Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 960/20 #1Usnesení ÚS ze dne 12.05.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Ostrava
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ostrava
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Ostrava
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zásada věci rozhodnuté (res iudicata, ne bis in idem)
Věcný rejstříktrest/výkon
trest odnětí svobody/podmíněné propuštění
Ne bis in idem
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.960.20.1
Datum podání31.03.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 88


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 960/20 ze dne 12. 5. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, zastoupeného Mgr. Juditou Pelechovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Čs. Legií 1364/20, směřující proti usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 1 To 506/2019-117 a Okresního soudu v Ostravě č. j. 0 PP 388/2019-108, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Ostravě (dále jen "soud prvního stupně") zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Okresního soudu v Náchodě č. j. 11 T 182/2015-5167 ze dne 16. prosince 2015 a rozsudkem Okresního soudu v Náchodě č. j. 2 T 76/2016-4477 ze dne 7. prosince 2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 95/2017-4663 ze dne 27. července 2017. Krajský soud v Ostravě (dále jen "stížnostní soud") stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou.

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), spatřuje v napadených usneseních zásah do svých zaručených práv, zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 a 5, 36 odst. 1, 39 a 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Soud prvního stupně vycházel z opisu rejstříku trestů stěžovatele, podle kterého je vyloučeno, aby v budoucnu vedl řádný život, lze-li předpokládat recidivu i do budoucna; stížnostní soud tyto závěry soudu prvního stupně ve svém usnesení sdílí. Napadená usnesení jsou podle stěžovatele projevem svévole [viz například nález sp. zn. II. ÚS 776/06 ze dne 17. května 2007 (N 84/45 SbNU 243)]. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením obecných soudů, jejichž závěry jsou založeny na zjištění o jeho trestní minulosti - předchozího podmíněného propuštění, kdy se sice osvědčil, následně však v trestné činnosti pokračoval; takové hodnocení je nepřípustným dvojím přičítáním, tedy porušením zásady ne bis in idem. Jakkoliv je stěžovatel speciálním recidivistou se závislostní složkou, soudy přehlédly jeho úspěšně absolvovanou léčbu závislosti. Podmíněné propuštění má být motivací do budoucna, na základě hodnocení z minulosti "blízké", ne několikaleté; u stěžovatele je zjevné dosažení účelu trestu a jeho pokračování je nepotřebné, ne-li přitěžující pro jeho budoucnost. Podle přesvědčení stěžovatele odporují napadená usnesení judikatuře Ústavního soudu [nálezy sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. ledna 2017 (N 4/84 SbNU 69) a sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. listopadu 2018 (všechna rozhodnutí též na http://nalus.usoud.cz)]. Podle stěžovatele je logické, že měla-li by trestní minulost automaticky odůvodňovat zamítnutí jeho žádosti, neměl by mu zákon takovou možnost vůbec nabízet. Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.

3. Z usnesení soudu prvního stupně se podává (a stížnostní soud se s vyslovenými důvody ztotožnil), že stěžovatel ač se dříve osvědčil, v páchání trestné činnosti následně pokračoval. Soud prvního stupně nepřehlédl kroky, jimiž se stěžovatel snaží napravit a připravit se pro život na svobodě, konstatoval kázeňské odměny, absolvované programy i motivaci stěžovatele, přesto vyslovil po projednání žádosti ve veřejném zasedání závěr (a to i s odkazem na trestní minulost stěžovatele), že nepředpokládá takové polepšení stěžovatele, jež by odůvodňovalo podmíněné propuštění. V žádném případě nelze z rozhodnutí dovodit, že k zamítnutí žádosti vedla výhradně a pouze trestní minulost stěžovatele a přehlédnutí dalších okolností - závěr nebyl učiněn na základě nedostatečně zjištěných okolností žádosti a není projevem svévole.

4. Nenárokové rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody lze vydat ve prospěch osob, od kterých lze bezvýhradně očekávat vedení řádného života; smyslem tohoto institutu je motivovat odsouzeného, aby svým chováním a plněním povinností prokázal polepšení již ve výkonu trestu. Je úkolem soudu prověřit splnění předvídaných okolností přičemž zákonné vymezení je jen rámcem určujícím nezbytné požadavky rozhodnutí; obecný soud je povolán na základě konkrétních okolností zjistit, bylo-li sledovaného účelu již dosaženo, a další výkon trestu není potřebný. Institut podmíněného propuštění v sobě zahrnuje nástroje pro pokračování procesu resocializace, protože je spojeno se stanovením zkušební doby a "Damoklův meč" hrozícího nařízení výkonu zbytku trestu výrazně snižuje riziko potenciální recidivy [viz nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. května 2011 (N 90/61 SbNU 405)], současně však platí, že soudy mají povinnost aplikovat institut podmíněného propuštění jen v případech, kdy jím lze splnit předpokládaný účel, kterým je snazší resocializace odsouzeného (viz například usnesení sp. zn. III. ÚS 208/12 ze dne 23. února 2012).

5. Posouzení dosažení účelu trestu je úkolem obecného soudu, je-li o něm subjektivně přesvědčen stěžovatel, není jeho přesvědčení nutně objektivní. Pokud nezjistily soudy v projednávaném případě při splnění zákonem stanovených podmínek (čl. 36 odst. 1 Listiny) naplnění všech podmínek pro vyhovění žádosti o podmíněné propuštění stěžovatele, nelze jen jeho nespokojenost považovat za porušení základních práv a svobod. Obecný soud se musí důkladně a zákonem stanoveným způsobem zabývat, zda byly naplněny veškeré požadavky, aniž by soud aplikoval nějaký automatický algoritmus, podle kterého by naplnění definované řady požadavků automaticky vedlo k rozhodnutí o propuštění. Stěžovateli byl uložen trest ve výši stanovené zákonem (čl. 39 Listiny), s níž zákonodárce spojuje naplnění účelu trestu, a jeho podmíněné "zkrácení" je výjimkou, která není - nemůže být - automatická. Zásada ne bis in idem (čl. 40 odst. 5 Listiny) proto nemůže být narušena, považuje-li soud v konkrétním případě za účelné ponechat odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody (případně i po celou dobu uloženého trestu). Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí obsahovala vady; jsou řádně a přesvědčivě odůvodněna.

6. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru