Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 954/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
žaloba/na určení
Náklady řízení
Společné jmění manželů
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.954.11.1
Datum podání01.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 13

40/1964 Sb., § 143

99/1963 Sb., § 150, § 142 odst.1, § 137 odst.3, § 80 odst.3 písm.c, § 120, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 954/11 ze dne 20. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky P. F., zastoupené JUDr. Vojtěškou Burešovou, advokátkou se sídlem Jedovnická 8, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. ledna 2011, sp. zn. 13 Co 520/2010, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti tohoto usnesení a s návrhem na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody:

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. ledna 2011, sp. zn. 13 Co 520/2010, byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. října 2010, č. j. 13 C 51/2010-39, ve výroku II, a stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit žalovanému (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi - dále jen "žalovaný") náklady řízení ve výši 25.080,- Kč, a to ve dvou splátkách. Dále byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 960,- Kč.

Stěžovatelka má zato, že napadeným usnesením došlo k závažnému zásahu do jejích ústavních práv (svobod), konkrétně do práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1, ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ve smyslu článku 90 Ústavy. Odvolací soud totiž - podle tvrzení stěžovatelky - rozhodl bez jednání a překvapivě změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byl provedl dokazování. Odvolací soud prý vycházel i z nepravdivých tvrzení žalovaného manžela stěžovatelky uvedených v odvolání; manžel stěžovatelky měl například tvrdit, že nad rámec výživného dává dceři vysoké kapesné ve výši 5.000,- Kč měsíčně, což podle stěžovatelky není pravda.

Stěžovatelka dodala, že odvolací soud rovněž neprojednal navržené důkazy (zejména důkaz spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 24 Nc 52/2010, týkajícím se opatrovnické věci dcery stěžovatelky a žalovaného; v rámci tohoto řízení bylo podle stěžovatelky prováděno podrobné dokazování ohledně jejích majetkových poměrů).

Stěžovatelka se domnívá, že v řízení před odvolacím soudem bylo vydáno překvapivé rozhodnutí ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 10. června 2010, sp.zn. II ÚS 2189/09. Je povinností soudu vytvořit účastníku procesní prostor k tomu, aby se vyjádřil k event. uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř. Napadené rozhodnutí krajského soudu nadto není podle stěžovatelky přesvědčivě odůvodněno a již jen proto zasahuje do základních práv stěžovatelky. Je prý třeba vzít v úvahu i to, že stěžovatelka sice iniciovala řízení, v němž nebyla úspěšná (její žaloba byla zamítnuta), leč učinila tak z obavy, že její manžel v rámci rozvodového řízení bude ovlivňovat jejich společné jmění manželů tak, by to stěžovatelku poškodilo.

Stěžovatelka konečně navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení [§ 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a aby stěžovatelce přiznal vůči Krajskému soudu v Brně právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis evidovaný Městského soudu v Brně evidovaný pod sp.zn. 17 C 51/2010. Zjistil, že jmenovaný soud rozsudkem ze dne 13. 10. 2010, č. j. 17 C 51/2010-39, zamítl žalobu (výrok I), kterou se stěžovatelka domáhala určení, že nemovitosti uvedené ve výroku tohoto rozsudku jsou ve společném jmění účastníků řízení (tzn. stěžovatelky a žalovaného). Zamítnutí žaloby odůvodnil prvostupňový soud zejména tím, že k okamžiku uzavření manželství bylo jednoznačně patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží, což je okamžik, ke kterému se předmětná nemovitost - rodinný dům stala věci v právním slova smyslu. Dodal, že jinou otázkou je posouzení, zda se předmětný rodinný dům nestal součástí podílového spoluvlastnictví stěžovatelky a žalovaného. Otázkou vzniku případného spoluvlastnictví k tomuto rodinnému domu se však městský soud v tomto řízení zabývat nemohl, a to vzhledem ke konstrukci žaloby stěžovatelkou podané. Výrokem II pak rozhodl, že žalovanému, ač měl ve věci samé úspěch, náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok II). Uvedený výrok odůvodnil následujícím způsobem: "Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 150 o.s.ř., když v řízení byl sice zcela úspěšný žalovaný, soud mu však z důvodů hodných zvláštního zřetele výjimečně náhradu nákladů řízení nepřiznal. Důvodem je skutečnost, že majetkové a sociální poměry žalobkyně jsou takové, že není schopna náhradu nákladů řízení uhradit. Náhrada nákladů řízení by činila částku 25.080,- Kč, která se sestává z odměny za zastupování advokátkou podle § 5 písm. b/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 20.000,- Kč, třech náhrad hotových výdajů po 300,- Kč za převzetí a přípravu zastoupení, vyjádření k žalobě a účast ujednání dne 13.10.2010 dle § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a dále z náhrady za daň z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o.s.ř. v sazbě 20 % ve výši 4.180,- Kč. Bylo zjištěno, že příjem žalobkyně se sestává pouze ze mzdy vyplácené P. F. ve výši 7.120,- Kč měsíčně čistého, když u tohoto zaměstnavatele je žalobkyně zaměstnána jako prodavačka. Vlastní sice osobní motorové vozidlo rok výroby 2003, toto ale nezbytně potřebuje ke sportovní činnosti dcery s ohledem na její účast na závodech. Žalobkyně pečuje o jediné dítě manželů - dceru N. F., která je reprezentantkou České republiky v krasojízdě. Žalobkyně logicky chce její sportovní aktivity udržet a je nucena zadlužovat se formou půjček, které činí 60.000,- Kč, neboť v průběhu měsíců červen, červenec a srpen 2010 financovala žalobkyně dceři sportovní soustředění v Německu a Švýcarsku. Jednalo se o nákup kola, galusek a sportovního oblečení. O půjčkách předložila žalobkyně důkazy - potvrzení S. H. ze dne 20.5.2010, 26.7.2010 a 18.8.2010. Žalovaný platí pouze výživné na dceru stanovené předběžným opatřením ve výši 3.500,- Kč, náklady na sportovní činnost nezletilé se však měsíčně pohybují mezi 12. - 15.000,- Kč. Je sice pravdou, že žalovaný hradí náklady za užívání bytu v jeho rodinném domě, kde žalobkyně stále bydlí, jídlo a drogérii však hradí žalobkyně. Příjem žalovaného je cca 20.000,- Kč měsíčně. Za této situace nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovaného žádným zásadním způsobem neovlivní, když nelze ani přehlédnout, že je výlučným vlastníkem žalovaného rodinného domu č.p. v k.ú. Rečkovice."

K odvolání žalovaného pouze proti nákladovému výroku prvostupňového soudu Krajský soud v Brně napadeným usnesením ze 17. 1. 2011, č. j. 13 Co 520/2010-51, rozhodl takto: "I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadené části, ve výroku II., mění tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 25.080 Kč, a to ve dvou splátkách tak, že první splátku ve výši 10.000 Kč je žalobkyně povinna zaplatit do tři měsíců od právní moci tohoto usnesení a druhou splátku ve výši 15.080 Kč do šesti měsíců od právní moci tohoto usnesení, v obou případech k rukám jeho zástupkyně Mgr. J. S., pod ztrátou výhody splátek. [...] II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 960 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně Mgr. J. S."

K tomuto rozhodnutí dospěl odvolací soud poté, co mimo jiné hodnotil odvolání žalovaného (srov. číslo listu 42) a vyjádření stěžovatelky k tomuto odvolání (srov. číslo listu 47). Žalovaný v odvolání především namítal, že aplikace § 150 o. s. ř. nalézacím soudem byla překvapivá a současně i nespravedlivá, neboť stěžovatelka prý od počátku věděla, že její žaloba nemá naději na úspěch. Šlo tak pouze o šikanózní podání. Žalovaný dále v odvolání uvedl, že stále finančně podporuje jak sportovní aktivity své dcery, tak přispívá dalším finančními prostředky stěžovatelce na její domácnosti. Stěžovatelka ve svém vyjádření k odvolání navrhovala potvrdit napadený výrok prvostupňového soudu. Zároveň zejména zpochybňovala rozsah příspěvků, kterými žalovaný přispívat jí i dceři. Vyzvedla také to, že žalovaný je podle jejího názoru ve velmi dobré finanční situaci.

Odvolací soud v napadeném rozhodnutí zejména uvedl, že ustanovení § 150 o. s. ř. umožňuje soudu, aby ve zcela výjimečných případech a navíc z důvodů hodných zvláštního zřetele, účastníku, který by jinak - podle výsledku řízení - měl právo na náhradu nákladů řízení, toto právo zcela nebo zčásti odepřel. Za relevantní část odůvodnění prvostupňového rozhodnutí lze přitom považovat závěr, že stěžovatelce, jejíž příjem je nižší než příjem žalovaného (kdy nadto financuje sportovní aktivity své dcery a dokonce se kvůli tomu zadlužuje) by přivodila povinnost nahradit žalovanému náklady řízení větší újmu, než žalovanému odepření náhrady těchto nákladů. Zatímco poměry stěžovatelky by podle odvolacího soudu skutečně mohly nasvědčovat možností aplikovat ustanovení § 150 o.s.ř., brání použití zmíněného ustanovení v této věci okolností případu. Tyto okolnosti odvolací soud spatřuje ve skutečnosti, že stěžovatelka uplatnila v řízení - jak správně argumentuje žalovaný - nárok zjevně nedůvodný. Navíc v samotné žalobě nepravdivě uvedla, že ke dni uzavření manželství byly realizovány toliko základy předmětného rodinného domu, ač sama přitom později při jednání před soudem prvního stupně připustila, že v době uzavření manželství byla předmětná nemovitost hrubou stavbou o čtyřech podlažích. Za této situace, soud prvního stupně, aniž musel provádět další obsáhlé dokazování navržené stěžovatelkou, mohl její žalobu - s poukazem na ustálenou rozhodovací praxí soudů - jako zcela nedůvodnou zamítnout již jen na základě pouhých skutkových tvrzení samotné stěžovatelky. Vycházeje z právě uvedeného, lze podle odvolacího soudu učinit závěr, že se ze strany stěžovatelky jednalo o zřejmě bezúspěšné uplatnění práva, které od počátku nemohlo vést k úspěchu v řízení v podobě rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že předmětný dům je ve společném jmění stěžovatelky a žalovaného. Z tohoto pohledu vzato je třeba přisvědčit námitce žalovaného, že žaloba proti němu byla žalobu šikanózní a nelze po něm spravedlivě požadovat, aby náklady, které musel účelně vynaložit na obranu svého práva, nesl ze svého. Proto odvolací soud uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalovanému náklady řízení, leč - právě vzhledem k její sociální situaci - rozhodl, že tuto jí povinnost rozloží do dvou splátek.

III.

Ústavní soud - jak ostatně sama stěžovatelka v ústavní stížnosti připomíná - je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí soudu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k řešení otázky, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující rozhodnutí o porušení základních práv či svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro event. výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo účastníka řízení na spravedlivý proces, dovozované mj. z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít zpravidla o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace běžného práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, a nebo tehdy, jde-li o rozhodnutí překvapivé. Při rozhodování o nákladech řízení byla v této souvislosti v judikatuře Ústavního soudu za "překvapivá" považována zpravidla ta rozhodnutí, v nichž soudy neseznámily účastníka řízení s odvoláním protistrany do rozhodnutí o nákladech řízení, přičemž problematicky odůvodňovaly použití (resp. nepoužití) ustanovení § 150 o. s. ř. V právě projednávané věci však k žádným ze zmíněných pochybení evidentně nedošlo (srov. bod II tohoto usnesení).

Ústavní soud již výše uvedl, že odvolací soud byl konfrontován právě s odvoláním žalovaného, který - zjednodušeně řečeno - brojil právě proti aplikaci § 150 o. s. ř. nalézacím soudem. Toto odvolání měla stěžovatelka k dispozici a v rámci odvolacího řízení se cestou své advokátky podrobně k němu vyjadřovala; stěží se tedy mohlo jednat ze strany odvolacího soudu o rozhodnutí překvapivé. Nadto odvolací soud napadené rozhodnutí argumentačně neopřel o polemiku, zda či do jaké míry žalovaný finančně podporuje stěžovatelku a jejich společnou dceru. Vyšel naopak z tvrzení, která uváděla sama stěžovatelka ve své žalobě, jež se ukázala jako nepravdivá; to však mělo důsledky pro posouzení věci samé (tedy toho, zda předmětná nemovitost mohla být součástí společného jmění manželů). I přes tuto skutečnost odvolací soud reflektoval nepříznivé poměry stěžovatelky a alespoň jí umožnil uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení ve splátkách.

Tedy, vzhledem k tomu, že krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byla ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

S ohledem na tuto skutečnost nemohl Ústavní soud vyhovět ani návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, ani návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Krajského soudu v Brně.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru