Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 97/98Usnesení ÚS ze dne 04.11.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci z... více
Věcný rejstříkStátní zástupce
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.97.98
Datum podání04.03.1998
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 59 odst.1, § 59 odst.1

150/1958 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 97/98 ze dne 4. 11. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 97/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladímíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula, ve věci ústavní stížnosti JUDr. J.K., zastoupeného advokátkou JUDr. M. P., proti nečinnosti Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ve věci vedené pod sp. zn. KZn 51/94,

takto:

ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v rámci vyšetřování bylo v roce 1979

R. H. zabaven odvezeno a vyšetřovatelem Okresní prokuratury v Jindřichově Hradci J. R. prodáno skleněné zboží v hodnotě přesahující 100.000 Kč. Obhájkyně R. H. JUDr. E. K. prý byla trestně stíhána za to, že shromáždila řadu dokladů o řádně nabytém skleněném zboží R. H. a o tom, že R. H. s ním nikdy nedisponovala. V rámci trestního slíbání proti JUDr. K. byla provedena domovní prohlídka v bydlišti

t

I. ÚS 97/98

otce stěžovatele Prof. PhDr. Z. K., přestože tam JUDr. K. nebydlela. Tuto domovní prohlídku provedl údajně nezákonně vyšetřovatel J. R., při níž prý byly zabrány písemnosti, které nebyly vráceny a nebylo o nich ani rozhodnuto. K této domovní prohlídce došlo prý z toho důvodu, "že cílený zásah proti téměř slepému disidentovi prof. dr. K. ... odstraší nejen navrhovatele této ústavní stížnosti, ale i případné další obhájce od pokračování v potížích pro nezákonný postup vyšetřovatele."

V roce 1981 podal stěžovatel na postup vyšetřovatele J. R. podle vyhlášky č. 150/1958 Ú.l., o vyřizovaní stížností, oznámení a podnětů pracujících stížnost Generální prokuratuře v Praze, avšak tato stížnost prý nebyla nikdy obsahově vyřízena. Proto se stěžovatel v roce 1993 znovu obrátil na adresáty původní stížnosti -

Ministerstvo spravedlnosti ČR a Generální prokuraturu ČR - se žádostí o vyřízení původní stížnosti z roku 1981 podle vyhlášky č. 150/1958 Ú.l. Obě stížnosti byly postoupeny Krajskému státnímu zastupitelství v Českých Budějovicích, tzn. orgánu, jenž byl v roce 1993 přímo nadřízen osobě, proti níž původní stížnost směřovala. Krajské státní zastupitelství prý však stěžovateli zaslalo "pouze sdělení vlastního názoru pana JUDr. J. R." (nyní státního zástupce) a na požadavek

zodpovězení otázek podle podání ze dne 14. 2. 1994 neodpovědělo.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 11. 1996, č j. 21 C 176/96,

bylo zastaveno řízení, v němž se stěžovatel obrátil na soud "s požadavkem určovací žaloby ohledně samotného výsledku řádného řízení správního". Ústavní stížnost proti citovanému usnesení obvodního soudu Ústavní soud usnesením ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. 1. ÚS 407/97, odmítl, nebot' správní řízení nebylo zakončeno rozhodnutím. Proto tedy stěžovatel nyní podává ústavní stížnost, jíž se domáhá, aby ústavní soud uložil Krajskému státnímu zastupitelství v Českých Budějovicích, aby nepokračovalo v

2

I. ÚS 97/98

průtazích při projednání stížnosti žalobce proti JUDr. J. R. a aby v této věci

neprodleně jednalo a o celém obsahu stížnosti rozhodlo.

Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení - Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích, Vrchní státní zastupitelství v Praze a Nejvyšší státní zastupitelství v Brně.

Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích ve svém vyjádření odkázalo na usnesení ze dne 2. 2. 1994, sp. zn. KZn 51/94, jímž byl podnět stěžovatele odložen. Vzhledem k tomu, že prý byl stěžovatel "nespokojen s usnesením o odložení věci, byla věc předložena dne 18. 4. 1995 Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze", které jeho podnět pod sp. zn. II VZn 28/95 dne 23. 5. 1995 odložilo.

Vrchní státní zastupitelství v Praze konstatovalo, že manželé K. svými podáními ze dne 6. 7. a 14. 7. 1981, adresovanými tehdejší Generální prokuratuře ČR, jakož i stížností ze dne 3. 10. 1981, adresované Ministerstvu spravedlnosti ČR, se domáhali přezkoumání zákonnosti postupu vyšetřovatele Okresní prokuratury v Jindřichově Hradci JUDr. J. R. v trestní věci vedené proti R. H. a JUDr. E. K. Citovaná podání však nebyla shledána důvodnými, o čemž byli stěžovatelé písemně vyrozuměni. Námitka, že tato podání měla být vyřízena jako stížnost podle vyhlášky č. 150/1958 Ú.1., je prý nedůvodná, "neboť podatel se domáhal, jak výše již naznačeno, přezkoumání zákonnosti postupu vyšetřovatele v trestním řízení." Další podání stěžovatele ze dne 18. 11. 1993, adresované Generální prokuratuře ČR, po obsahové stránce směřovalo vůči JUDr. J. R. a bylo proto nejprve posouzeno jako personální stížnost na pracovníka prokuratury, později však bylo postoupeno Odboru dozoru v trestním řízení GP ČR, nebot' obsahovalo takové údaje, jejichž pravdivost by měla za následek posouzení jednání jako trestného činu. Podání stěžovatele nepodléhá režimu vyhlášky č. 150/1958 Ú.1. Právní závěr v této

I. ÚS 97/98

věci učinilo Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích, které svým usnesením sp. zn. KZn 51/94 ze dne 2. 2. 1994 věc odložilo. Tento postup přezkoumalo Vrchní státní zastupitelství v Praze, o čemž prý byl stěžovatel písemně vyrozuměn.

K námitkám stěžovatele ohledně způsobu posuzování a vyřizování podání vrchní státní zastupitelství uvedlo, že podání se posuzuje podle obsahu i tehdy, když je nesprávném označeno. Podle ustanovení § 59 trestního řádu je posouzení obsahu podání plně v kompetenci orgánu, který s ním dále nakládá.

Protože prý postupem jednotlivých státních zastupitelství (dříve prokuratur) při vyřizování podnětů a stížností stěžovatele k porušení jeho základních práv nedošlo, nebot' všemi jeho podněty se příslušné orgány pečlivě zabývaly a svá rozhodnutí náležitě zdůvodnily, Vrchní státní zastupitelství v Praze navrhlo, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že v trestní věcí JUDr. E. K. adresoval stěžovatel dne 6. 7. 1981 Generální prokuratuře ČSR podání, v němž se dotazoval na zákonnost výslechu svědka J. B. Generální prokuratura na toto podání reagovala přípisem ze dne 22. 7. 1981, sp. zn. 11/3 Vgn 273/81. Dne 14. 7. 1981 zaslali Generální prokuratuře ČSR podání manželé Z. a M. K. a upozornili v něm na nezákonnost domovní prohlídky, provedené JUDr. J. R. Toto podání bylo dne 17. 9. 1981, sp. zn. 2 KPt 10/81, Krajskou prokuraturou v Českých Budějovicích jako nedůvodné odloženo. Stejně byla odložena stížnost manželů K, podaná Ministerstvu spravedlnosti ČSR.

I. ÚS 97/98

c^M

Stěžovatel dne 18. 11 1993 zaslal Generální prokuratuře ČR podání, "které směřovalo vůči JUDr. J. R.", jež bylo posouzeno jako trestní oznámení a bylo postoupeno Krajskému státnímu zastupitelství v Českých Budějovicích. Krajské státní zastupitelství toto podání usnesením ze dne 2. 2. 1994, sp. zn. KZn 51/94, odložilo. Stěžovatel na toto rozhodnutí reagoval přípisem ze dne 14. 2. 1994, v němž uvedl, že citované podání nezamýšlel jako trestní oznámení a požadoval, aby spisový materiál byl vrácen "personální komisi hlavního státního zastupitelství a ministerstva spravedlnosti a aby se tyto orgány zabývaly v rámci svých kompetencí právě morálními důsledky" jednání JUDr. R. Obě podání stěžovatele byla předložena Nejvyššímu státnímu zastupitelství ČR a poté postoupena Ministerstvu spravedlnosti ČR. Dne 10. 5. 1994 stěžovatel zaslal stížnost nejvyšší státní zástupkyni JUDr. B. Kopečné, v němž opět poukazoval na údajně nezákonné jednání JUDr. R..

Nejvyšší státní zastupitelství "první část podání stěžovatele vyhodnotilo jako

podnět k výkonu dohledu nad činností Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a proto ji postoupilo Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze. Ohledně námitek vůči postupu JUDr. R., "bylo zjištěno, že tato věc byla již v minulosti vyřízena Generální prokuraturou ČSR na základě podání Z. a M. K. ze dne 3. 10. 1981 ". V tomto směru byl stěžovatel písemně vyrozuměn přípisem ze dne 6. l. 1995. Vrchní státní zastupitelství v Praze prý postup Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích přezkoumalo a stěžovatel byl o tom

informován "obsáhlým přípisem sp. zn. 11 VZn 28/95 ze dne 23. 5. 1995, který byl jeho advokátní kanceláři doručen dne 30. 5. 1995".

Nejvyšší státní zastupitelství proto zastává názor, že všechna podání stěžovatele byla po obsahové stránce státními zastupitelstvími vyřízena a o způsobu vyřízení byl stěžovatel písemně vyrozuměn. Orgány činné v trestním řízení postupují

I. ÚS 97/98

při posuzování podání podle jeho obsahu, a to i tehdy, když je nesprávně označeno (§

59 odst. I trestního řádu). V daném případě podání stěžovatele ze dne 18. 11. 1993 obsahovalo údaje nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. Proto bylo toto podání posouzeno jako trestní oznámení. V podáních ze dne 14. 2. 1994 a ze dne 10.

5. 1994 stěžovatel zpochybnil morální kvality JUDr. R., a poněvadž se jednalo o skutečnosti, jež mohly ovlivnit postup v souvislosti s jeho jmenováním státním zástupcem, byla tato podání posouzena jako jiný podnět k personálnímu rozhodnutí podle ustanovení § 35 odst. 5 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Podání stěžovatele ze dne 17. 10. 1994 bylo - z hlediska jeho obsahu - posouzeno částečně jako podnět k výkonu dohledu nad činností Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, k jehož vyřízení bylo příslušné Vrchní státní zastupitelství v Praze, částečně bylo vyřizováno Nejvyšším státním zastupitelstvím. V žádném případě prý však vyřizování těchto podání nepodléhalo režimu vyhlášky č. 150/1958 Ú.1., nýbrž režimu trestního řádu a zákona o státním zastupitelství.

Proto Nejvyšší státní zastupitelství vyslovilo názor, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k těmto závěrům:

stěžovatel brojí proti údajné nečinností Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ve věci vedené pod sp. zn. KZn 51/94, přičemž však výslovně neuvádí, které jeho základní práva nebo svobody byly porušeny.

stěžovatel zejména namítá, že výše citovaná podání z roku 1981 a z roku 1993 měla být vyřizována podle vyhlášky č. 150/1958 Ú.l., o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících; krajské státní zastupitelství prý však "místo skutečného obsahového (důkazního) vyřízení a rozhodnutí zaslala pouze sdělení

I. ÚS 97/98

vlastního názoru pana JUDr. J. R. na tuto stížnost" a k "dalšímu požadavku konkrétního vypořádání konkrétních otázek podle podání ze dne 14. 2. 1994 již nikdy neodpověděla".

s

Ústavní soud však z předmětných spisů Generální prokuratury ČSR a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích zjistil, že všemi podáními stěžovatele a jeho rodičů se příslušné orgány zabývaly. V této souvislosti Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na podrobná vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství k ústavní stížnosti, z nichž rovněž - mimo jiné - vyplývá, že všechna podání stěžovatele byla po obsahové stránce státními zastupitelstvími vyřízena a o způsobu vyřízení byl stěžovatel písemně vyrozuměn. Skutečnost, že státní zastupitelství některé podněty neposoudily jako stížnosti, nýbrž jako trestní oznámeni, nemůže být z ústavně právního hlediska považována za vadnou, nebot' orgány činné v trestním řízení postupují při posuzování podání podle

jeho obsahu a nikoliv podle jeho formálního označení (§ 59 odst. 1 trestního řádu). V této souvislosti lze poukázat i na článek 18 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má sice každý právo ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi, leč takto vymezené právo konkrétní záruky kladného či záporného meritorního vyřízení věci nezakládá (srov. např. nález sp. zn. 1. ÚS 21/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, C.H. Beck,

Praha, 1994, str. 256-257).

Proto senát Ústavníhosoudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 1998

JUDr. Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru