

rozhodnutí vydal, popř. správním orgánem vyššího stupně, pokud

prokurátor podal protest u správního orgánu nadřízeného tomu,

který rozhodnutí vydal. Pokud jde o zásah do svobody pobytu

a pohybu navrhovatelky, ve stanovisku Policejního prezidia ČR bylo

v plném rozsahu odkázáno na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2.

1995 sp. zn. IV. ÚS 97/94, kterým bylo rozhodnuto o ústavní

stížnosti A. K. a stejně tak se o tento nález opřelo i v posouzení

otázky porušení volebního práva. Pokud jde o porušení práva na

spravedlivý proces Městským soudem v Praze, stanovisko Policejního

prezidia se ztotožňuje s jeho postupem a neshledává, že by došlo

k porušení tohoto práva navrhovatelky.

Ve vyjádření Městského soudu v Praze se uvádí, že jediným

žalobním důvodem, který žalobkyně uváděla, bylo tvrzení, že s ní

nebylo v řízení o protestu prokurátora jednáno jako s účastníkem

řízení, ač s ní tak jednáno býti mělo. Dle stanoviska městského

soudu se na řízení o protestu prokurátora podle dříve platného

zákona o prokuratuře nevztahovalo ustanovení § 14 správního řádu

ani další ustanovení o průběhu řízení podle tohoto předpisu

a správní orgán proto nepochybil, když s navrhovatelkou v průběhu

řízení o protestu nejednal jako s účastnicí tohoto řízení.

Vzhledem k tomu, že jiné důvody nezákonnosti správního rozhodnutí

v žalobě uvedeny nebyly a protože soud není oprávněn ani povinen

vyhledávat jiné možné nezákonnosti správního aktu, byla žaloba

zamítnuta. Svoboda pohybu a pobytu navrhovatelky ani její volební

právo nebyly napadenými rozhodnutími porušeny. Trvalý pobyt je

faktickým stavem, který existuje nezávisle na tom, zda je ohlášen

a samo policejní přihlášení není důkazem toho, že dotyčná osoba

skutečně v označeném místě trvalý pobyt má. To však soud

neposuzoval, ale pouze přezkoumal správní rozhodnutí napadené

žalobou. Zrušení správního aktu, jímž byl žalobkyni vydán občanský

průkaz, bylo učiněno na základě zjištění, že správní orgán řádně

nezkoumal všechny skutečnosti tímto průkazem osvědčované. Zrušení

správního aktu však nevylučuje, aby po splnění či osvědčení

potřebných skutečností byl navrhovatelce takový průkaz vydán. Ani

právo na spravedlivý proces nebylo dle vyjádření Městského soudu

v Praze soudem porušeno, neboť bez jednání rozhodoval soud ve

smyslu ust. § 250f o. s. ř. z toho důvodu, že věc považoval za

jednoduchou, poněvadž k rozhodnutí nebylo třeba dalších stanovisek

účastníků, o věci bylo možno rozhodnout na základě správních spisů

a šlo jen o posouzení právní otázky.

Ústavní soud dále zjistil, že zmíněným nálezem Ústavního

soudu ČR, sp. zn. IV. ÚS 97/94 z 20. 2. 1995, byl zrušen rozsudek

Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 76/94, proti němuž podala

ústavní stížnost A. K., sestra M. P. Z tohoto spisu soud zjistil,

že jde o zcela analogický případ, jehož základem bylo jak

srovnatelné rozhodnutí Policejního prezídia ČR v Praze, tak

i srovnatelný rozsudek Městského soudu v Praze. Ústavní soud

v případě ústavní stížnosti A. K. dospěl k závěru, že Městský soud

v Praze tak svým rozhodnutím o věci bez ústního jednání a účasti

stran (podle § 250f o. s. ř.) porušil ústavní zásadu

bezprostřednosti a ústnosti soudního jednání vzhledem k tomu, že

zřejmě nešlo o jednoduchý případ, který má § 250f o. s. ř. na

mysli.

II.

Ústavní soud se zabýval nejprve návrhem na odklad

vykonatelnosti.

Návrh na odklad vykonatelnosti stížností napadeného

rozhodnutí Ústavní soud zamítl, neboť za vykonatelné považuje

pouze ty správní akty, které ukládají subjektu něco vykonat,

splnit. Vykonatelností správního aktu se pak rozumí možnost vymoci

určitými prostředky, aby subjekty k tomu povinné splnily své

povinnosti, pokud tak neučinily dobrovolně. Správní akt, který

stanoví, že někomu nemá být vydán občanský průkaz, však neobsahuje

uložení povinnosti něco konat, případně něčeho se zdržet či něco

strpět. I z tohoto rozhodnutí vyplývají určitá práva a povinnosti

subjektů, nelze je však vynutit výkonem rozhodnutí.

Ústavní soud při posouzení věci zjistil, že jeho nálezem ze

dne 20. 2. 1995, sp. zn. IV. ÚS 97/94, bylo rozhodnuto ve zcela

analogickém případě ústavní stížnosti A. K. (sestry navrhovatelky)

tak, že rozsudek Městského soudu v Praze, který byl svým obsahem

shodný s rozsudkem téhož soudu, který napadla stěžovatelka, byl

zrušen. Ze spisu ve věci ústavní stížnosti A. K. soud seznal, že

po stránce věcné šlo o stejný případ, jako v záležitosti M. P.

Ústavní soud vzal tyto skutečnosti na vědomí a po zhodnocení

všech důkazů, zejména obsahu spisů Policejního prezidia ČR,

Městského soudu v Praze i všech výše uvedených skutečností, dospěl

k tomuto závěru:

Pokud jde o porušení základních lidských práv navrhovatelky

postupem Policejního prezidia ČR, je soud názoru, že žádné

z těchto práv uvedeným postupem porušeno nebylo. Jak z provedených

důkazů vyplývá, jediný důvod nezákonnosti napadeného správního

rozhodnutí byl spatřován v tom, že navrhovatelka nebyla v řízení

o protestu prokurátora považována za účastníka řízení, i když tomu

tak býti mělo. S touto jedinou námitkou se soud neztotožnil, neboť

- dle jeho stanoviska - na řízení o protestu prokurátora nebylo

možno podle tehdy platné právní úpravy aplikovat ustanovení § 14

správního řádu ani další ustanovení o průběhu řízení podle

správního řádu a v tomto směru tedy neshledal postup správních

orgánů nezákonným. Ústavní soud vychází dále z toho, že přezkum

zákonnosti správního rozhodnutí náleží obecným soudům, které při

přezkoumávání postupují podle části páté o. s. ř. o správním

soudnictví.

V otázce porušení práva na svobodu pohybu a pobytu Ústavní

soud tvrzení navrhovatelky nepřisvědčil. Ohlašovací povinnost

uložená zákonem č. 135/1982 Sb. nijak neomezuje svobodu pohybu

a pobytu, zaručenou čl. 14 Listiny základních práv a svobod

i podobné právo zaručené Protokolem č. 4 k Úmluvě o ochraně

lidských práv a základních svobod. Každý si může místo svého

trvalého pobytu svobodně zvolit. Je ovšem třeba zdůraznit, že

trvalý pobyt je faktický stav, který existuje nezávisle na tom,

zda a kde byl ohlášen. Občanský průkaz pak má charakter pouhého

osvědčení této skutečnosti, a nikoliv rozhodnutí podle § 46 a § 47

správního řádu. Z existence trvalého pobytu na území České

republiky vyplývají určitá práva a povinnosti zakotvená v různých

právních předpisech. Pokud nastanou pochybnosti o existenci

trvalého pobytu, může být občanský průkaz jako veřejná listina

použit pouze jako jeden z důkazů při prověřování této skutečnosti.

Jako o veřejné listině o něm platí presumpce správnosti, která

může být ovšem vyvrácena na základě dalších skutkových zjištění

správních orgánů nebo soudů. Údaje uvedené v občanském průkazu

tedy pouze ověřují splnění ohlašovací povinnosti a to, co bylo

ohlášeno. Z tohoto stanoviska vycházelo i napadené rozhodnutí

Policejního prezidia ČR, kde se uvádí, že tímto rozhodnutím není

vyloučeno vydání nového občanského průkazu navrhovatelce za

předpokladu, že splní všechny zákonné podmínky k datu, kdy byly

prokazatelně splněny.

Ze stejných důvodů nelze přisvědčit ani tvrzení navrhovatelky

o porušení jejího volebního práva. I v tomto případě hraje

klíčovou roli prokazatelný trvalý pobyt a státní občanství ČR.

Splnění obou těchto podmínek zakládá právo na zápis do seznamu

voličů i právo na soudní ochranu v případě odmítnutí tohoto zápisu

dle ust. § 200f o. s. ř. Tento postup mohla navrhovatelka uplatnit

nezávisle na tom, zdá má či nemá občanský průkaz.

Naproti tomu, pokud jde o porušení práva na spravedlivý

proces postupem Městského soudu v Praze, Ústavní soud dospěl

k závěru, že k jeho porušení došlo. Z rozsudku Městského soudu

v Praze vyplývá, že rozhodl o žalobě proti rozhodnutí Policejního

prezidia ČR bez ústního jednání za použití ustanovení § 250f o. s.

ř. Toto ustanovení připouští, že soud může rozhodnout o žalobě bez

jednání v jednoduchých případech, zejména je-li nepochybné, že

správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu

a jde-li jen o posouzení právní otázky. Z dikce zákona jednoznačně

vyplývá, že musí být splněny obě podmínky zároveň, což je důležité

zejména proto, že citované ustanovení o. s. ř. výrazně prolamuje

jednu ze základních zásad občanského soudního řízení, a to zásadu

bezprostřednosti, ústnosti a veřejnosti soudního procesu, která je

obsažena i v Listině základních práv a svobod. Ve svém rozsudku

odůvodnil Městský soud v Praze uvedený postup podle § 250f

o. s. ř. pouze tím, že se jedná jen o posouzení otázky právní. Jak

ze všech výše uvedených skutečností vyplývá, v předmětné věci

v žádném případě nešlo vzhledem k okolnostem a možným právním

následkům o jednoduchý případ a nebylo též nepochybné, že správní

orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu, neboť

i zjištění policejních orgánů nebyla zcela určitá a jednoznačná.

Tím nebyly splněny všechny podmínky pro postup dle ust. 250f o. s.

ř. Městský soud v Praze tedy svým postupem - rozhodnutím

v předmětné věci bez jejího řádného projednání - porušil právo

navrhovatelky na spravedlivý proces tak, jak je obsaženo

v ustanoveních čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR, v čl. 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod.

Proto nezbylo Ústavnímu soudu, než rozsudek Městského soudu

v Praze z 19. 4. 1994, sp. zn. 28 Ca 77/94 zrušit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. ledna 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru