Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 979/11 #2Usnesení ÚS ze dne 04.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
Odstoupení od smlouvy
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.979.11.2
Datum podání04.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 457

99/1963 Sb., § 150, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 979/11 ze dne 4. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou se sídlem Brno, Příkop 4, a stěžovatelky společnosti AUTOHITY CZ, s. r. o., se sídlem Ostrava - Vítkovice, Syllabova 1/151, zastoupené Mgr. Petrou Faldynovou, advokátkou se sídlem Lichnov 019 u Nového Jičína, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2011, čj. 57 Co 17/2011 - 193, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2010, čj. 28 C 109/2007 - 168, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel P. H. navrhl zrušení shora označených rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě.

Společnost AUTOHITY CZ, s. r. o. (dále jen "stěžovatelka"), v ústavní stížnosti podané o den později (sp. zn. IV. ÚS 990/11) navrhla zrušení pouze shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě.

Jedná se o účastníky téhož sporu, kde stěžovatel vystupoval jako žalobce a stěžovatelka v pozici žalované. Protože se obě ústavní stížnosti týkají sporu stejných účastníků a směřují proti totožnému rozhodnutí odvolacího soudu, bylo shledáno účelným jejich spojení k řízení pod jednou spisovou značkou. Proto Ústavní soud, podle § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 OSŘ, z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení, usnesením ze dne 3. května 2011, sp. zn. I. ÚS 979/11, spojil obě ústavní stížnosti ke společnému řízení pod sp. zn. I. ÚS 979/11.

V dané věci stěžovatelé nesouhlasí s rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě o nákladech řízení, protože se domnívají, že zmíněný soud, při aplikaci § 150 OSŘ, nesprávně posoudil důvody zvláštního zřetele, pokud stěžovateli uložil nahradit stěžovatelce náklady řízení v částce 42.542,- Kč. Stěžovatel tvrdí, že měl zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení méně, podle stěžovatelky měla naopak dostat náhradu vyšší. Tím měla být porušena jejich práva zakotvená čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel poté, co odstoupil od smlouvy o koupi vozidla, uzavřené se stěžovatelkou, podal proti ní žalobu na vrácení kupní ceny. Věc prošla odvolacím a dovolacím řízením a byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Podáním ze dne 1. 3. 2010 stěžovatel změnil žalobu tak, že požadoval zaplacení částky 9.147,- Kč s úroky z prodlení z částky 74.147,- Kč a 65.000,- Kč jako peněžitou náhradu kupní ceny. Na to odvolací soud rozsudkem ze dne 11. 3. 2010 změnil (v pořadí první) rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2008 tak, že žalobu zamítl a v částce 9.164,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení jeho rozsudek zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Poté okresní soud rozsudkem ze dne 21. 9. 2010, čj. 28 C 109/2007 - 168, žalobu stěžovatele zamítl a uložil mu zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení 103.055,- Kč. K jeho odvolání odvolací soud usnesením ze dne 25. 1. 2011, čj. 57 Co 17/2011 - 193, řízení ve věci samé zastavil, neboť stěžovatel vzal své odvolání zpět, a uložil mu nahradit stěžovatelce náklady řízení v částce 42.542,- Kč.

III.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, ani součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických či právnických osob, pokud to současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním zákonem.

Stěžovatelé brojí proti tomu, že odvolací soud, při rozhodování o nákladech řízení, aplikoval v jejich věci ustanovení § 150 OSŘ a porušení svých shora uvedených základních práv spatřují ve způsobu, jakým použil kritérium jejich úspěchu v řízení.

Po prostudování obsahu napadených rozhodnutí a argumentů stěžovatelů dospěl Ústavní soud k závěru, že výrok odvolacího soudu o nákladech řízení nijak nezasahuje do jejich výše uvedených základních práv. Rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do kterého Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat a samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se někdy může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity vyvolávající porušení jejich základních práv či svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi až v případě, pokud by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení, například v důsledku soudní libovůle. I přes široký prostor k úvaze, kterou občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje, zůstává ovšem i zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním (viz nález sp. zn. III. ÚS 607/04, ze dne 16. 2. 2006, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, str. 325).

Jak vyplývá z dikce § 150 OSŘ, je jeho aplikace svou podstatou výjimečná, neboť soud nemusí náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat pouze tehdy, zjistí-li existenci důvodů hodných zvláštního zřetele. Jedná se o nástroj, umožňující obecným soudům rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti případu. Je proto zásadně věcí obecného soudu, zda dané ustanovení bude aplikovat (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02, ze dne 31. 1. 2002.). Vymezit obsah pojmu "důvody hodné zvláštního zřetele" je nutné provést vždy v kontextu posuzované věci. Ústavnímu soudu přitom zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení, jeho úkolem je pouze přezkoumat, zda je aplikace citovaného ustanovení řádně a srozumitelně odůvodněna.

K výkladu § 150 OSŘ Ústavní soud ustáleně judikuje, že: "Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti; pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, není, podle § 157 odst. 2 OSŘ, dostačující" (viz sp. zn. III. ÚS 727/2000, ze dne 17. 5. 2001, N 75/22 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 145).

Poté co Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí podle shora uvedených kritérií, neshledal nic, co by svědčilo o porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu ve výroku o nákladech řízení aplikací § 150 OSŘ tak, že zkrátil náklady řízení, které vznikly žalované stěžovatelce o 50 % a stěžovateli tak uložil zaplatit jí polovinu nákladů, tj. 42.542,- Kč. Zde zhodnotil, že co do základu byl původní návrh stěžovatele důvodný, neboť řádně odstoupil od kupní smlouvy z důvodu vytknutých neodstranitelných vad vozidla a jasně vyjádřil důvody, které jej k použití citovaného ustanovení vedly. Ústavní soud považuje jeho postup za vyhovující základnímu právu na spravedlivý proces a zcela se s ním ztotožňuje.

Stěžovatel namítal, že pokud by nedošlo k odcizení vozidla, uložily by obecné soudy povinnost k náhradě nákladů řízení stěžovatelce, neboť jeho žaloba byla podána důvodně. Zde Ústavní soud odkazuje na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který se poté, co stěžovatel vzal své odvolání ve věci samé zpět, zabýval jen jeho námitkami směřujícími proti výroku okresního soudu o nákladech řízení. Zde mu zevrubně vyložil, v čem spočívá jeho "neúspěch" v řízení, jenž je důvodem výroku o jeho povinnosti nahradit stěžovatelce náklady řízení. Zdůraznil, že i když byla jeho žaloba podána důvodně (řádně reklamoval vady zakoupeného vozidla, stěžovatelka reklamaci vyřídila po uplynutí k tomu určené zákonné lhůty, v důsledku čehož řádně od smlouvy odstoupil), byl podle § 457 občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, povinen vrátit vše, co na základě kupní smlouvy získal. Protože v mezidobí bylo sporné vozidlo, které stěžovatel "vrátil" stěžovatelce tak, že ho odstavil před jejím autobazarem, aniž by ji na to upozornil, odcizeno, nemohl tuto svoji povinnost splnit. V tom spočívá podstata jeho neúspěchu ve sporu a jediným důvodem, proč nebylo možno jeho návrhu vyhovět, byla tedy skutečnost, že vozidlo bylo odcizeno. Podstatné přitom je, že vozidlo stěžovatelce řádně nepředal, pouze ho přistavil v blízkosti jejího sídla na obecní pozemek, aniž by ji o tom informoval. Svůj synallagmatický závazek tak nesplnil.

Zásah do základních práv, jehož existenci stěžovatelé tvrdili, v řízení před obecnými soudy zjištěn nebyl. Jejich právní argumentace, spočívající v polemice s právními závěry obecných soudů, nepřekročila rámec podústavního práva. V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení právních předpisů ze strany obecných soudů neshledal Ústavní soud žádné pochybení ani náznak svévole. Právní závěry odvolacího soudu při aplikaci § 150 OSŘ jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR). Nejsou tedy v nesouladu s principy spravedlnosti a nepředstavují porušení základních práv stěžovatelů.

Proto byly jejich ústavní stížnosti, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnuty jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru