Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 969/11 #1Nález ÚS ze dne 14.07.2011Slyšení obviněného soudem (přezkum rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Sokolov
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťo... více
Věcný rejstříkzasedání/neveřejné
vazba/prodloužení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 133/62 SbNU 87
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.969.11.1
Datum vyhlášení03.08.2011
Datum podání01.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 8 odst.5

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 71 odst.3, § 67 odst.3 písm.c, § 146a odst.1 písm.a, § 242, § 147 odst.1, § 148 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Obviněný má právo být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání jeho vazby. I když toto slyšení nemusí být konáno jako samostatný úkon trestního řízení, je důležité, aby z materiálního hlediska zůstala možnost obviněného se vyjádřit zachována. Jiný postup je v rozporu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele R. Š. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 14. 7. 2011 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Nt 3512/2011, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Narativní část

Stěžovatel napadl ústavní stížností usnesení Okresního soudu v Sokolově, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního státního zastupitelství, jímž bylo podle § 71 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád) rozhodnuto, že se stěžovatel z důvodů uvedených v § 67 písm. c) trestního řádu ponechává ve vazbě. Stěžovatel tvrdil, že okresní soud rozhodoval v neveřejném zasedání bez jeho osobního slyšení a porušil tak čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“). V této souvislosti odkázal mj. na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v nálezu přisvědčil námitce stěžovatele týkající se absence ústního slyšení. Ústavní soud již dříve mnohokrát uvedl, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování v omezení osobní svobody. Svůj názor ohledně rozhodování soudu o stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby precizoval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04, v němž shledal, že dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby.

V daném řízení okresní soud rozhodoval v neveřejném zasedání o stížnosti stěžovatele proti usnesení státního zastupitelství bez jeho slyšení. Zjištění této skutečnosti ještě samo o sobě nepostačuje k závěru o existenci porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Z judikatury Ústavního soudu totiž plyne, že právo na osobní slyšení při rozhodování o vazbě ještě neznamená povinnost soudu konat je jako samostatný úkon trestního řízení. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Slyšení má zejména význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná. Nelze proto považovat za porušení práva na osobní slyšení, pokud obviněný (resp. obžalovaný) měl možnost předložit svoji argumentaci k důvodům vazby např. v rámci nedlouho předtím konaného hlavního líčení, veřejného zasedání o odvolání, či v rámci jiného rozhodování o vazbě (obdobně kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 728/06, I. ÚS 3097/07).

Ústavní soud se tak zabýval otázkou, kdy naposledy před předmětným rozhodováním okresního soudu měl stěžovatel možnost osobně se vyjádřit ke své vazbě. Jak vyplynulo z vyjádření okresního soudu a státního zastupitelství, stěžovatel nebyl osobně slyšen již od uvalení vazby dne 4. 12. 2010, tudíž před rozhodováním okresního soudu dne 9. 3. 2011 nebyl slyšen po dobu více než tří měsíců. Ve věci tedy nedošlo ani ke slyšení stěžovatele přímo při předmětném rozhodování okresního soudu, ale ani k jinému jeho slyšení okresním soudem, které by za „slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby“ mohlo být považováno. Za této situace bylo nutno konstatovat, že bylo porušeno právo stěžovatele zakotvené v čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

Ohledně námitky okresního soudu, že obviněný o osobní slyšení nežádal, Ústavní soud opět odkázal na nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04, ze kterého jednoznačně vyplývá povinnost soudu vždy slyšet obviněného předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby.

Jelikož, jak již bylo uvedeno, došlo k porušení práva stěžovatele dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy, nezbylo Ústavnímu soudu, než napadené rozhodnutí zrušit.

Soudcem zpravodajem ve věci byla Ivana Janů. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 969/11 ze dne 14. 7. 2011

N 133/62 SbNU 87

Slyšení obviněného soudem (přezkum rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 14. července 2011 sp. zn. I. ÚS 969/11 ve věci ústavní stížnosti R. Š. proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 9. 3. 2011 sp. zn. 31 Nt 3512/2011, kterým byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Sokolově, jímž bylo rozhodnuto, že se stěžovatel z důvodů uvedených v § 67 písm. c) trestního řádu ponechává ve vazbě, za účasti Okresního soudu v Sokolově jako účastníka řízení.

Výrok

I. Usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 9. 3. 2011 sp. zn. 31 Nt 3512/2011 bylo porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Proto se toto usnesení zrušuje.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 4. 2011 stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 3. 2011 sp. zn. 31 Nt 3512/2011 (dále jen "usnesení"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Sokolově (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 25. 2. 2011 sp. zn. ZT 544/2010, jímž bylo podle § 71 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), rozhodnuto, že se stěžovatel z důvodů uvedených v § 67 písm. c) trestního řádu ponechává ve vazbě.

2. Stěžovatel tvrdí, že okresní soud rozhodoval v neveřejném zasedání bez jeho osobního slyšení, a porušil tak čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V této souvislosti odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.) a sp. zn. II. ÚS 3143/10 ze dne 20. 1. 2011 (N 4/60 SbNU 29) - veškerá zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu viz http://nalus.usoud.cz.

3. S ohledem na uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Zároveň požádal, aby vzhledem k trvající vazbě bylo o ústavní stížnosti pokud možno rozhodnuto přednostně.

II.

4. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

5. Okresní soud uvedl, že stěžovatel byl vzat do vazby dne 4. 12. 2010, kdy byl také soudcem vyslechnut. Od té doby opakovaně podává žádosti o propuštění z vazby, které odůvodňuje prostřednictvím svého obhájce. O takové žádosti bylo rozhodováno okresním soudem dne 25. 1. 2011 pod sp. zn. 31 Nt 3802/2011 a stížnost obviněného podaná opět prostřednictvím obhájce byla Krajským soudem v Plzni usnesením ze dne 8. 2. 2011 sp. zn. 7 To 63/2011 zamítnuta. U okresního soudu se nachází další žádost obviněného, která je vedena pod sp. zn. 31 Nt 3807/2011, kdy o této žádosti dosud nebylo rozhodnuto. Obviněný prostřednictvím svého obhájce vždy jen opakuje, že jeho trestní stíhání je vykonstruované, on sám se ničeho nedopustil a je evidentní údajná snaha policejního orgánu přimět svědky k výpovědi proti jeho osobě. Ani v jednom případě obviněný nepožádal o slyšení před okresním soudem. Pokud se jedná o ústavní stížností napadené rozhodnutí ze dne 9. 3. 2011, tak v této věci rozhodoval soud jako odvolací instance dle § 146a odst. 1 písm. a) trestního řádu a o podané stížnosti se rozhoduje v neveřejném zasedání. Neveřejné zasedání se dle § 242 trestního řádu koná za přítomnosti členů senátu a zapisovatele, jiné osoby jsou z účasti na neveřejném zasedání vyloučeny a s ohledem na toto ustanovení okresní soud v rámci přezkumu rozhodnutí státního zastupitelství důkazy neprováděl a zabýval se ve smyslu § 147 odst. 1 trestního řádu správností výroků napadeného usnesení státního zastupitelství a řízením, které mu předcházelo.

6. Státní zastupitelství uvedlo, že stěžovatel je stíhán pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle § 283 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Na základě usnesení okresního soudu ze dne 4. 12. 2010 č. j. 31 Nt 3554/2010 byl vzat do vazby. Soudce odůvodnil své rozhodnutí tím, že by mohl v trestné činnosti pokračovat, již nyní se uvedeného jednání měl dopouštět přesto, že byl pro obdobnou trestnou činnost odsouzen. Trestná činnost byla zdrojem obživy, neboť obviněný nikde nepracuje. Počátek vazby byl stanoven na den 2. 12. 2010 v 07:20 hodin. Dne 25. 1. 2011 pod sp. zn. 31 Nt 3802/2011 soudce okresního soudu zamítl žádost o propuštění z vazby. O stížnosti obviněného podané prostřednictvím obhájce rozhodoval Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 8. 2. 2011 sp. zn. 7 To 63/2011 tak, že se zamítá. Dne 25. 2. 2011 státní zástupkyně vydala usnesení pod č. j. ZT 544/2010-81, v němž bylo rozhodnuto tak, že vazební důvody dle § 67 písm. c) trestního řádu trvají i nadále, proto podle § 71 odst. 3 trestního řádu byl obviněný i nadále ponechán ve vazbě z tohoto důvodu. Usnesení bylo obviněnému doručeno dne 1. 3. 2011, jeho obhájci dne 28. 2. 2011. Dne 2. 3. 2011, tedy v zákonné lhůtě, do tohoto rozhodnutí podal obviněný stížnost, o které okresní soud rozhodl dne 9. 3. 2011 pod sp. zn. 31 Nt 3512/2011 tak, že se zamítá podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. O této věci rozhodoval soud v neveřejném zasedání, které se podle § 242 trestního řádu koná za přítomnosti senátu a zapisovatelek. Jiné osoby jsou z účasti na neveřejném zasedání vyloučeny.

7. Státní zastupitelství ve svém vyjádření dále podrobně popsalo skutečnosti svědčící o důvodnosti stěžovatelova ponechání ve vazbě, nicméně Ústavní soud pro stručnost nepovažuje za nutné tuto další část jeho vyjádření k ústavní stížnosti rekapitulovat, neboť na posouzení důvodnosti stěžovatelovy (jediné) námitky absence osobního slyšení neměla žádný vliv. Závěrem svého vyjádření státní zastupitelství vyjádřilo přesvědčení, že dosavadní trestní řízení probíhalo v souladu s trestním řádem.

8. K dotazu Ústavního soudu, kdy naposledy před předmětným zasedáním stěžovatel možnost osobně se vyjádřit ke své vazbě měl a kdy jí využil, okresní soud ani státní zastupitelství nad rámec výše reprodukovaného nic neuvedly.

9. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten sdělil, že pokud je soudem namítáno, že v žádostech neuvádí nové skutečnosti, ale jen opakuje, že jeho trestní stíhání je vykonstruované, tak to je pravda jen zčásti a ostatně ani žádné nové skutečnosti není povinen stále uvádět. Pokud považuje trestní stíhání za vykonstruované, tak to musí tvrdit stále. Rovněž neví, proč by musel o své slyšení žádat, naopak bylo povinností soudu jej před vydáním napadeného rozhodnutí vyslechnout. Jestliže okresní soud svůj postoj k napadenému usnesení opírá o ustanovení § 242 trestního řádu a výslovně zdůrazňuje, že neveřejné zasedání se koná za přítomnosti členů senátu a zapisovatele a jiné osoby jsou z účasti na neveřejném zasedání vyloučeny, pak snad právě proto, aby se neveřejného zasedání mohly účastnit i jiné osoby, bylo ustanovení § 242 odst. 2 trestního řádu již poměrně dávno zrušeno. Na své ústavní stížnosti stěžovatel setrval. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdrženou repliku stěžovatele k duplice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.

III.

10. Ústavní soud, po prostudování spisového materiálu vyžádaného od okresního státního zastupitelství a uvážení vznesených námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

11. Ústavní soud nemůže než přisvědčit námitce stěžovatele, pokud jde o absenci ústního slyšení. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Svůj názor, pokud jde o rozhodování soudu o stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, pak Ústavní soud precizoval ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (viz výše), ve kterém shledal, že "podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby". V podrobnostech Ústavní soud pro stručnost odkazuje na jeho odůvodnění.

12. Okresní soud, jak vyplývá z jeho vyjádření, rozhodoval v neveřejném zasedání dne 9. 3. 2011 o stížnosti stěžovatele proti usnesení státního zastupitelství bez jeho slyšení.

13. Zjištění posledně uvedené skutečnosti ještě samo o sobě nepostačuje k závěru o existenci porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Ve své judikatuře týkající se problematiky osobního slyšení při rozhodování o vazbě se Ústavní soud, vedle výše uvedeného, též zabýval otázkou, zda z předmětného práva na osobní slyšení lze dovodit povinnost soudu konat je jako samostatný úkon trestního řízení. Dospěl přitom k závěru, že nikoliv. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Slyšení má zejména význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná. Nelze proto považovat za porušení práva na osobní slyšení, pokud obviněný, respektive obžalovaný, měl možnost předložit svoji argumentaci k důvodům vazby například v rámci nedlouho předtím konaného hlavního líčení, veřejného zasedání o odvolání či v rámci jiného rozhodování o vazbě [obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 728/06 ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 3097/07 ze dne 13. 2. 2008 a sp. zn. I. ÚS 1184/08 ze dne 20. 1. 2009 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

14. Ústavní soud se vzhledem k tomu zabýval otázkou, kdy naposledy před předmětným rozhodováním okresního soudu stěžovatel možnost osobně se vyjádřit ke své vazbě měl. Nicméně, jak vyplývá z vyjádření okresního soudu a z vyjádření státního zastupitelství, stěžovatel nebyl osobně slyšen již od uvalení vazby dne 4. 12. 2010, tudíž před rozhodováním okresního soudu dne 9. 3. 2011 nebyl slyšen po dobu více než tří měsíců. V projednávané věci tedy nedošlo ani ke slyšení stěžovatele přímo při předmětném rozhodování okresního soudu, ale ani k jinému jeho slyšení okresním soudem, které by za "slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby" mohlo být považováno. Za této situace již nezbývá než uzavřít, že bylo porušeno právo stěžovatele zakotvené v čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

15. Co se týče poukazu okresního soudu na skutečnost, že obviněný o osobní slyšení nežádal, Ústavnímu soudu nezbývá, než opět odkázat na nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04, ze kterého jednoznačně vyplývá povinnost soudu vždy slyšet obviněného předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby.

IV.

16. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že tento souhlas byl stěžovatelem, okresním soudem i státním zastupitelstvím dán, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj v předmětné věci upuštěno.

17. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnísoud mimo ústní jednání ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl.

18. V rámci podané ústavní stížnosti stěžovatel požádal, aby byla projednána přednostně ve smyslu § 39 zákona o Ústavnímsoudu. Ústavní soud, aniž by v tomto směru přijal příslušné usnesení, od samého počátku postupoval v řízení před ním tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru