Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 973/16 #1Usnesení ÚS ze dne 09.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Plzeň
KRAJ / KRAJSKÝ ÚŘAD - KÚ Plzeňského kraje
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Podnikání
poplatek/správní
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.973.16.1
Datum podání23.03.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

zákon; 458/2011 Sb.; o změně zákonů související se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů; čl. LXXVIII/1

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

458/2011 Sb., čl. LXXVIII odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 973/16 ze dne 9. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti OMEGA Krijcos, a. s., se sídlem ve Všenorech, Květoslava Mašity 409, zastoupené Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem v Praze, Litevská 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 165/2015-46 ze dne 18. prosince 2015, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 57 Af 35/2013-40 ze dne 23. dubna 2015 a rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje č. j. VVŽÚ/3817/13 ze dne 7. června 2013, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni a Krajského úřadu Plzeňského kraje jako účastníků řízení, spojené s návrhem na zrušení čl. LXXVIII odst. 1 zákona č. 458/2011 Sb., o změně zákonů související se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelce dne 1. 12. 2011 požádala o povolení provozování výherního hracího přístroje CRISS CROSS CASH na období tří měsíců a zaplatila správní poplatek 10 000 Kč. Provozování jí bylo dne 5. 12. 2011 povoleno. Stěžovatelka se následně domáhala změny tohoto rozhodnutí v přezkumném řízení tak, bude zrušena její povinnost zaplatit správní poplatek s ohledem na změnu úpravy správních poplatků po novele zákonem č. 458/2011 Sb. Městský úřad Kdyně rozhodnutí o povolení upravil v jeho výroku, nerozhodl však o zrušení povinnosti stěžovatelky zaplatit správní poplatek. Krajský úřad následně jeho rozhodnutí potvrdil.

2. Proti rozhodnutí krajského úřadu stěžovatelka neúspěšně brojila ve správním soudnictví, neboť krajský soud zamítl její žalobu a Nejvyšší správní soud zamítl její následnou kasační stížnost. Správní soudy neshledaly, že by stěžovatelka byla nepřípustně diskriminována tím, že za povolení pro rok 2012 udělené v roce 2011 zaplatila správní poplatek podle sazebníku z roku 2011, zatímco ostatní žadatelé, kteří žádost podali až v roce 2012 zaplatili správní poplatek v nižší výši platné po změně zákonné úpravy. V přezkumném řízení nebyl správní orgán vázán podnětem stěžovatelky, neboť toto řízení neslouží k ochraně jejích subjektivních práv, ale ochraně veřejného zájmu. Ke změně poplatku pro žádosti podané v roce 2011 nedošlo k žádné změně, nebyl tudíž důvod cokoliv měnit (nadto se rozhodnutí o povolení ani netýká určení správního poplatku). Relevantní přechodné ustanovení standardně počítá s tím, že řízení zahájená za účinnosti dřívější právní úpravy se podle této úpravy i dokončí, ani tím tedy stěžovatelka nebyla znevýhodněna.

3. Proti rozhodnutím správních soudů a krajského úřadu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, rovné zacházení a předvídatelnost postupu státních orgánů. Podle stěžovatelky je nepřípustné, že byly stanoveny odlišné podmínky (výše správních poplatků) pro subjekty provozující výherní hrací přístroj v roce 2012 podle toho, kdy podaly žádost o povolení. Zákonná změna nabyla platnosti dne 30. 12. 2011 a účinnosti od 1. 1. 2012, nebyla tedy prakticky žádná doba na přípravu podnikatelů na tuto novou úpravu. Stěžovatelka byla bezdůvodně znevýhodněna oproti ostatním podnikatelům tím, že musela za povolení stejné činnosti provozované ve stejném období zaplatit podstatně vyšší částku. Následně pak za rok 2012 odváděla stejné odvody, jako subjekty, které o povolení žádaly až v roce 2012. Rozlišovací kritérium podání žádosti nemá věcné odůvodnění a je svévolné. Poplatek vybíraný v roce 2011 obsahoval konzumační část, která kvůli změně koncepce pro rok 2012 nemohla být konzumována. Stěžovatelka navíc neměla ani možnost požádat o povolení podle nové úpravy, neboť ta byla přijata na poslední chvíli. Za účelem zachování kontinuity podnikání tedy stěžovatelka musela požádat již v roce 2011, tedy za méně výhodných podmínek.

4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

5. Jak je stěžovatelce známo, Ústavní soud se předestřenými otázkami opakovaně zabýval a neshledal, že by odůvodňovaly závěr o protiústavnosti zákonné úpravy či ji aplikujících rozhodnutí (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2716/16 ze dne 1. 11. 2016, IV. ÚS 12/16 ze dne 31. 8. 2016, I. ÚS 2000/14 ze dne 22. 1. 2015, II. ÚS 2040/14 ze dne 7. 10. 2014, III. ÚS 681/14 ze dne 7. 8. 2014).

6. V podrobnostech lze uvést následující: Stěžovatelka považovala za protiústavní přechodné ustanovení čl. LXXVIII odst. 1 zákona č. 458/2011 Sb. Ústavní soud ve shodě se správními soudy již dříve uvedl, že toto přechodné ustanovení je konstruováno zcela obvyklým způsobem. Pro nynější věc je však podstatné, že ani nemohlo zapříčinit namítanou protiústavnost. Toto přechodné ustanovení stanoví, že řízení zahájená za účinnosti původní právní úpravy budou podle ní i dokončena za účinnosti úpravy nové. "Řízení", jež stěžovatelka zahájila (ve skutečnosti jen splnila poplatkovou povinnost), bylo zahájeno a skončeno v roce 2011, tedy za účinnosti stejné právní úpravy.

7. Námitky naznačující dvojí zpoplatnění téhož stěžovatelka jednak nekonkretizovala ve vztahu ke své vlastní právní pozici, jednak není zřejmé, v čem by to mělo zpochybnit ústavnost rozhodnutí vydaných v nynější věci. Jak Nejvyšší správní soud přiléhavě uvedl, pozdější zpoplatnění téhož nečiní nezákonným či protiústavním původně vybraný poplatek či původní postup správce tohoto poplatku (shodně usnesení sp. zn. II. ÚS 2040/14 a III. ÚS 681/14).

8. K velmi krátké legisvakační době Ústavní soud akceptoval a odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu ve věci (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2040/14). Od tohoto závěru neshledal důvod se odchýlit.

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Akcesorický návrh na zrušení části právního předpisu sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. listopadu 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru