Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 96/02Usnesení ÚS ze dne 19.09.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkVlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.96.02
Datum podání17.01.2002
Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 96/02 ze dne 19. 9. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 96/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jednoty, spotřebního družstva, právně zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti postupu Okresního úřadu v Teplicích, ve spojení s postupem Katastrálního úřadu v Teplicích, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel namítal, že postupem správních orgánů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měl za to, že došlo k porušení čl. 1 Ústavy ČR, jakož i čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Uvedl, že dne 19. 7. 2000 a 26. 7. 2000 podal žádosti finančnímu referátu Okresního úřadu v Teplicích o změnu práva trvalého užívání na vlastnictví ve smyslu ustanovení § 879c občanského zákoníku, ve znění po novele (zákon č. 103/2000 Sb.) ke dni 1. 7. 2001. Konstatoval, že dne 29. 6. 2001 byla rozeslána částka 85 Sbírky zákonů ČR, kterou byl vyhlášen zákon č. 229/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb. Stěžovatel poukázal na okolnost, že bodem 3. v čl. I části I. zákona 229/1991 Sb., se zrušuje ustanovení § 59 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., ve znění zákona č. 492/2000 Sb., částí druhou tohoto zákona se včetně označení hlav a nadpisů zrušuje také § 879c občanského zákoníku. Zákon č. 229/2001 Sb. nabyl účinnosti dnem 30. 6. 2001. Ve smyslu ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv, nabývají právní předpisy účinnosti patnáctým dnem po vyhlášení, pokud není stanovena účinnost pozdější.

Stěžovatel namítal, že vedoucí finančního referátu Okresního úřadu v Teplicích mu byly dne 24. 7. 2001 všechny žádosti vráceny s odůvodněním, že dnem 1. 7. 2001 ke změně práva trvalého užívání nedošlo.

Stěžovatel dále uvedl, že dne 23. 11. 2001 obdržel podání Katastrálního úřadu v Teplicích ze dne 21. 11. 2001, č. j. Z 3978/2001, kterým bylo stěžovateli sděleno, že katastrálnímu úřadu bylo doručeno zrušení práva trvalého užívání na LV č. 176 v k. ú. Duchcov. Dne 28. 11. 2001 bylo stěžovateli doručeno podání katastrálního úřadu ze dne 23. 11. 2001, č. j. Z 3959/2001, kterým bylo stěžovateli oznámeno, že v katastru nemovitostí byly vyznačeny změny na základě zrušení práva trvalého užívání nemovitostí, uvedených na LV č. 917 v k. ú. Řetenice avk. ú. K. Stěžovatel dále konstatoval, že dne 28. 11. 2001 obdržel sdělení katastrálního úřadu ze dne 23. 11. 2001, č. j. Z-4019/2001, že v katastru nemovitostí byly vyznačeny změny na základě zrušení práva trvalého užívání v k. ú. Bílina.

Stěžovatel argumentoval zejména tím, že Českou republikou byla učiněna nabídka, že za určitých, zákonem určených podmínek, dojde ke změně práva trvalého užívání pozemků na vlastnictví. V důsledku změny právní úpravy, podle které postupoval jak Okresní úřad v Teplicích, tak i Katastrální úřad v Teplicích, byl stěžovatel připraven o právo trvalého užívání, které se svou kvalitou blížilo právu vlastnickému a které bylo zřizováno proto, že stát před rokem 1989 nechtěl na družstva převádět vlastnictví nemovitostí. Stěžovatel namítal, že postup správních úřadů odporuje správnímu řádu, neboť se jednalo o řízení, ve kterých se rozhodovalo o právech stěžovatele, přičemž stěžovatel v řízení neměl žádných práv, a byl pouze informován o tom, že jeho právo bylo zrušeno. Tento postup, dle mínění stěžovatele, odporuje ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud se nejprve musel zabývat otázkou, zda podání stěžovatele odpovídá stanoveným podmínkám zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 citovaného zákona je třeba ústavní stížnost pokládat za nepřípustnou tehdy, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

V dané věci Ústavní soud podotýká, že stěžovateli dosud zůstává zachována možnost se obrátit se svým návrhem na příslušný obecný soud, aby ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. zjistil, zda stěžovatelem namítaný právní vztah či právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Teprve po vyčerpání všech řádných a mimořádných opravných prostředků je Ústavní soud oprávněn se předmětnou věcí v ústavně právní rovině zabývat.

V návaznosti na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je nepřípustný, a proto jej ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání usnesením odmítl.

S přihlédnutím k okolnosti, že uvedený návrh byl pro nepřípustnost odmítnut, nezabýval se již Ústavní soud dalším návrhem stěžovatele na zrušení právního předpisu, resp. části zákona č. 229/2001 Sb.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 19. září 2002

Prof.JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru