Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 976/09 #1Usnesení ÚS ze dne 28.04.2009

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
advokát/odměna
EcliECLI:CZ:US:2009:1.US.976.09.1
Datum podání17.04.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb.

484/2000 Sb., § 3 odst.1, § 5 písm.d

99/1963 Sb., § 142 odst.1, § 151 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 976/09 ze dne 28. 4. 2009

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů a) I. V., zastoupeného JUDr. Hanou Procházkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, a b) O. V., zastoupeného JUDr. Petrem Raschelem, advokátem se sídlem v Praze 3, Čapkovského 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2009, čj. 58 Co 91/2009-72, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé brojí ústavní stížností proti v záhlaví označenému usnesení, neboť se domnívají, že jím bylo porušeno jejich základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 Ústavy ČR. Podstatou jejich ústavní stížnosti je nesouhlas s tím, že odvolací soud posoudil náhradu nákladů řízení podle § 5 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Naopak stěžovatelé se ztotožňují se závěrem soudu I. stupně, jenž náhradu nákladů řízení posoudil podle § 3 odst. 1 citované vyhlášky, neboť předmět sporu byl jednoznačně ocenitelný penězi. Odvolacímu soudu rovněž vytýkají, že jeho odůvodnění připouští aplikaci § 5 citované vyhlášky pouze jako jednu z možností, neboť používá formulaci "...tuto právní věc lze podřadit pod tzv. ostatní případy...", z kteréžto věty stěžovatelé zdůrazňují slovo "lze". Konečně namítají, že odvolací soud vnesl do odůvodnění rozhodnutí nejasno, odkázal-li na § 5 písm. d) advokátního tarifu.

Z přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze jako soud odvolací ve výroku pod bodem I. změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku pod bodem II. tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit prvnímu žalovanému na nákladech řízení před soudy obou stupňů 7465,85 Kč a druhému žalovanému částku 6350 Kč (prvním a druhým žalovaným byli stěžovatelé v této věci); ve výroku pod bodem II. odvolací soud potvrdil výrok pod bodem III. rozsudku soudu I. stupně; ve výroku pod bodem III. vyslovil, že žalobkyně a třetí žalovaná nemají proti sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění odvolací soud zrekapituloval, že soud I. stupně rozsudkem zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobu na určení, že zůstavitel dlužil ke dni své smrti žalobkyni částku 15 000 000 Kč a žalobkyni uložil povinnost zaplatit stěžovateli a) náklady řízení ve výši 292 383 Kč a stěžovateli b) 246 300 Kč. K tomu odvolací soud konstatoval, že soud I. stupně rozhodoval o náhradě nákladů řízení správně podle § 142 odst. 1 o. s. ř., avšak ne zcela přesně odkázal na § 3 advokátního tarifu (správně vyhlášky č. 484/2000 Sb.), neboť aplikace tohoto zákonného ustanovení není případná. S ohledem na předmět sporu je třeba užít § 5 písm. d) citované vyhlášky; předmětem řízení byla totiž žaloba o určení existence pohledávky po zůstaviteli, a tuto právní věc lze podřadit pod tzv. ostatní případy, na které pamatuje právě § 5 písm. d) advokátního tarifu (pozn. Ústavního soudu: jde o zjevnou písařskou chybu; správně má být uvedena vyhláška č. 484/2000 Sb.).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Ve vztahu k nákladům řízení z toho vyplývá - jak již rovněž mnohokráte Ústavní soud zdůraznil -, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě (např. nález sp. zn. I. ÚS 800/06). Rozhodování o nákladech řízení je však integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavně právní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti (viz např. nález sp.zn. III. ÚS 624/06, www.judikatura.cz). V souzené věci však Ústavní soud takový zásah do principů spravedlivého procesu neshledal.

Rozhodnutí odvolacího soudu se zakládá na racionální a dostatečně vyčerpávající argumentaci, kterou nejsou námitky stěžovatelů způsobilé jakkoliv vyvrátit. To platí jak pro rovinu ústavněprávní, v níž jakákoliv argumentace v ústavní stížnosti v podstatě chybí, tak i pro rovinu jednoduchého práva. Na této úrovni je v prvé řadě nutno odmítnout argumentaci slovem "lze" a nesprávnou citací advokátního tarifu, místo vyhlášky č. 484/2000 Sb. ["...lze podřadit pod tzv. ostatní případy, na které pamatuje právě ust. § 5 písm. d) advokátního tarifu..."], neboť jde o ryze formalistické slovíčkaření, založené na vytržení části jediné věty z kontextu celého odůvodnění rozhodnutí. Pokud by stěžovatelé četli pozorně odůvodnění napadeného usnesení, bylo by i jim zřejmé, že slovem "lze" se nevyjadřuje jedna z variant, ale závěr, že se právě tohoto ustanovení má v souzené věci použít, a dále že v případě odkazu na advokátní tarif jde o zjevnou písařskou chybu, která však právě v souvislosti s celým odůvodněním nenechává nejmenších pochyb, že odvolací soud měl na mysli § 5 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb.

Závěrům odvolacího soudu nelze z ústavního hlediska nic vytknout ani po věcné stránce. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 o. s. ř.). Tímto zvláštním předpisem je již citovaná vyhláška č. 484/2000 Sb. Ustanovení § 3 této vyhlášky, jehož se dovolávají stěžovatelé a z nějž vyšel i soud I. stupně, se použije "ve věcech, v nichž je předmětem řízení zaplacení peněžité částky nebo jiné penězi ocenitelné plnění". Předmětem řízení v souzené věci však nebylo zaplacení peněžité částky nebo jiné penězi ocenitelné plnění (tedy dání, konání, strpění, nebo zdržení se něčeho), ale určení existence pohledávky zůstavitele; žalobkyně se tedy nedomáhala plnění, ale žalovala na určení existence práva. Krom toho je dále nutno podotknout, že sám § 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. navíc zdůrazňuje, že jej lze použít pouze tehdy, "není-li stanoveno jinak". I z tohoto pohledu (tj. i kdyby byl velmi extenzivně vyložen pojem plnění v § 3) by měl přednost § 5 citované vyhlášky, jenž se výslovně vztahuje na případy určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, a to bezpochyby bez ohledu na to, zda právo, které má být určeno, je nebo není penězi ocenitelné. Posoudil-li proto odvolací soud odměnu za zastupování podle § 5 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb., přičemž svůj závěr v odůvodnění řádně vyložil, nelze v tom spatřovat jakýkoliv projev libovůle, svévole, extrémního rozporu s principy spravedlnosti, či jiný zásah do ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatelů.

Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 28. dubna 2009

František Duchoň

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru