Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 96/99Usnesení ÚS ze dne 15.07.1999Prominutí cla, daní a poplatků a osvobození zboží od dovozního cla.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace
právo na soudní a... více
Věcný rejstříkdaň/osvobození
retroaktivita
Clo
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 46/15 SbNU 269
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.96.99
Datum podání22.02.1999
Napadený akt

jiný právní předpis

Ostatní dotčené předpisy

13/1993 Sb., § 285 odst.3

136/1998 Sb., § 1, § 72

588/1992 Sb., § 43 odst.5


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 96/99 ze dne 15. 7. 1999

U 46/15 SbNU 269

Prominutí cla, daní a poplatků a osvobození zboží od dovozního cla.

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vojtěch Cepla a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. P., zastoupeného JUDr. J. L., advokátem, proti rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 14. 12. 1998, č.j. M/694/98/62, spojené s návrhem na zrušení vyhlášky Ministerstva financí ČR č. 136/1998 Sb., o osvobození zboží od dovozního cla, a s eventuálním návrhem "na doplnění citované vyhlášky o nové přechodné ustanovení, formálně označené § 166a, jehož navržené znění je uvedeno v konečném návrhu", takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění.

Celní úřad Brno II posoudil podání JUDr. V. P. (stěžovatele) doručené mu dne 8. 5. 1998 a nazvané "žádost o osvobození dováženého osobního automobilu od dovozního cla" - vzhledem ke skutečnosti, že automobil nebyl v době doručení tohoto podání dovezen - jako žádost o předběžné stanovisko k osvobození dováženého automobilu od dovozního cla. Celní úřad Brno II vydal dne 19. 5. 1998 pod č.j. M/329/98/62 předběžné stanovisko "k osvobození automobilu", jež vycházelo z ustanovení § 80 a násl. vyhlášky č. 93/1993 Sb., o osvobození zboží od dovozního cla, ve znění vyhlášky č. 146/1994 Sb. (dále jen "vyhl. č. 93/1993 Sb."), ve kterých byly stanoveny podmínky pro osvobození zboží dováženého ve prospěch postižených osob a určeného jiným postiženým osobám než slepcům, a podle něhož bude osobní automobil Renault Mégane Scenic RT 1,6e propuštěn do volného oběhu s osvobozením od dovozního cla (v souladu s § 80 vyhl. č. 93/1993 Sb.) a s osvobozením od daně z přidané hodnoty (v souladu s § 43 odst. 5 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění).

Z obsahu spisu vyplývá, že dne 24. 8. 1998 bylo celnímu úřadu stěžovatelem doručena žádost o prominutí dovozního cla a daně z přidané hodnoty (dále jen "žádost"). Dne 1. 10. 1998 stěžovatel žádost doplnil o potvrzení zaměstnavatele o výši stěžovatelova výdělku a o čestné prohlášení manželky stěžovatele o jejím příjmu. Žádost byla opřena o ustanovení § 289 odst. 3 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění zákona č. 113/1997 Sb. (dále jen "zák. č. 13/1993 Sb.") a poukazovala na to, že obě stěžovatelovy děti jsou pohybově postiženy.

Z obsahu spisu dále vyplývá, že stěžovatel dne 30. 9. 1998 podal písemné celní prohlášení na propuštění zboží do režimu volného oběhu. Celní úřad je dne 2. 10. 1998 v souladu s ustanovením § 106 odst. 1 zák. č. 13/1993 Sb. - po zajištění celního dluhu stěžovatelem, tj. složením hotovosti na účet celního úřadu (tzv. celní jistota) - přijal. Tentýž den rozhodnutím, č.j. 016268800810, rozhodl o propuštění zboží (1 x OA RENAULT MGJ, r.v. 1998, volné) do režimu volného oběhu, o vyměření cla a daně z přidané hodnoty a toto rozhodnutí tehdejšímu právnímu zástupci stěžovatele doručil.

Celní úřad Brno II napadeným rozhodnutím ze dne 14. 12. 1998, č.j. M/694/98/62, stanovil, že v souladu s ustanovením § 289 odst. 3 zák. č. 13/1993 Sb. žádosti stěžovatele (podané z důvodu nepřiměřené tvrdosti) o prominutí cla, daní a poplatků vyměřených ze zboží - osobní automobil RENAULT - rozhodnutím č.j. 016268800810 dne 2. 10. 1998, nevyhovuje a clo, daně a poplatky ve výši 216.379,- Kč vyměřené rozhodnutím č.j. 016268800810 dne 2. 10. 1998 nepromíjí.

Rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 14. 12. 1998, č.j. M/694/98/62, napadl stěžovatel ústavní stížností spojenou s návrhem na zrušení vyhl. č. 136/1998 Sb., o osvobození zboží od dovozního cla, s eventuálním návrhem na doplnění této vyhlášky o nové přechodné ustanovení. V ústavní stížnosti především zdůrazňuje, že sleduje odstranění rozporu s ústavním zákonem a s mezinárodní smlouvou, obnovu právního stavu existujícího před vydáním vyhl. č. 136/1998 Sb. a tím i nároku na osvobození dovozu předmětného osobního automobilu (dále jen "automobilu") od cla a daně z přidané hodnoty z důvodu uvedeného v § 80 odst. 1 vyhl. č. 93/1993 Sb.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že mu původně Celní úřad Brno II přípisem ze dne 19. 5. 1998, č.j. M/329/98/62 S, sdělil, že automobil bude propuštěn do volného oběhu s osvobozením od dovozního cla v souladu s ustanovením § 80 vyhl. č. 93/1993 Sb. a s osvobozením od daně z přidané hodnoty v souladu s ustanovením § 43 odst. 5 zák. č. 588/1992 Sb. Stěžovatel následně závazně objednal automobil a zaplatil zálohu ve výši 80.000,- Kč; poté, co byl prodejcem informován, že předmětný automobil byl dovezen do České republiky, stěžovatel o tom telefonicky informoval celní úřad a dotázal se na možnost jeho přistavení ke kontrole splnění podmínek osvobození automobilu od dovozního cla a daně z přidané hodnoty. Celní úřad stěžovateli sdělil, že automobil nebude osvobozen od dovozního cla a daně u přidané hodnoty, neboť v mezidobí byla vydána nová vyhláška (vyhl. č. 136/1998 Sb., o osvobození zboží od dovozního cla, s účinností od 1. 7. 1998 - dále jen "vyhl. č. 136/1998 Sb."), která upravuje podmínky pro takové osvobození jinak. Po tomto sdělení celního úřadu podal stěžovatel dne 24. 8. 1998 žádost o prominutí dovozního cla a daně z přidané hodnoty podle § 289 odst. 3 zák. č. 13/1993 Sb. Po telefonickém dotazu u celního úřadu, kdy bude rozhodnuto o žádosti ze dne 24. 8. 1998 (a kdy mu prý bylo sděleno, že o žádosti bude možné rozhodnout až po zaplacení dovozního cla a daně z přidané hodnoty), se rozhodl (byť názor celního úřadu nesdílel) vzhledem k nutné potřebě automobilu pro dopravu svých zdravotně postižených dětí do školy dovozní clo a daň z přidané hodnoty v celkové částce 216.379,- Kč zaplatit. Dne 23. 12. 1998 bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí ze dne 14. 12. 1998, č.j. M/694/98/62, kterým se jeho žádosti o prominutí dovozního cla a daně z přidané hodnoty nevyhovuje.

Stěžovatel se domnívá, že "neposkytnutí osvobození dovezeného os. automobilu od dovozního cla a DPH, resp. zamítnutí žádosti o prominutí těchto plateb" je za výše uvedených okolností "v rozporu s požadavkem úcty k právům občanů jako základem právního státu dle čl. 1 Ústavy České republiky. Příčinu tohoto rozporu stěžovatel spatřuje v uplatnění vyhlášky Ministerstva financí č. 136/1998 Sb., která byla podle jeho názoru vydána právě v rozporu s čl. 1 Ústavy České republiky". Podle jeho mínění splnění požadavku úcty k právům vyžaduje respektování právní jistoty občanů, k jejímž předpokladům náleží také zákaz zpětné účinnosti právních předpisů. Vyhláška č. 136/1998 Sb., na jejímž základě celní úřad nevyhověl žádosti stěžovatele o osvobození, však postrádá přechodné ustanovení, které by upravovalo postup v případech souhlasných vyjádření celních úřadů vydaných podobně jako v případě popsaném stěžovatelem. Podle názoru stěžovatele došlo zpětně ke změně podmínek (souhlasu s bezcelním dovozem), za nichž byl automobil objednán. Vyhláška č. 136/1998 Sb. tak podle stěžovatele zasahuje do právních vztahů vzniklých před datem její účinnosti a dokonce předtím, než byla vydána.

Stěžovatel dále poukazuje na porušení principu rovnosti lidí dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), "ke kterému podle jeho názoru došlo ustanoveními § 72 odst. 2 a § 74 písm. c) vyhlášky č. 136/1998 Sb., podle nichž je osvobození od dovozního cla omezeno pouze na zboží, které mohou postižené osoby pouze samy užívat" a tedy z něhož jsou "vyřazeny postižené osoby, pro jejichž potřeby sice bylo zboží (např. právě osobní automobil) dovezeno, které však toto zboží nemohou vzhledem k druhu svého postižení nebo svého věku užívat výhradně samy, tedy bez pomoci jiných osob". V případě, kdy zboží bylo dovezeno pro zajištění potřeb postižených dětí, je zmíněná právní úprava podle stěžovatelova názoru také v rozporu s čl. 23 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb., jež je bezprostředně závazná a má se zřetelem k čl. 10 Ústavy ČR přednost před obyčejnými zákony a prováděcími vyhláškami.

Stěžovatel se dále domnívá, že popsaným postupem prakticky vyčerpal procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje, neboť "za takový procesní prostředek stěžovatel považuje žádost o prominutí cla a daně z přidané hodnoty podle § 289 odst. 3 zák. č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů". Proti rozhodnutí o této žádosti nejsou podle § 289b zák. č. 13/1993 Sb. opravné prostředky připuštěny.

Stěžovatel má za to - pro případ, že by Ústavní soud nesdílel jeho názor o vyčerpání procesních prostředků poskytnutých zákonem (s ohledem na možnost opakovat žádost o prominutí cla, příp. podat žádost o vrácení cla) - že vzhledem k povaze věci jsou v daném případě splněny podmínky dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 182/1993 Sb.).

Stěžovatel konečně uvádí, že "skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, tedy nevyhovění žádosti o prominutí cla a DPH, nastala uplatněním vyhlášky Ministerstva financí č. 136/1998 Sb., která je podle jeho názoru v rozporu s ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky"; pokud by uvedená vyhláška "těmito vadami netrpěla, nebyl by v popsaném případě ani důvod k žádosti stěžovatele o prominutí cla a daně z přidané hodnoty, neboť dovoz osobního automobilu pro daný účel by byl od těchto plateb osvobozen z důvodů uvedeného v dříve platném § 80 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 93/1993 Sb., ve znění vyhl. č. 146/1994 Sb." Podle názoru stěžovatele je tedy i rozhodnutí celního úřadu ze dne 14. 12. 1998, č.j. M/694/98/62 - byť jsou rozhodnutí tohoto druhu obecně vydávána na základě uvážení správního orgánu - v rozporu s ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou stejně tak, jako vyhláška č. 136/1998 Sb., neboť rozhodnutí je důsledkem protiústavního stavu touto vyhláškou vytvořeného.

Stěžovatel proto navrhuje, aby rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 14. 12. 1998, č.j. M/694/98/62, bylo zrušeno. Současně stěžovatel požádal o případný postup podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., pokud Ústavní soud dospěje k názoru, že podmínky § 75 odst. 1 cit. zákona (rozuměj vyčerpání všech procesních prostředků) nejsou splněny.

Stěžovatel konečně podal spolu s ústavní stížností podle § 74 zák. č. 182/1993 Sb. návrh na zrušení vyhlášky Ministerstva financí č. 136/1998 Sb., o osvobození zboží od dovozního cla, a "eventuální návrh na vydání nálezu s tímto výrokem: Vyhláška Ministerstva financí č. 136/1998 Sb., o osvobození zboží od dovozního cla, se doplňuje o přechodné ustanovení systematicky zařazené do hlavy XII a označené novým ustanovením 166a v tomto znění: "Touto vyhláškou se řídí právní vztahy, které vznikly ode dne její účinnosti. Právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti této vyhlášky a práva a povinnosti z nich vzniklé se řídí dosavadními předpisy, je-li to pro účastníky takto vzniklých právních vztahů výhodnější."

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Celní úřad Brno II. Ve svém vyjádření zrekapituloval sled a posouzení jednotlivých podání stěžovatele a konstatoval, že došlo k vydání předběžného stanoviska k osvobození automobilu ze dne 19. 5. 1998, č.j. M/329/98/62 S, k vydání rozhodnutí ze dne 2. 10. 1998, č.j. 016268800810, o propuštění automobilu do režimu volného oběhu a o vyměření dovozního cla a daně z přidané hodnoty a k vydání rozhodnutí ze dne 14. 12. 1998, č.j. M/694/98/62, kterým nevyhověl žádosti stěžovatele a clo, daně a poplatky ve výši 216.379,- Kč vyměřené rozhodnutím ze dne 2. 10. 1998, č.j. 016268800810, neprominul. Jiné údaje toto vyjádření neobsahuje.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům:

1.A V prvé řadě je nutno konstatovat, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 14. 12. 1998, č.j. M/694/98/62), kterým tento orgán nevyhověl žádosti stěžovatele (o prominutí dovozního cla a daně z přidané hodnoty) a clo, daně a poplatky ve výši 216.379,- Kč, vyměřené rozhodnutím ze dne 2. 10. 1998, č.j. 016268800810, neprominul.

Od tohoto rozhodnutí a řízení o něm je nutno věcně a procesně odlišovat:

a) postup celního orgánu při posuzování stěžovatelova podání označeného jako žádost o osvobození dováženého osobního automobilu od dovozního cla, které - vzhledem ke skutečnosti, že automobil nebyl v době doručení tohoto podání dovezen - celní úřad považoval (pouze) za žádost o předběžné stanovisko k osvobození dováženého automobilu. Toto předběžné stanovisko k osvobození automobilu vydal dne 19. 5. 1998, č.j. M/329/98/62 S, když vycházel z podmínek uvedených v ustanovení §§ 80 - 84 tehdy platné a účinné vyhl. č. 93/1993 Sb.;

b) správní řízení zahájené na základě stěžovatelova písemného celního prohlášení na propuštění zboží (tehdy již dovezeného automobilu) do režimu volného oběhu ze dne 30. 9. 1998 a rozhodnutí celního orgánu o propuštění automobilu do režimu volného oběhu a o vyměření dovozního cla a daně z přidané hodnoty ze dne 2. 10. 1998, č.j. 016268800810.

Proti těmto rozhodnutím totiž ústavní stížnost nesměřuje. Ústavní soud v této souvislosti pro úplnost uvádí, že v opačném případě by ke dni podání ústavní stížnosti uběhla podstatně delší doba než 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (ustanovení § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) a příslušný návrh by bylo nutno v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. b) cit. zákona odmítnut jako návrh podaný po lhůtě zákonem stanovené. Taková situace však v souzené věci nenastala.

Je tedy zřejmé, že ani věcně ani procesně nelze zaměňovat nebo vázat institut prominutí cla, daní a poplatků a rozhodnutí o žádosti o jejich prominutí (tj. v konkrétním případě napadené rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 14. 12. 1998, č.j. M/694/98/62), které jsou upraveny v ustanovení § 285 a násl. zák. č. 13/1993 Sb., na postup, řízení a rozhodnutí celního úřadu uvedená výše pod písmeny a) a b).

1.B Podle ustanovení § 289 odst. 3 zák. č. 13/1993 Sb. jde-li o zboží, které nemá obchodní charakter, může za podmínek uvedených v jeho odst. 1 a 2 clo, daně a poplatky vrátit nebo prominout celní úřad. Na vrácení nebo prominutí cla, daně nebo poplatku není proto - vzhledem k použité právní úpravě prostřednictvím institutu správního uvážení (kdy celní úřad může, ale nemusí vrátit nebo prominout clo, daň nebo poplatek) - právní nárok a v konkrétní věci rozhoduje celní úřad na základě svého uvážení, které může být omezeno pouze jemu nadřízenými orgány. Proti předmětnému rozhodnutí nejsou podle ustanovení § 289b odst. 2 zák. č. 13/1993 Sb. přípustné opravné prostředky. Stejně tak není v souzené věci možnost uplatnit správní žalobu, neboť podle ustanovení § 248 odst. 2 písm. i) občanského soudního řádu soudy nepřezkoumávají rozhodnutí o žádostech na plnění, na něž není nárok, nebo rozhodnutí o žádostech o odstranění tvrdosti zákona, zejména rozhodnutí finančních orgánů o úlevách na odvodech, daních a poplatcích. V této souvislosti proto Ústavní soud zdůrazňuje, že předmětem jeho činnosti jako soudního orgánu ochrany ústavnosti v zásadě není a ani nemůže být posuzování aplikace institutu správního uvážení orgánem veřejné moci.

Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadeným rozhodnutím Celního úřadu Brno II ze dne 14. 12. 1998, č.j. M/694/98/62, k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

2. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud rovněž nezabýval návrhem na zrušení vyhlášky Ministerstva financí ČR č. 136/1998 Sb., o osvobození zboží od dovozního cla. Jde o návrh pouze akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.

Navíc by stěžovateli nebylo možno přisvědčit ani potud, pokud tvrdí, že skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (tj. nevyhovění žádosti o prominutí cla a daně z přidané hodnoty), nastala uplatněním vyhlášky č. 136/1998 Sb., o osvobození zboží od dovozního cla, která je podle jeho názoru v rozporu s ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Oba instituty (tj. institut prominutí cla, daní a poplatků a institut osvobození zboží od dovozního cla) nelze vzájemně zaměňovat. Prominutím cla, daní a poplatků se v souladu s ustanovením § 285 odst. 2 zák. č. 13/1993 Sb. rozumí rozhodnutí o zániku celního dluhu, které může na základě ustanovení § 289 odst. 3 téhož zákona učinit celní úřad. Vyhláška č. 136/1998 Sb. naopak upravuje případy propouštění zboží do jednotlivých celních režimů a podmínky jeho osvobození od dovozního cla (viz § 1 odst. 1 vyhl.). Předmětem její právní úpravy proto není instituce prominutí cla a daně z přidané hodnoty. Celní úřad nevyhověl stěžovatelově žádosti o prominutí dovozního cla a daně z přidané hodnoty nikoli proto, že by uplatnil vyhl. č. 136/1998 Sb. (ostatně řízení o osvobození zboží od dovozního cla ani nebylo zahájeno), ale proto, že žádost o prominutí dovozního cla a daně z přidané hodnoty posoudil a v souladu s § 289 odst. 3 zákona č. 13/1993 Sb. rozhodl.

Proto nelze akceptovat ani stěžovatelovu námitku, že rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 14. 12. 1998, č.j. M/694/98/62, které je předmětem ústavní stížnosti, byť se druhově jedná o rozhodnutí vydávaná na základě uvážení správního orgánu, "je v rozporu s ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou, stejně tak, jako vyhláška č. 136/1998 Sb., neboť rozhodnutí je důsledkem protiústavního stavu touto vyhláškou vytvořeného".

Pro úplnost lze tedy dodat, že se jedná o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, neboť skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, tj. nevyhovění žádosti o prominutí dovozního cla a daně z přidané hodnoty, nenastala uplatněním vyhlášky č. 136/1998 Sb., o osvobození zboží od dovozního cla, ale uplatněním ustanovení § 289 odst. 3 zák. č. 13/1993 Sb. Stěžovatel proto nebyl oprávněn návrh na zrušení vyhl. č. 136/1998 Sb. podat, neboť podmínky ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jehož se stěžovatel dovolává, splněny nebyly [srov. též § 64 odst. 1 písm. d) cit. zákona].

Pokud jde o stěžovatelův eventuální návrh "na vydání nálezu s tímto výrokem: "Vyhláška Ministerstva financí č. 136/1998 Sb., o osvobození zboží od dovozního cla, se doplňuje o přechodné ustanovení systematicky zařazené do hlavy XII a označené novým ustanovením 166a", Ústavní soud konstatuje, že jde o návrh, k jehož projednání není příslušný, neboť kompetence Ústavního soudu je vymezena v ustanovení čl. 87 odst. 1 písm.b) Ústavy ČR, v ustanovení § 64 odst. 2 písm. d) a § 74 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a týká se pouze návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení, nikoli na jeho změnu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 1999

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru