Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 976/18 #1Usnesení ÚS ze dne 24.07.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdarovací smlouva
dovolání/přípustnost
vlastnické právo/přechod/převod
daňová kontrola
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.976.18.1
Datum podání15.03.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 42a odst.2

99/1963 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 976/18 ze dne 24. 7. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Luďka Láryše, právně zastoupeného JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem Londýnská 674/55, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2017, č. j. 21 Cdo 3915/2017-548, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 15. 3. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Po předchozím soudním řízení bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 6. 2016, č. j. 10 C 188/2010-479, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 30. 6. 2016, č. j. 10 C 188/2010-485, rozhodnuto tak, že darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene uzavřená dne 3. 1. 2008 mezi stěžovatelem a jeho bratrem (obdarovanými a povinnými z věcného břemene) a jejich rodiči Luďkem Láryšem a Milenou Láryšovou (dárci a oprávnění z věcného břemene), je ve vztahu k žalobci, tedy Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu právně neúčinná. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Co 489, 490/2016, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3915/2017, dovolání stěžovatele odmítl.

Z odůvodnění předloženého rozsudku odvolacího soudu se podává, že obecné soudy vyšly ze skutkového stavu, podle něhož je matka stěžovatele podnikající fyzickou osobou, u níž byla dne 19. 9. 2007 zahájena kontrola daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období 2003 až 2005 a kontrola daně z přidané hodnoty za období 2004 až 2006. V rámci kontroly bylo zjištěno, že daňový subjekt má dva účty a vede dvě řady faktur. Dne 19. 11. 2007 sdělil příslušný finanční úřad matce stěžovatele své zjištění, že má i jiný účet než ten, který uvedla správci daně, přičemž na tento účet byly v letech 2003 až 2005 zaslány částky v celkové výši 15.413.938,20 Kč. Tyto částky přitom nebyly uvedeny v peněžním deníku, resp. pro daňové účely za příslušná zdaňovací období nebyly uvedeny v platbách na účet, a ani nebylo zjištěno, že by tato částka byla zahrnuta v příjmech, které jsou předmětem daně. Dne 3. 1. 2008 byla mezi manžely Láryšovými, jako darujícími, uzavřena darovací smlouva s jejich syny, jejímž předmětem bylo darování a zřízení věcného břemene k nemovitostem blíže určeným v rozhodnutích obecných soudů. Dne 7. 1. 2008 byl katastrálnímu úřadu podán návrh na vklad převáděných nemovitostí do katastru nemovitostí. Vedlejší účastník dne 9. 1. 2008 vystavil matce stěžovatele na základě její žádosti podané téhož dne potvrzení, že ke dni 31. 12. 2007 nemá daňové nedoplatky vůči územním finančním orgánům. Ze zprávy o daňové kontrole ze dne 19. 6. 2008 bylo zjištěno, že za zdaňovací období let 2003 až 2006 byly příjmy neoprávněně nižší o 24.380.207 Kč. Výdaje byly neoprávněně vyšší pouze za rok 2006 o 26.104 Kč. V září 2009 byla Milena Láryšová vyzvána, aby v náhradní lhůtě zaplatila nedoplatek daně z přidané hodnoty v celkové výši 11.733.699 Kč.

Pokud stěžovatel v řízení před obecnými soudy tvrdil, že nemohl rozpoznat úmysl daňové dlužnice Mileny Láryšové zkrátit vedlejšího účastníka, soud poukázal na zjištění, že v roce 2005 stěžovatel přerušil studium a začal se věnovat podnikání své matky, dělal tehdy maximum, nikde jinde zaměstnán nebyl. Z uvedeného důvodu dospěly obecné osudy k závěru, že byl stěžovatel podrobně informován o podnikání své matky. Podle nalézacího soudu stěžovatel nevyvinul náležitou pečlivost při zjišťování úmyslu svých rodičů při převodu nemovitostí. Zjišťování úmyslu daňové dlužnice stěžovatel ani netvrdil. Otec stěžovatele, Luděk Láryš, sice tvrdil, že nemovitost synům darovali, aby se o ni starali a měli k ní lepší vztah, nicméně stěžovatel vypověděl, že poté, co se stal spoluvlastníkem, přispěl na opravu střechy jen symbolickou částkou 50.000 Kč. Přitom bylo zjištěno, že opravy se týkaly i fasády a stěžovatel se svým symbolickým příspěvkem nechoval jako faktický vlastník.

Z ústavní stížnosti stěžovatele se podává, že tento nesouhlasí s napadeným usnesením Nejvyššího soudu, neboť ten ve svém stručném odůvodnění odkázal na jiná svá rozhodnutí. Ze spisových značek a bez přístupu k judikatuře Nejvyššího soudu se nelze podle stěžovatele v dané oblasti zorientovat. Nejvyšší soud se nezabýval otázkou právního posouzení významu potvrzení finančního úřadu o tom, že matka stěžovatele vůči němu nemá dluh, ve vztahu k odporovatelnosti právního jednání. Stěžovatel má za to, že je v této situaci naplněn pojem "náležitá pečlivost, aby byl poznán úmysl dlužníka zkrátit věřitele" ve smyslu § 42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.

Stěžovatel poukázal na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci (sp. zn. 21 Cdo 3337/2012 ze dne 21. 11. 2013), podle něhož bylo mimo jiné významné vyřešení právní otázky, za jakých předpokladů lze ve smyslu § 42a odst. 2 o. z. považovat dlužníkův právní úkon za učiněný, v úmyslu zkrátit věřitele. Ve shora citovaném rozsudku dospěl Nejvyšší soud k závěru, že tato otázka nebyla dosud v judikatuře soudů vyřešena ve všech souvislostech a z toho důvodu dovolání vyhověl.

Závěrem stěžovatel vytkl Nejvyššímu soudu i to, že se některým jeho námitkám z dovolání nevěnoval řádně a jen formalisticky konstatoval, že nemohou založit přípustnost dovolání. Ze shora uvedených důvodů má stěžovatel za to, že došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však v projednávaném případě zjištěno nebylo.

K námitkám vzneseným proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Posouzení obsahu dovolání a v něm obsažených námitek je především věcí úvahy Nejvyššího soudu. Kasační pravomoc Ústavního soudu přichází v úvahu teprve tehdy, pokud by rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012, dostupné stejně jako další citovaná judikatura Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).

Namítá-li stěžovatel, že se Nejvyšší soud nevypořádal s potvrzením finančního úřadu o tom, že matka stěžovatele nemá u něj žádný dluh, nutno jej odkázat na předchozí rozhodnutí jak Nejvyššího soudu v dané věci, tak i nižších obecných soudů. Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 21 Cdo 3337/2012 dovodil, že se obecné soudy musí zabývat tím, zda měl dlužník úmysl zkrátit uspokojení žalobcovy pohledávky. Dovolací soud zrušil předchozí rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu z toho důvodu, že se této otázce řádně nevěnovaly a pouze dovodily že " nepřichází v úvahu", aby žalovaní nemohli poznat úmysl daňové dlužnice zkrátit věřitele. Nejvyšší soud přitom vyložil, že úmysl dlužníka cum animo fraudandi vyjadřuje vnitřní psychický vztah dlužníka k jeho právnímu úkonu. Nemůže být proto sám o sobě předmětem dokazování. Dokazovat lze pouze okolnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní psychický vztah dlužníka k jeho právnímu úkonu projevuje navenek.

Na obecných soudech tedy bylo, aby se podrobněji zabývaly úmyslem daňové dlužnice zkrátit věřitele, a to právě v intencích nastavených Nejvyšším soudem. Z předloženého rozsudku Městského soudu, jenž není formálněprávně napaden předmětnou ústavní stížností, se podává, že tento se otázkou prokázání úmyslu zabýval, když poukázal na časovou souslednost oznámení finančního úřadu o zjištění existence dalšího bankovního účtu daňové dlužnice a převodu nemovitostí na její syny. Jak nalézací, tak i odvolací soud poukázal rovněž na výpověď stěžovatele, který v roce 2005 přerušil studium na vysoké škole a začal se více věnovat podnikání své matky, dělal maximum a v té době nebyl nikde zaměstnán. Poukazuje-li stěžovatel na potvrzení finančního úřadu o bezdlužnosti matky stěžovatele ke dni 31. 12. 2017, vypořádal se s touto námitkou již odvolací soud, když uvedl, že k vystavení tohoto potvrzení došlo v průběhu daňové kontroly a v té době nebyl ještě znám její výsledek. Nutno uvést, že samotné prohlášení finančního úřadu o bezdlužnosti matky stěžovatele ke dni 31. 12. 2017 má jen omezenou vypovídací schopnost, neboť se nevztahuje na probíhající daňové řízení. V opačném případě by se jednalo o jeden z nástrojů, jak se po zahájení daňové kontroly vyhnout jejím očekávaným negativním důsledkům. Samotná skutečnost, že k vystavení potvrzení o bezdlužnosti došlo až po podpisu darovací smlouvy, svědčí o tom, že stěžovatel před podpisem smlouvy nevěnoval náležitou pečlivost při zjišťování úmyslu svých rodičů při převodu nemovitostí.

Nejvyšší soud se otázkou předpokladů pro prokázání úmyslu daňové dlužnice zkrátit svého věřitele zabýval podrobně již v řízení vedeném pod sp. zn. 21 Cdo 3337/2012 a v nyní napadeném usnesení již jen ve stručnosti konstatoval, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl vysloven v předchozím řízení. Jinými slovy řečeno, obecné soudy v rámci svých odůvodnění naplnily požadavky Nejvyššího soudu na prokázání úmyslu daňové dlužnice zkrátit svého věřitele. Za situace, kdy se Nejvyšší soud podrobně zabýval případem již v řízení vedeném pod sp. zn. 21 Cdo 3337/2012, není mu ke stručnému odůvodnění napadeného usnesení čeho vytknout.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru