Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 977/10 #1Usnesení ÚS ze dne 18.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozhodnutí
Věcný rejstříkskutek/totožnost
příslušnost/věcná
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.977.10.1
Datum podání04.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 187

141/1961 Sb., § 220 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 977/10 ze dne 18. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. B., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Ruskem, advokátem se sídlem Praha 4 - Nusle, Družstevní 8/1395, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1391/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti Z. B. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu pro porušení práva na "fair proces". Jedná se o usnesení, kterým Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 13. 7. 2009, čj. 11 To 43/2009 - 1080. Tímto rozsudkem odvolací soud zrušil ve výroku o trestu rozsudek Krajského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 7 T 74/2005, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 TrZ. Při nezměněném výroku o vině zpřísnil stěžovateli trest uložený mu soudem prvního stupně a nově ho odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s dozorem.

Stěžovatel popsal celý průběh a vývoj trestního řízení. Poukázal zejména na to, že trestní stíhání bylo zahájeno pro trestný čin podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) TrZ a vylíčil skutek, pro který se tak stalo. Věc nejprve projednával Okresní soud v Kladně, který v průběhu hlavního líčení rozhodl o postoupení věci Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti soudu, neboť z provedených důkazů vyplynulo podezření, že trestná činnost by mohla být považována za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 4 písm. c) TrZ. Důvodem byla skutečnost, že soud shledal možné naplnění zvlášť přitěžující okolnosti v tom, že trestná činnost byla páchána ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. K tomuto stěžovatel uvedl, že okresní soud byl s těmito skutečnostmi seznámen již v průběhu přípravného řízení, a nikoli až při hlavním líčení. Proto měl ihned po podání obžaloby nařídit předběžné projednání obžaloby. Okresnímu soudu také vytkl, že se nezabýval totožností skutku, když ani v usnesení o zahájení trestního stíhání ani v obžalobě nebyly uvedeny skutečnosti svědčící pro existenci organizované skupiny působící ve více státech ani to, že trestný čin s takovou skupinou se spoluobviněným spáchali.

Vrchní soud v Praze určil, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný Krajský soud v Praze, aniž zkoumal, zda byla totožnost skutku zachována. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 7 T 74/2005, rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, za účelem objasnění okolností směřujících k použití právní kvalifikace podle § 187 odst. 1, odst. 4 písm. c) TrZ. Tento postup nebyl odvolacím soudem akceptován. Podle stěžovatele byl tímto nesprávným postupem odňat svému zákonnému soudci. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho odsouzení bylo postaveno na dohadech, úvahách, a nikoli na důkazech. Neexistuje jediný důkaz , který by svědčil pro závěr, že se trestného činu dopustil ve spolupráci s organizovanou skupinou působící ve více státech. Věc byla projednávána a posuzována krajským soudem jako trestný čin podle § 187 odst. 1, odst. 4 písm. c) TrZ a tímto postupem byl odebrán svému zákonnému soudci. Uvedenou právní kvalifikací jeho jednání nebyla dodržena totožnost skutku, neboť ani usnesení o zahájení trestního stíhání ani vylíčení skutku v obžalobě neobsahuje znaky této kvalifikované skutkové podstaty trestného činu. Nesprávná právní kvalifikace se odrazila i v druhu, výši a způsobu výkonu uloženého trestu. V tom spatřuje důvod ústavní stížnosti, stejně jako v tom spatřoval dovolací důvod.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je tvrzení stěžovatele, že v trestním řízení nebyla dodržena totožnost skutku a s tím spojená věcná příslušnost soudu. Nesprávná právní kvalifikace podle § 187 odst. 1, odst. 4 písm. c) TrZ se odrazila v druhu, výši a způsobu výkonu trestu. Jedná se o argumenty, které jsou totožné s odůvodněním dovolání a s nimiž se Nejvyšší soud přesvědčivě vypořádal.

Jak vyplývá z rozhodnutí obecných soudů, stěžovatel nebyl odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 4 písm. c) TrZ, s trestní sazbou od deseti let, ale pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) TrZ, s trestní sazbou od dvou do deseti let. To je m.j. patrno i z druhu, výše a způsobu výkonu trestu, který byl stěžovateli uložen, byť nepodmíněně, ve výměře tří let ve věznici s dozorem. Názor odvolacího soudu o možné aplikaci odst. 4 písm. c) § 187 TrZ se týkal výroku o vině a s ohledem na zásadu reformace in peius byl jen v rovině úvah, aniž by se tato úvaha promítla do uloženého trestu.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že ve věci nebyla zachována totožnost skutku podle § 220 odst. 1 TrŘ, nezbývá než odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, kde je vyjádřen právní názor souladný s ustálenou judikaturou obecných soudů i trestněprávní naukou (viz sp. zn. I. ÚS 143/02). V českém trestním právu platná zásada obžalovací určuje meze, v nichž soud koná řízení na základě obžaloby. Soud může rozhodnout pouze o skutku, který je uveden v žalobním návrhu a tyto meze nesmí překročit. Podstata skutku je určována účastí obviněného na určité události, popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání, později v žalobním návrhu a následně v rozhodnutí obecného soudu, ze které vzešel následek porušující nebo ohrožující zájmy chráněné trestním zákonem. Totožnost skutku mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobou, mezi obžalobou a rozhodnutím obecného soudu, je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku anebo při částečné totožnosti jednání nebo následku.

Z uvedeného vyplývá, že totožnost skutku neznamená, že mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu musí být úplná shoda. Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek, tzn. že úprava popisu skutku nezpůsobuje porušení totožnosti skutku. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek. K zachování totožnosti skutku pak postačí mj. shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, příp. byť i částečná totožnost jednání nebo totožnost následku. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu - zájmu), nikoli určitý typ následku (srov. týž výklad v usnesení sp. zn. I. ÚS 889/08). V projednávané věci je podstatné, že trestní soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obžalovaného zlepšují nebo zhoršují.

Z hlediska ústavněprávního přezkumu je ve věci stěžovatele rozhodující, zda s ohledem na znění původní obžaloby popis skutku, k němuž soud prvního stupně dospěl ve skutkové větě výroku o vině, nezakládal pro stěžovatele tzv. překvapivost rozhodnutí, a tím i porušení jeho práva na obhajobu (viz nález sp. zn. III. ÚS 356/01, srov. sp. zn. I. ÚS 113/02, sp. zn. II. ÚS 445/06). Ústavní soud dospěl k závěru, že nikoli. Jak již konstatoval Nejvyšší soud: "Při srovnání skutku, jak byl obsažen v usnesení o zahájení trestního stíhání a jak byl vylíčen v obžalobě, a jímž byl poté obviněný (stěžovatel) uznán vinným, není z pohledu těchto úvah a pravidel žádných pochybností o tom, že totožnost skutku zůstala zachována."

Nutno podotknout, že ani stěžovatel nenamítá porušení zásady totožnosti skutku v poměru mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobou a poté mezi obžalobou a pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Porušení zásady o totožnosti skutku spatřuje v tom, že v řízení před soudy byla, s ohledem na provedené důkazy, zvažována i přísnější právní kvalifikace podle § 187 odst. 1, 4 písm. c) TrZ. To nelze považovat za porušení zásady totožnosti skutku, neboť se jednalo pouze o úvahu o případné přísnější právní kvalifikaci jedné z verzí skutkového děje, v rámci probíhajícího dokazování, pokud se ji podaří dostatečně a bez pochybností objasnit, k čemuž nakonec nedošlo. Naopak, tím, že byla stěžovateli známa úvaha soudu o možné přísnější právní kvalifikaci, měl možnost uvádět na svoji obhajobu vše, co vyloučí toto, pro něj nepříznivé, právní posouzení.

V této souvislosti lze konstatovat, že Okresní soud v Kladně nepochybil, pokud, v návaznosti na provedené dokazování v hlavním líčení, dospěl k závěru o možné přísnější právní kvalifikaci, z toho vyplývající změně věcné příslušnosti. Proto správně předložil věc nadřízenému soudu, který rozhodl o věcné příslušnosti Krajského soudu v Praze. Skutečnost, že v řízení před soudy se nepodařilo prokázat, že stěžovatel spáchal čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, podle § 187 odst. 1, odst. 4 písm. c) TrZ, nemá vliv na správnost postupu obecných soudů, týkající se věcné příslušnosti. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (str. 6 - 8), který se touto námitkou zabýval.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru