Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 969/15 #1Usnesení ÚS ze dne 14.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříktrestný čin/krádež
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.969.15.1
Datum podání01.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 205 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 969/15 ze dne 14. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky L. L., zastoupené Mgr. Martinem Pisarovičem, advokátem se sídlem Břeclav, nám. T. G. Masaryka 17, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 12. 2014 č. j. 8 Tdo 1367/2014-28, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo podle jejího názoru porušeno její základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

2. Napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky, které směřovalo proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2014 č. j. 7 To 198/2014-610, jímž bylo zamítnuto její odvolání, jež podala proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 1. 4. 2014 č. j. I T 69/2012-575, kterým byla uznána vinnou trestným činem krádeže. Za to byl stěžovatelce uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců.

3. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka odkazuje na svou argumentaci z řízení před obecnými soudy, kde se dovolávala důležité zásady ovládající trestní řízení ukládající, že v pochybnostech je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Dále ve své stížnosti stěžovatelka napadá obdobně jako v řízení před obecnými soudy věrohodnost výpovědi poškozených. Jestliže poškozený je schopen v jednom typu soudního řízení skutečnosti upravovat a zkreslovat tak, jak mu to vyhovuje a je v jeho prospěch, nelze vyloučit a lze předpokládat, že je tak schopen vystupovat i v řízení trestním ve snaze dosáhnout co nejvyššího vyčíslení škody, kterou mu měla stěžovatelka odcizením věcí způsobit. Významnou otázkou pro závěr soudu, zda byl spáchán trestný čin krádeže, je nepochybné vyloučení možnosti, že stěžovatelka je vlastníkem či spoluvlastníkem odcizované věci. K vlastní věci se nelze dopustit trestného činu krádeže. Pokud tato pochybnost není odstraněna, je nutno hodnotit ji ve prospěch obžalovaného a nikoliv ho při existenci této pochybnosti odsoudit. Dovolací soud se také podle stěžovatelky chybně vypořádal s námitkou stěžovatelky vytýkající vadnost rozsudku soudu prvního stupně spočívající v tom, že údajně odcizené věci zde nejsou specifikovány, a s námitkou neplatnosti nabytí vlastnictví poškozeným k věcem zakoupeným po dobu trvání generálního inhibitoria z důvodu probíhající exekuce či výkonu rozhodnutí postihujícího majetek poškozeného. Závěrem pak stěžovatelka poukazuje na to, že měla být v jejím případě použita zásada subsidiarity trestní represe, případně zásada "ultima ratio" pro použití nástrojů trestního práva, neboť by celá věc mohla být posuzována jen podle pravidel práva občanského.

4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Stěžovatelka používá stejné argumenty, které již uplatnila před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy dostatečně vypořádaly. V jejich argumentaci Ústavní soud nespatřuje žádné zásadní excesy či arbitrárnost.

8. Protože v posuzovaném případě nedosahují stěžovatelčiny námitky ústavněprávního rozměru, Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru