Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 96/96Nález ÚS ze dne 11.11.1997K zastavení výplaty výsluhového příspěvku vojákům z povolání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříksociální zabezpečení
Služební poměr
Výsluhový příspěvek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 137/9 SbNU 231
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.96.96
Datum podání01.04.1996
Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 10 odst.2, čl. 26 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

160/1995 Sb.

76/1959 Sb., § 33 odst.11


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 96/96 ze dne 11. 11. 1997

N 137/9 SbNU 231

K zastavení výplaty výsluhového příspěvku vojákům z povolání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl ve věci ústavní stížnosti ing. J. V.

proti pravomocnému rozhodnutí Ministerstva obrany ČR, č. j.

34/21-1495-44/2, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Vojenského úřadu

sociálního zabezpečení Praha ze dne 10. 1. 1996, č. j. 530 118

011, o zastavení výplaty výsluhového příspěvku navrhovateli podle

§ 33 odst. 11 zák. č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech

vojáků, v platném znění, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Ing. J. V. podal dne 20. 2. 1996 k Ústavnímu soudu ústavní

stížnost proti výše uvedenému rozhodnutí Ministerstva obrany ČR,

jímž ministerstvo potvrdilo rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního

zabezpečení. Tímto rozhodnutím byla navrhovateli zastavena výplata

výsluhového příspěvku na základě novely zákona č. 76/1959 Sb.,

o některých služebních poměrech vojáků, provedené zák. č.

160/1995 Sb. Touto novelou byl doplněn § 33 cit. zákona o odst.

11 , podle něhož při opětovném přijetí do služebního poměru podle

jiných zákonů výplata výsluhového příspěvku nenáleží. Navrhovatel

svoji ústavní stížnost zároveň spojil s návrhem na zrušení

ustanovení § 33 odst. 11 zákona č. 76/1959 Sb., ve znění zákona č.

160/1995 Sb., čl. XII, neboť dle jeho názoru je v rozporu s čl.

1 Ústavy ČR, čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále

jen "Listina") a čl. 26 odst. 1 Listiny.

Navrhovatel podal ústavní stížnost na základě ustanovení §

72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

podle něhož je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba

podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že

pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo

porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním

zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Navrhovatel

podal zároveň na základě § 74 zákona o Ústavním soudu spolu

s ústavní stížností návrh na zrušení části zákona, který může být

podán v případě, že jeho uplatněním nastala skutečnost, která je

předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele

jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle

čl. 10 Ústavy. Ústavní soud zjistil, že všechny zákonné podmínky

pro podání ústavní stížnosti spolu s návrhem na zrušení části

zákona byly splněny.

Vzhledem k výše uvedenému postupoval Ústavní soud v souladu

s ustanovením § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Senát

Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na

zrušení části zákona postoupil plénu k rozhodnutí podle čl. 87

odst. 1 písm. a) Ústavy.

Plénum Ústavního soudu svým nálezem ze dne 30. 4. 1997, sp.

zn. Pl. ÚS 17/96, návrh na zrušení ustanovení § 33 odst. 11 zákona

č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, v platném

znění, zamítlo.

Z ústavní stížnosti soud zjistil, že navrhovatel byl dne 31.

3. 1994 propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání a dle

rozkazu ministra obrany ČR byl následujícího dne přeložen do

zálohy. Propuštěn byl na základě ustanovení § 26 odst. 1 písm. g)

zák. č. 76/1959 Sb., v platném znění, z toho důvodu, že pro něho

nebylo při snižování počtu ozbrojených sil jiné služební zařazení.

Ke dni propuštění vykonal službu v ozbrojených silách po dobu 22

roků a 7 měsíců a do zálohy byl propuštěn v hodnosti

podplukovníka. Vzhledem k tomu splňoval podmínky pro výsluhový

příspěvek ve výši 32% platu podle ust. § 33 odst. 1 písm. c) cit.

zák. Vojenský úřad sociálního zabezpečení mu na základě toho

přiznal výsluhový příspěvek ve výši 4 500 Kč od 1. 4. 1994.

Zároveň mu bylo sděleno, že pokud dojde po přiznání výsluhového

příspěvku k přijetí do jiného služebního poměru než vojáka

z povolání, v souladu s tehdy platným ust. § 33 odst. 4 cit. zák.

přiznaný příspěvek náleží i nadále a při souběhu s jinými příjmy

z výdělečné činnosti se nekrátí.

Na základě své žádosti a po splnění zákonných podmínek byl

navrhovatel dne 1. 7. 1994 přijat do služebního poměru příslušníka

Policie ČR v hodnosti podporučíka a zároveň byl ustanoven do

funkce inspektora kriminální služby. Byl informován o tom, že

vzhledem k odlišnosti služebního poměru policisty od služebního

poměru vojáka z povolání není možno mu přiznat dle zák. ČNR č.

186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, dosaženou

hodnost podplukovníka a není možné, aby mu byla započítána

vykonaná služba ve služebním poměru vojáka z povolání. Byl proto

jmenován do základní hodnosti podporučíka za osobního ohodnocení

v 7. platové třídě bez praxe v 1. stupni s platem příslušníka po

ukončení základní vojenské služby.

Dne 11. 12. 1995 byl navrhovatel upozorněn Vojenským úřadem

sociálního zabezpečení na novelizaci zákona č. 76/1959 Sb., který

byl doplněn ustanovením § 33 odst. 11 tak, že při opětovném

přijetí do služebního poměru podle jiných zákonů výplata

výsluhového příspěvku nenáleží.

Dne 10. 1. 1996 obdržel navrhovatel rozhodnutí o zastavení

výsluhového příspěvku od Vojenského úřadu sociálního zabezpečení.

Proti němu se včas odvolal, odvolání však bylo zamítnuto

a napadené rozhodnutí potvrzeno.

Navrhovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že výsluhový

příspěvek považoval za určité odškodnění státu za to, že byl bez

svého zavinění zbaven své profese, kterou vykonával ve svém

nejproduktivnějším věku. K Policii ČR nastoupil proto, že byla

nejblíže jeho původní profesi a podmínky zde byly pro něho

přijatelné právě za předpokladu, že bude nadále pobírat k platu

výsluhový příspěvek. Navrhovatel uvádí, že je ženatý, má tři děti

a pouze díky výsluhovému příspěvku k platu u Policie ČR je schopen

finančně zabezpečit potřeby své rodiny.

Dle navrhovatele odvolací orgán napadeným rozhodnutím porušil

jeho základní práva daná Ústavou a Listinou. Rozhodnutí je

v rozporu s čl. 1 Ústavy, v němž je naše republika definována jako

svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě

k právům a svobodám člověka a občana. Dále se namítá rozpor

s principy právní jistoty a zasahuje tak zcela neoprávněně do jeho

rodinného a soukromého života a porušuje tak jeho další ústavní

právo zakotvené v čl. 10 odst. 2 Listiny. Novela ustanovení § 33

zák. č. 76/1959 Sb. omezuje dále navrhovatelovu svobodnou volbu

povolání a porušuje tím jeho další ústavní právo v čl. 26 odst.

1 Listiny.

Na základě toho navrhovatel tvrdí, že uplatněním § 33 odst.

11 zákona č. 76/1959 Sb., v platném znění, došlo k vydání

pravomocného rozhodnutí, které je v rozporu se shora uvedenými

ústavními právy.

Z uvedených důvodů navrhovatel navrhl, aby Ústavní soud

zrušil rozhodnutí Ministerstva obrany ČR ze dne 9. února 1996, č.

j. 34/21-1495-44/2.

Z rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení soud

zjistil, že navrhovateli byl rozhodnutím tohoto orgánu ze dne 4.

5. 1994 po propuštění z činné služby přiznán s účinností od 1. 4.

1994 výsluhový příspěvek ve výši 4 500 Kč měsíčně do doby dosažení

věku 60 let. Na základě novely zákona č. 76/1959 Sb., č. 160/1995

Sb., byla navrhovateli výplata výsluhového příspěvku zastavena

s účinností od 1. 2. 1996 s odůvodněním, že je to v souladu

s touto novelou účinnou od 1. 1. 1996.

Z rozhodnutí Ministerstva obrany ČR o odvolání navrhovatele

bylo zjištěno, že rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního

zabezpečení bylo v plném rozsahu potvrzeno s odůvodněním, že podle

§ 33 odst. 11 zák. č. 76/1959 Sb. (ve znění zák. č. 160/1995 Sb.

čl. XII) při opětovném přijetí do služebního poměru podle jiných

zákonů výplata výsluhového příspěvku nenáleží. Z novely vyplývá,

že se vztahuje na všechny příjemce výsluhových příspěvků ve

služebním poměru bez ohledu na předchozí délku služby či na to, od

kterého data byl příspěvek přiznán. Není tedy rozhodující, kdy

poživatel výsluhového příspěvku do tohoto jiného služebního poměru

vstoupil, zda před účinností tohoto zákona nebo za jeho účinnosti.

Rozhodující je zde pouze datum účinnosti novely č. 160/1995 Sb.,

od něhož výplata příspěvku nenáleží, přičemž však nárok na tuto

dávku zůstává zachován. Uvedené ustanovení bylo do zákona doplněno

proto, aby bylo ustanovení zák. č. 76/1959 Sb., týkající se

výsluhového příspěvku, uvedeno do souladu s podobnými ustanoveními

jiných zákonů o služebních poměrech (např. Policie ČR

a Bezpečnostní informační služby).

Z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 30. 4. 1997, sp. zn.

Pl. ÚS 17/96, pak vyplývá, že návrh na zrušení ustanovení § 33

odst. 11 zákona č. 76/1959 Sb., v platném znění, o některých

služebních poměrech vojáků, Ústavní soud zamítl, neboť neshledal,

že by přímým působením napadené právní normy došlo k omezení nebo

porušení navrhovatelem uváděných základních práv a svobod. Ústavní

soud dospěl k závěru, že nebyl porušen ani princip právní jistoty

zakotvený v čl. 1 Ústavy ČR, ani právo stěžovatele na svobodnou

volbu povolání dle článku 26 odst. 1 Listiny, ani zásada rovnosti

občanů, ani nedošlo k neoprávněnému zásahu do soukromého

a osobního života navrhovatele dle čl. 10 odst. 2 Listiny.

II.

Podle názoru Ústavního soudu je rozhodnutí v předmětné věci

o porušení základních práv a svobod navrhovatele ing. J. V. přímo

spjato s citovaným nálezem pléna Ústavního soudu a jeho

odůvodněním.

Ústavní soud zhodnotil všechny výše uvedené skutečnosti,

zejména pak závěry, uvedené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/96, na nějž

v plném rozsahu odkazuje, a dospěl k závěru, že napadeným

rozhodnutím Ministerstva obrany ČR nebyla porušena základní práva

a svobody navrhovatele, jak v návrhu uvádí.

Z ústavní stížnosti pak vyplývá, že navrhovatel napadl

předmětné rozhodnutí Ministerstva obrany ČR pro jeho rozpor se

základními právy a svobodami občanů, nikoliv však pro rozpor

s novelizovaným ustanovením § 33 cit. zákona. Jinými slovy,

navrhovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí o odvolání je

protiústavní proto, že bylo vydáno na základě § 33 odst. 11 zák.

č. 76/1959 Sb., v platném znění, a že díky tomu, že se opíralo

o citované ustanovení, došlo k porušení jeho základních práv.

Plénum Ústavního soudu však ve svém nálezu dospělo k závěru,

že ustanovením § 33 odst. 11 zák. č. 76/1959 Sb., ve znění

poslední novely, není porušeno ani omezeno žádné ze základních

práv a svobod podle čl. 1 Ústavy ČR, čl. 26 odst. 1 Listiny a čl.

10 Listiny, jak to navrhovatel v ústavní stížností uvádí.

Vzhledem k tomu, že Vojenský úřad sociálního zabezpečení

i Ministerstvo obrany ČR při svém rozhodování postupovaly podle

§ 33 odst. 11 zák. č. 76/1959 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

tedy v souladu se zákonem, nezbylo Ústavnímu soudu než

konstatovat, že oba uvedené orgány státní správy svými

rozhodnutími neporušily základní lidská práva a svobody

navrhovatele, a proto byla ústavní stížnost navrhovatele zamítnuta

a to rozhodnutím bez ústního jednání, neboť všichni účastníci

vyslovili souhlas s upuštěním od ústního projednání.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 11. listopadu 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru