Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 960/08 #1Nález ÚS ze dne 05.03.2009Přezkum územního plánu jako opatření obecné povahy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Praha
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
základní ústavní principy/demokratický právní stát/pri... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Správní řízení
pravomoc
územní plán
opatření obecné povahy
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 48/52 SbNU 481
EcliECLI:CZ:US:2009:1.US.960.08.1
Datum vyhlášení25.03.2009
Datum podání16.04.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 10, čl. 1 odst.2

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 2 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 101d odst.1, § 101d odst.2, § 70, § 4 odst.2 písm.c, § 101a

183/2006 Sb., § 187 odst.7, § 188 odst.4, § 188 odst.3

50/1976 Sb., § 22 odst.4


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


K posouzení toho, zda je určitý správní akt opatřením obecné povahy, jež zakládá přezkumnou pravomoc Nejvyššího správního soudu (NSS) podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) a § 101a a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je nutné přistupovat materiálně, tj. zkoumat, zda tento akt naplňuje pojmové znaky opatření obecné povahy (tj. konkrétnost předmětu a obecnost adresátů). Pokud soud postupoval formálně, a nezabýval se tím, zda změna územního plánu přijatá usnesením zastupitelstva naplňuje znaky opatření obecné povahy, nedostál své povinnosti poskytnout ochranu právu stěžovatelů na spravedlivý proces v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základnách práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele M. B. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 5. 3. 2009 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2008 č. j. 3 Ao 5/2007-55 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Stěžovatel se původně u Nejvyššího správního soudu (NSS) domáhal zrušení změny územního plánu schválené usnesením Zastupitelstva hl. m. Prahy dne 20. 10. 2005. Předmětem změny územního plánu byla realizace nové letové dráhy v prostoru letiště Ruzyně. NSS návrhu vyhověl a usnesení zastupitelstva v napadené části zrušil. Zastupitelstvo dne 18. 7. 2006 usnesením schválilo původní změnu územního plánu; stěžovatel se poté domáhal u NSS zrušení rozhodnutí, které je předmětem přezkumu projednávané ústavní stížnosti. Nyní NSS návrh odmítl, přičemž v odůvodnění odkázal na v mezidobí vydané usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 13. 3. 2007 č. j. 3 Ao 1/2007 - 44, které dospělo k odlišnému právnímu názoru, než byl vysloven při předchozím posouzení věci, a to že územní plán velkého územního celku schválený usnesením zastupitelstva kraje není opatřením obecné povahy a není zde dána pravomoc soudu podle § 4 odst. 2 písm. c) k přezkumu podle § 101a a násl. soudního řádu správního.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Pro posouzení ústavní stížnosti byla rozhodující otázka, zda stěžovatelem napadené usnesení zastupitelstva, kterým byla přijata změna územního plánu, je opatřením obecné povahy ve smyslu části šesté nového správního řádu, jež zakládá přezkumnou pravomoc NSS podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) soudního řádu správního.

Ústavní soud se problematikou opatření obecné povahy zabýval ve svém nálezu Pl. ÚS 14/07, kterým zrušil usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 13. 3. 2007, č. j. 3 Ao 1/2007 - 44. Z citovaného nálezu Ústavního soudu vyplývá, že k posouzení toho, zda je určitý správní akt opatřením obecné povahy, je nutno přistupovat materiálně, tj. posoudit zda tento akt naplňuje oba pojmové znaky opatření obecné povahy (tj. konkrétnost předmětu a obecnost adresátů).

Ústavní soud současně vyslovil, že uvedenému materiálnímu chápání opatření obecné povahy ve prospěch stěžovatelů je třeba dát přednost také s ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle níž nabízí-li se dvojí možný výklad veřejnoprávní normy, je třeba v intencích zásad spravedlivého procesu volit ten, který vůbec, resp. co nejméně, zasahuje do toho kterého základního práva či svobody.

Jakkoli se v nyní projednávané věci jedná o návrh stěžovatele na zrušení změny územního plánu, která na rozdíl od nálezu Pl. ÚS 14/07 nebyla vyhlášena obecně závaznou vyhláškou, nýbrž schválena usnesením zastupitelstva, je zjevné, že při posuzování otázky, zda je předmětné usnesení zastupitelstva opatřením obecné povahy, které zakládá přezkumnou pravomoc NSS, postupoval tento soud formálním způsobem, tedy nezkoumal, zda změna územního plánu přijatá usnesením naplňuje materiální znaky opatření obecné povahy.

Tím NSS stěžovatelům odepřel poskytnutí právní ochrany v rámci řízení o zrušení opatření obecné povahy a nedostál tak v důsledku ústavně nekonformní interpretace relevantních právních ustanovení své ústavní povinnosti poskytnout ochranu základnímu právu stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Ivana Janů. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 960/08 ze dne 5. 3. 2009

N 48/52 SbNU 481

Přezkum územního plánu jako opatření obecné povahy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 5. března 2009 sp. zn. I. ÚS 960/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B. proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2008 č. j. 3 Ao 5/2007-55, jímž byl odmítnut stěžovatelův návrh na zrušení změny územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy č. Z 939/05, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2008 č. j. 3 Ao 5/2007-55 se ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 4. 2008, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

2. Stěžovatel spatřuje pochybení Nejvyššího správního soudu v tom, že odmítl věcně projednat jeho návrh na zrušení změny územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy č. Z 939/05. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší správní soud už jednou jeho návrh na zrušení změny územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy č. Z 939/05 projednával a rozsudkem ze dne 18. 7. 2006 č. j. 1 Ao 1/2006-74 jej zrušil pro množství procesních i hmotněprávních vad. Zastupitelstvo hlavního města Prahy však tento rozsudek nerespektovalo a dne 14. 9. 2006 usnesením č. 40/13 změnu č. Z 939/05 opětovně schválilo, aniž by odstranilo vady, pro které Nejvyšší správní soud změnu územního plánu zrušil. Stěžovatel se proto návrhem ze dne 10. 12. 2007 opětovně domáhal u Nejvyššího správního soudu zrušení předmětné změny územního plánu, ten však s odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2007 č. j. 3 Ao 1/2007-44 návrh stěžovatele odmítl. Stěžovatel takový závěr Nejvyššího správního soudu odmítá jako nesprávný a ve specifické věci změny územního plánu, který byl vydán podle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ale do účinnosti zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), nebyl publikován obecně závaznou vyhláškou, pak jako zcela neudržitelný. Taková nezákonně přijatá změna územního plánu by dle stěžovatele nemohla být žádným způsobem zrušena, neboť nebyla publikována právním předpisem, a nemůže ji tedy přezkoumávat Ústavní soud, není však ve formálním pojetí Nejvyššího správního soudu ani opatřením obecné povahy, a nelze ji tedy přezkoumat podle části třetí hlavy II dílu 7 soudního řádu správního. Stěžovatel argumentuje, že z § 187 odst. 7 a § 188 odst. 4 nového stavebního zákona č. 183/2006 Sb. lze dovodit, že změny územních plánů, schválených před 1. 1. 2007 (tedy podle zákona č. 50/1976 Sb.), jsou od 1. 1. 2007 vydávány ve formě opatření obecné povahy. Tomu odpovídá i v době podání ústavní stížnosti neúčinná novela stavebního zákona č. 183/2006 Sb. (§ 188 odst. 4). Stěžovatel má za to, že i "staré" územní plány jsou opatřením obecné povahy v materiálním pojetí a že od 1. 1. 2007 musí být považovány za opatření obecné povahy, a to nepochybně i v situaci, kdy nebyly publikovány právním předpisem. Stěžovatel uvedl, že je vlastníkem nemovitostí v katastrálním území Nebušice. V případě výstavby plánované letové dráhy by některé jeho nemovitosti byly výstavbou přímo dotčeny, další by se ocitly uvnitř ochranného hlukového pásma letiště Ruzyně. Realizace předmětu změny územního plánu č. Z 939/05 a výstavba letové dráhy by znamenala zásah do vlastnického práva navrhovatele, jakož i do jeho práva na ochranu soukromí, zdraví a na příznivé životní prostředí. Výstavbou letové dráhy v sousedství nemovitostí dochází navíc k jejich znehodnocení a v důsledku toho k výraznému poklesu tržní hodnoty. Ve vztahu k jednomu z jeho pozemků znamená schválení územní změny, ve spojení se zákonem č. 544/2005 Sb., o výstavbě vzletové a přistávací dráhy 06R - 24L letiště Praha Ruzyně, současně hrozbu vyvlastnění. Dále navrhovatel uvedl, že ve lhůtě podle § 22 odst. 4 zákona č. 50/1976 Sb. podal proti návrhu změny územního plánu č. Z 939/05 písemnou námitku, na niž v rozporu se zákonem neobdržel žádnou odpověď. Stěžovatel dále uvedl, že změna územního plánu č. Z 939/05 nebyla ve smyslu § 101d odst. 1 a 2 s. ř. s. vydána (projednána a schválena) zákonem stanoveným způsobem. Stěžovatel je přesvědčen, že tím, že Nejvyšší správní soud jeho návrh na zrušení změny územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy č. Z 939/05 odmítl, porušil jeho právo domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a nestranného soudu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo domáhat se přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny. Schválením změny předmětného územního plánu postupem, který neodpovídal požadavkům platných právních předpisů, bylo porušeno také právo stěžovatele na ochranu jeho vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny.

II.

Znění dotčených ustanovení je následující:

Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zní: "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.".

Ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny zní: "Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.".

Ustanovení čl. 11 Listiny zní: "(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. (2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. (3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. (4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. (5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.".

III.

3. Z vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ao 5/2007 vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel se návrhem ze dne 14. 6. 2006 domáhal zrušení změny územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy č. Z 939/05, schválené usnesením Zastupitelstva hlavního města Prahy č. 31/16 ze dne 20. 10. 2005. Předmětem této změny územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy je realizace nové letové dráhy RWY 06R-24L v prostoru letiště Ruzyně spolu se stavbou silničního okruhu a trasování rychlodráhy, to vše před rokem 2010. Rozsudkem ze dne 18. 7. 2006 č. j. 1 Ao 1/2006-74 Nejvyšší správní soud návrhu stěžovatele vyhověl a usnesení Zastupitelstva hlavního města Prahy ze dne 20. 10. 2005 č. 31/16 v bodu II, v části týkající se změny č. Z 939/05, zrušil. Zastupitelstvo hlavního města Prahy dne 14. 9. 2006 usnesením č. 40/13 změnu územního plánu č. Z 939/05 opětovně schválilo, proto se stěžovatel návrhem ze dne 10. 12. 2007 domáhal zrušení usnesení Zastupitelstva hlavního města Prahy č. 40/13 ze dne 14. 9. 2006. Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele napadeným usnesením odmítl, a to s odkazem na v mezidobí vydané usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2007 č. j. 3 Ao 1/2007-44, který ve svém rozhodování dospěl k odlišnému právnímu názoru, než jaký byl vysloven v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2006 č. j. 1 Ao 1/2006-74, a to že "územní plán velkého územního celku schválený usnesením zastupitelstva kraje v roce 2006 není opatřením obecné povahy a není zde dána pravomoc soudu podle § 4 odst. 2 písm. c) s. ř. s. k jeho přezkumu podle § 101a a násl. s. ř. s.".

IV.

4. Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení a vedlejšímu účastníku, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

5. Nejvyšší správní soud uvedl, že odkazuje na své vyjádření zaslané k ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 14/07 (viz níže), která se týká téže problematiky. V tomto vyjádření Nejvyšší správní soud zejména uvádí, že náhled rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, ze kterého bylo v dané věci vycházeno, byl zřetelně vyjádřen v písemném odůvodnění napadeného usnesení ze dne 13. 3. 2007 č. j. 3 Ao 1/2007-44, na něž v plné míře odkazuje. Nad rámec tohoto odůvodnění Nejvyšší správní soud uvedl, že jak judikatura Nejvyššího správního soudu, tak i zatímní literatura doktrinární, nejsou zajedno v tom, zda by měl být institut opatření obecné povahy vnímán spíše materiálně či formálně. Formální pojetí opatření obecné povahy by svědčilo větší právní jistotě a větší předvídatelnosti jednání veřejné správy, materiální pojetí by naopak více akcentovalo právní ochranu jednotlivce a možnost jeho ochrany ve správním soudnictví, a v neposlední řadě také subsidiaritu ústavní ochrany, kterou mají poskytovat především správní soudy. Pokud by převládlo formální pojetí opatření obecné povahy, tedy že by se tento typ právního aktu vyskytoval pouze v zákonem výslovně uvedených případech, pak by opatření obecné povahy v českém právním řádu existovala pouze v zákoně č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), a dále pak v zákoně č. 183/2006 Sb. Obavu stěžovatelů z odepření soudní ochrany v případě, že Ústavní soud dojde k závěru o nemožnosti přezkoumávat územní plány a jejich změny coby opatření obecné povahy, by Nejvyšší správní soud považoval bez dalšího za korektní pouze v případě, kdyby mezi schválením územního plánu a realizací stavby nebyla další stadia územního řízení (rozhodnutí o umístění stavby, stavební povolení aj.). Tak tomu však není a případní odpůrci stavby mají možnost uplatnit své výhrady v dalších fázích řízení. Na druhou stranu je však stavební právo oblastí, kde se značným způsobem rozvírají pomyslné nůžky mezi formálněprávně ukotvenou mírou ochrany práv jednotlivců a jejich ochranou reálnou. Ač tedy má fyzická osoba či občanské sdružení teoretickou možnost být účastníkem následných fází stavebního řízení, její reálný přístup bývá omezen restriktivním výkladem účastenství a z toho plynoucího omezeného přístupu k soudnímu přezkumu. I když je určitá osoba žalobně legitimována a může se pokusit domoci se svých práv před správním soudem, tyto soudy ve stavebních věcech nezřídka rozhodují "ex post facto", tedy v okamžiku, kdy sporná stavba již dávno stojí. Umožnění přezkumu územního plánu či jeho změny tak může být vnímáno jako poskytnutí skutečně účinné ochrany práv jednotlivců v okamžiku, kdy jsou všechny cesty ještě reálně otevřeny; zejména v případě tzv. liniových staveb existují ve fázi zpracovávání územně plánovací dokumentace různé alternativy budování trasy apod., které jsou v daném okamžiku stále ještě otevřené. Nejvyšší správní soud závěrem uvádí, že si je vědom, že opatření obecné povahy je v českém právu institutem novým, ke kterému je možné přistupovat různě, a že zvolený interpretační přístup není jediným. Pokud se Ústavní soud ztotožní se závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, navrhuje Nejvyšší správní soud, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, případně zamítnuta.

6. Vedlejší účastník - hlavní město Praha - ve vyjádření k ústavní stížnosti předně uvedl, že ústavní stížnost byla stěžovatelem podána opožděně, neboť byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 4. 2008, tedy po zákonné lhůtě pro podání ústavní stížnosti. Dále vedlejší účastník uvedl, že usnesení Zastupitelstva hlavního města Prahy ze dne 14. 9. 2006, kterým byla přijata změna územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy č. Z 939/05, není přezkoumatelné podle § 4 odst. 2 písm. c) s. ř. s. a § 101a s. ř. s. jako opatření obecné povahy. Předpokladem platnosti a účinnosti jakéhokoliv právního předpisu a rovněž opatření obecné povahy je jeho zákonem předepsané zveřejnění (vydání). Usnesení zastupitelstva ze dne 14. 9. 2006 nebylo doposud vydáno, a to ani jako obecně závazná vyhláška hlavního města Prahy nebo opatření obecné povahy. Předpokladem přezkumu opatření obecné povahy je tedy jeho účinnost, která nastává jeho vydáním. Ke zveřejnění usnesení zastupitelstva předepsanou formou doposud nedošlo. Zveřejnění usnesení zastupitelstva na úřední desce Magistrátu hlavního města Prahy nelze považovat za vydání opatření obecné povahy; má pouze informativní charakter a nesplňuje jednotlivé náležitosti stanovené pro zveřejnění opatření obecné povahy. Dále vedlejší účastník uvedl, že stěžovatel není ve smyslu zákona č. 50/1976 Sb. dotčenou osobou, která by mohla v rámci řízení o pořizování územně plánovací dokumentace vznášet námitky, neboť jeho nemovitosti nejsou předmětnými funkčními změnami územního plánu dotčeny. Z důvodů, které uvádí stěžovatel ve svém podání, je osobou oprávněnou vznášet námitky v rámci řízení o vydání územního rozhodnutí a následných řízení o vydání stavebního povolení. Na podporu své argumentace odkazuje vedlejší účastník na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ao 3/2007-48 a dále poukazuje na ustanovení 188 odst. 3 nového stavebního zákona č. 183/2006 Sb., podle něhož činnosti ukončené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se posuzují podle dosavadních právních předpisů. Ustanovení § 70 s. ř. s. dle názoru vedlejšího účastníka vylučuje soudní přezkum sdělení o námitkách učiněného podle 23 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., neboť právní úprava účinná v době schválení předmětné změny územního plánu dne 14. 9. 2006 územní plán a jeho změny za opatření obecné povahy nepovažovala. Vedlejší účastník dále poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2000 sp. zn. IV. ÚS 622/99 (ve SbNU nepublikováno), v němž se uvádí, že "... územní plán je opatřením směřujícím do budoucna a výrazem snahy o sladění zájmů veřejných se zájmy partikulárními; ... při řešení tak složitých otázek, jako je územní plánování, lze těžko nalézt řešení, které by bylo všemi akceptováno ...". Závěrem vedlejší účastník navrhuje ústavní stížnost odmítnout jako stížnost podanou po zákonné lhůtě.

7. Ústavní soud zaslal výše uvedená vyjádření stěžovateli a umožnil mu, aby se k nim vyjádřil, stěžovatel však této možnosti nevyužil.

V.

8. Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh je důvodný, neboť napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2008 č. j. 3 Ao 5/2007-55 došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky) zejména respektuje skutečnost, což vyslovil v řadě svých rozhodnutí, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděného a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

9. Ústavní soud předně konstatuje, že nemohl přisvědčit tvrzení vedlejšího účastníka, že ústavní stížnost byla stěžovatelem podána opožděně. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že napadené usnesení Nejvyššího správního soudu bylo doručeno zástupci stěžovatele dne 13. 2. 2008, lhůta pro podání ústavní stížnosti tedy počala běžet dne 14. 2. 2008 a uplynula by dnem 13. 4. 2008, protože však tento den připadá na neděli, je posledním dnem lhůty následující pracovní den, tedy pondělí 14. 4. 2008, tedy den, kdy ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě.

10. Základ ústavní stížnosti představuje námitka stěžovatele, že Nejvyšší správní soud věcně neprojednal jeho návrh na zrušení usnesení Zastupitelstva hlavního města Prahy ze dne 14. 9. 2006, kterým byla přijata změna územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy č. Z 939/05, a odmítl ho z důvodu, že není dána jeho pravomoc k přezkumu, neboť v daném případě nejde o opatření obecné povahy, jež by mu umožňovalo přezkum podle soudního řádu správního. Stěžovatel na podporu svého návrhu, mimo obsáhlé argumentace, poukazuje zejména na dřívější rozsudek prvního senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2006 č. j. 1 Ao 1/2006-74, v němž Nejvyšší správní soud zaujal v téže právní věci právní názor, že územní plán vydaný i za účinnosti starého stavebního zákona č. 50/1976 Sb. má charakter opatření obecné povahy, a podléhá tak přezkumu ve správním soudnictví.

11. Pro posouzení ústavní stížnosti se tedy jako rozhodující jeví otázka, zda stěžovatelem napadené usnesení Zastupitelstva hlavního města Prahy ze dne 14. 9. 2006, kterým byla přijata změna územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy č. Z 939/05, je opatřením obecné povahy ve smyslu části šesté zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, jež zakládá přezkumnou pravomoc Nejvyššího správního soudu podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) s. ř. s.

12. Ústavnísoud se výše předestřenou problematikou zabýval ve svém nálezu ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 14/07 (N 198/51 SbNU 409), kterým zrušil usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2007 č. j. 3 Ao 1/2007-44. V odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud konstatoval, že "novelizace soudního řádu správního upravující řízení o zrušení opatření obecné povahy s účinností předcházející účinnosti nového správního řádu, nevztahuje takové řízení toliko na ta opatření obecné povahy, která byla vydána na základě zvláštního zákona - nevyžaduje tedy jejich výslovné označení jako opatření obecné povahy ve zvláštním zákoně. Právní úprava řízení o zrušení opatření obecné povahy upravená soudním řádem správním tak přisvědčuje spíše materiálnímu pojetí opatření obecné povahy. Nový stavební zákon zároveň podrobně upravuje cíle, úkoly a postup při pořizování a schvalování těchto správních aktů vydávaných formou opatření obecné povahy, aniž by přitom výslovně ve svých přechodných ustanoveních stanovil, jak posuzovat územní plány pořízené a schválené podle předchozího zákona č. 50/1976 Sb., jejichž závazné části byly vyhlášeny obecně závaznými vyhláškami. Ve znění platném ke dni účinnosti tak nový stavební zákon nevyloučil materiální chápání institutu opatření obecné povahy, tedy výklad, který akcentovalo i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2006 č. j. 1 Ao 1/2006-74 s konstatací, že k posouzení toho, zda je určitý správní akt opatření obecné povahy, je nutno přistupovat materiálně, tj. zda tento naplňuje oba pojmové znaky opatření obecné povahy (tj. konkrétnost předmětu a obecnost adresátů).". Ústavní soud současně v citovaném nálezu vyslovil, že uvedenému materiálnímu chápání opatření obecné povahy ve prospěch stěžovatelů je třeba dát přednost také s ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle níž nabízí-li se dvojí možný výklad veřejnoprávní normy, je třeba v intencích zásad spravedlivého procesu volit ten, který vůbec, resp. co nejméně, zasahuje do toho kterého základního práva či svobody. Dle názoru Ústavního soudu odpovídá jeho právní názor i imperativu souladného výkladu vnitrostátního práva s mezinárodněprávními závazky České republiky (čl. 10 a čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky).

13. Vzhledem ke skutečnosti, že napadené usnesení Nejvyššího správníhosoudu se v otázce, zda je usnesení Zastupitelstva hlavního města Prahy ze dne 14. 9. 2006, kterým byla přijata změna územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy č. Z 939/05, opatřením obecné povahy ve smyslu části šesté správního řádu, opíralo o právní závěry vyslovené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2007 č. j. 3 Ao 1/2007-44 (které, jak bylo výše uvedeno, Ústavní soud nálezem ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 14/07 zrušil z důvodu, že jím Nejvyšší správní soud stěžovatelům z výše uvedených důvodů odepřel poskytnutí právní ochrany v rámci řízení o zrušení opatření obecné povahy, tedy že nedostál v důsledku ústavně nekonformní interpretace relevantních právních ustanovení své ústavní povinnosti poskytnout ochranu základnímu právu stěžovatelů na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny), shledal Ústavní soud ústavní stížnost důvodnou.

14. Jakkoli se v nyní projednávané věci jedná o návrh stěžovatele na zrušení změny územního plánu, která nebyla vyhlášena obecně závaznou vyhláškou, je zjevné, že při posuzování otázky, zda je předmětné usnesení Zastupitelstva hlavního města Prahy opatřením obecné povahy, které zakládá přezkumnou pravomoc Nejvyššího správníhosoudu, postupoval Nejvyšší správní soud formálním způsobem, tedy nezkoumal, zda změna územního plánu přijatá tímto usnesením naplňuje materiální znaky opatření obecné povahy. Takový postup neshledal v nyní projednávané věci rozhodující senát Ústavního soudu, který je výše uvedeným rozhodnutím pléna Ústavního soudu vázán, za ústavně souladný. Proto Ústavní soud podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ve výroku uvedené usnesení Nejvyššího správního soudu zrušil.

15. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavnímsoudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Za splnění podmínek daných tímto zákonným ustanovením rozhodl o věci Ústavní soud s upuštěním od ústního jednání.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru