Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 98/15 #1Usnesení ÚS ze dne 23.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - KS Brno
KRAJ / KRAJSKÝ ÚŘAD - Plzeňský
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Brno
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - MÚ Domažlice
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - ÚMČ Brno - Líšeň
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý pr... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Daňové řízení
daň/správce daně
poplatek/místní
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.98.15.1
Datum podání12.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

202/1990 Sb., § 50 odst.3

280/2009 Sb., § 155

337/1992 Sb., § 46

565/1990 Sb., § 10a, § 1 písm.g


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 98/15 ze dne 23. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky multigate a. s., se sídlem Olomouc, Riegrova 373/6, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Olomouc, Wellnerova 1322/3C, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2014 č. j. 2 As 55/2014-46, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014 č. j. 6 As 43/2014-39, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2014 č. j. 30 Af 39/2012-61, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2013 č. j. 29 Af 46/2012-75, proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 10. 7. 2012 č. j. EK/3267/12, proti rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 24. 2. 2012 č. j. MMB/69255/2012, proti rozhodnutí Městského úřadu v Domažlicích ze dne 21. 9. 2011 č. j. OF-1835/11-41280/2011/Pl a proti rozhodnutí Úřadu městské části Brno - Líšeň ze dne 11. 3. 2011 č. j. MCLISEN2104/2011/2500, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Průběh správního a soudního řízení

1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních orgánů a obecných soudů, a to (mj.) pro tvrzený rozpor s ústavně garantovanými právy na ochranu vlastnictví, na ukládání daní a poplatků toliko podle zákona, na podnikání a na spravedlivý proces (čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod).

2. Rozhodnutími Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 10. 7. 2012 č. j. EK/3267/12 a Magistrátu města Brna ze dne 17. 12. 2013 č. j. MMB/69255/2012 byla k odvolání proti správním aktům vydaným Městským úřadem v Domažlicích a Úřadem městské části Brno - Líšeň (dále jen "správci daně") materiálně potvrzena rozhodnutí o přeplatku. V rozhodnutích správců daně nebylo vyhověno žádostem stěžovatelky podle § 155 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), o vrácení přeplatků na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení (ve výši 25 000 Kč a 36 866 Kč). Z hlediska práva hmotného se tato správní rozhodnutí opírala o § 10a zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, v rozhodném znění (dále jen "zákon o místních poplatcích"), a zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o loteriích").

3. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2014 č. j. 30 Af 39/2012-61 a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2013 č. j. 29 Af 46/2012-75 byly žaloby proti rozhodnutím správních orgánů zamítnuty. Obecné soudy v odůvodnění svých rozsudků s odkazem na rozhodné znění § 1 písm. g) a § 10a zákona o místních poplatcích a na ustálenou soudní judikaturu uvedly, že sázkové hry provozované stěžovatelkou byly podrobeny místnímu poplatku za jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí ČR. Vyšly z toho, že pod pojem "jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí" lze podřadit i koncový interaktivní videoloterijní terminál. Zmocnění k vydání povolení k provozování jiného technického herního zařízení ze strany Ministerstva financí ČR dovodily správní soudy z ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích.

4. Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 5. 11. 2014 č. j. 2 As 55/2014-46 a ze dne 12. 11. 2014 č. j. 6 As 43/2014-39 kasační stížnosti podané stěžovatelkou zamítl, neboť se ztotožnil s právními závěry krajských soudů. Vypořádal se současně s usnesením rozšířeného senátu ze dne 24. 6. 2014 č. j. 2 Afs 68/2012-34. Uzavřel, že teze plynoucí z rozhodnutí rozšířeného senátu dopadaly na jiný skutkový stav, než jaký byl dán v případech stěžovatelky. Trvat na tom, aby hmotněprávní povinnost zaplatit místní poplatek byla přezkoumána v řízení o vydání platebního výměru, by bylo za situace, kdy byla tato povinnost plnohodnotně přezkoumána v řízení o navrácení přeplatku, pouhým formalismem.

II.

Obsah ústavní stížnosti

5. V ústavní stížnosti bylo argumentováno tím, že správní orgány a obecné soudy nesprávně a nedostatečně posoudily otázku přeplatku na místním poplatku za provozování jiného technického herního zařízení. Stěžovatelka vyslovila s odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2014 č. j. 2 Afs 68/2012-34 názor, že správce daně byl v rozhodovaných případech povinen vydat platební výměr. Správní soudy se s otázkou povinnosti vydat platební výměry a s nároky na vrácení přeplatků nevypořádaly souladně se zákonem, s ústavními principy a s konstantní soudní judikaturou. Stěžovatelkou bylo namítáno, že v rámci řízení o přeplatku není možno zkoumat konkrétní hmotněprávní povinnost, neboť takový postup daňový řád neumožňuje. Správní soudy se od řečeného zákazu v napadených rozhodnutích odchýlily, čímž porušily právní jistotu a legitimní očekávání. Stěžovatelka usuzovala na závažné nedostatky v odůvodnění a podkladových materiálech rozhodnutí obecných soudů. Rozhodnutí správních orgánů pokládala za nicotná, protože v souladu s daňovým řádem mohou být zaevidovány toliko daňové povinnosti, které byly řádně stanoveny, s tím, že daňový řád nepřipouští stanovení daně bez vydání rozhodnutí, jak se neoprávněně stalo v posuzovaných případech. Stěžovatelkou bylo poukázáno i na skutečnost, že žádný právní předpis neopravňuje Ministerstvo financí ČR k vydání rozhodnutí o povolení provozování jiného technického herního zařízení. Poplatek proto nelze vybírat, neboť by tak bylo konáno v rozporu se zákonem.

6. Zásadní otázkou řešenou v napadených rozhodnutích byla existence povinnosti platit místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí ČR podle zvláštního právního předpisu (a to za zařízení, která jsou koncovými jednotkami tzv. centrálního loterijního systému). Tuto otázku však podle názoru stěžovatelky Nejvyšší správní soud posoudil v rozporu s ústavně konformním výkladem zákona o místních poplatcích a s ústavními zásadami týkajícími se daňového řízení (daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona). Pokud má být zpoplatněno provozování jiného technického herního zařízení, musí zákon o loteriích přinejmenším stanovit, že Ministerstvo financí ČR vydává povolení k provozování tohoto zařízení.

III.

Právní posouzení

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům, popřípadě jiným orgánům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.

8. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat toliko otázku, zda právní závěry obecných soudů nebo správních orgánů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda procesním postupem nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů a správních orgánů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah veřejné moci, kterým bylo porušeno ústavně garantované právo nebo svoboda.

9. Pochybení správních orgánů a obecných soudů s ústavní intenzitou Ústavní soud v dotčených věcech neshledává. Napadená rozhodnutí správních orgánů a obecných soudů nevykazují ústavní nonkonformitu. Ústavní stížnost je opakováním argumentů, s nimiž se Nejvyšší správní soud dostatečně vypořádal, resp. polemikou se správními soudy stran výkladu podústavního práva vztahujícího se k problematice ukládání a správy místních poplatků, jakož i k otázkám výherních hracích přístrojů a jiných technických herních zařízení.

10. Ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci považuje Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou (mj.) v případě, kdy zjevná neopodstatněnost vyplývá z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Posuzovaná ústavní stížnost je obdobou návrhů, o kterých již Ústavní soud rozhodl odmítavě např. v řízeních vedených pod sp. zn. II. ÚS 2878/13, sp. zn. III. ÚS 3243/13 a sp. zn. I. ÚS 3792/13 [k předmětným otázkám věcně srov. též nález ze dne 14. 6. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 29/10 (N 110/61 SbNU 625)]. Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které dopadají i na nyní souzené věci, Ústavní soud stěžovatelku na odůvodnění svých předchozích rozhodnutí pro stručnost odkazuje.

11. Pokud stěžovatelka namítá, že stávající skutkové a právní okolnosti jsou odlišné od okolností řešených v dosavadní judikatuře Ústavního soudu, a za zásadní odlišnost pokládá, že v dotčených řízeních včasně uplatnila námitku k povinnosti správce daně vydat platební výměr, Ústavní soud konstatuje, že řečená okolnost nic nemění na zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Z obsahu napadených rozhodnutí se totiž podává, že Nejvyšší správní soud se daným argumentem stěžovatelky řádně a logicky zabýval, a to i s ohledem na dopad rozhodnutí rozšířeného senátu sp. zn. 2 Afs 68/2012 (shodně například usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 3487/14 a ze dne 11. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 2581/14).

12. Napadená rozhodnutí neodporují ústavním principům a jsou náležitě odůvodněna. Správní orgány a obecné soudy se s předmětnými (daňovými, resp. poplatkovými) věcmi dostatečně vypořádaly. Aniž by se Ústavní soud uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti konfrontovaných právních názorů ohledně potřebnosti vyměření poplatkové povinnosti vzniklé na základě právního předpisu, má za to, že rozhodující orgány postupovaly v souzených případech ústavně souladně a rozhodly předvídatelným způsobem. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení základních práv.

13. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru