Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 95/96Nález ÚS ze dne 18.07.1996K domnělému porušení práva na soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve vazbě toliko na neúspěch v soudním sporu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
Clo
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 69/5 SbNU 527
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.95.96
Datum podání01.04.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

13/1993 Sb., § 140, § 240


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 95/96 ze dne 18. 7. 1996

N 69/5 SbNU 527

K domnělému porušení práva na soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve vazbě toliko na neúspěch v soudním sporu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

I., v.o.s., zastoupené JUDr. P. R., proti rozsudku Krajského soudu

v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 1996, č.j. 15 Ca 681/95-13,

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění.

Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti navrhl zrušení

v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem,

jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na zrušení rozhodnutí

Oblastního celního úřadu V. ze dne 19. 9. 1995, č.j. 2687/95,

a současně i na zrušení rozhodnutí Celního úřadu J. ze dne 24. 8.

1995, č.j. 74/95.

Stěžovatel podal dne 25. 10. 1995 u Krajského soudu v Ústí

nad Labem žalobu na přezkoumání rozhodnutí Celního úřadu J. ze dne

24. 8. 1995, č.j. 74/95, ve spojení s rozhodnutím Oblastního

celního úřadu ve V. č.j. 2687/95, ze dne 19. 9. 1995. Napadenými

rozhodnutími bylo stěžovateli vyměřeno clo ve výši 262.536,- Kč

s odůvodněním, že porušením celních předpisů, jež spočívalo

v nezákonném odnětí zboží celnímu dohledu (ustanovení § 140 odst.

2 a § 240 zákona České národní rady č. 13/1993 Sb., celního

zákona), vznikl celní dluh. Tento dluh měl vzniknout tím, že

stěžovatel dne 12. 5. 1995 převážel přes celní přechod J. zboží

v celkové hodnotě 1 079.588,- Kč, jež mělo být dodáno celnímu

úřadu určení Kladno do 15. 5. 1995, a tato zákonná povinnost

nebyla - z důvodu údajného odcizení zboží - ve stanoveném termínu

dodržena. Stěžovatel namítal, že celní dluh při dovozu zboží

podléhajícího dovoznímu clu může vzniknout pouze jeho nezákonným

odnětím celnímu dohledu, přičemž dlužníkem je podle ustanovení §

240 odst. 3 písm. a) citovaného zákona osoba, která zboží odňala

celnímu dohledu. Protože přepravované zboží prý bylo odcizeno,

měla by být dlužníkem osoba, která zboží odcizila, a nikoli

stěžovatel.

Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění napadeného

rozsudku konstatoval, že celním výměrem Celního úřadu J. ze dne

24. 8. 1995, č.j. 74/95, bylo stěžovateli vyměřeno clo a DPH ve

výši 262.536,-Kč s odůvodněním, že dne 12. 5. 1995 mu bylo

propuštěno do režimu tranzitu zboží v celní hodnotě 1 079.588,-

Kč. Toto zboží mělo být do 15. 5. 1995 dodáno Celnímu úřadu K.,

k čemuž však nedošlo a zboží bylo tedy nezákonně odňato celnímu

dohledu. Vznikl celní dluh, který byl později snížen na 260.252,-

Kč s tím, že část zboží v celní hodnotě 9.388,- Kč byla nalezena.

Odvolání žalobce proti uvedenému celnímu výměru bylo zamítnuto

a celní výměr svým rozhodnutím potvrdil Oblastní celní úřad V.

Krajský soud podle ustanovení § 133 odst. 1 písm. a) zákona

České národní rady č. 13/1993 Sb. charakterizoval tranzit jako

jeden z režimů s podmíněným osvobozením od cla, kdy deklarant,

jenž podal návrh na propuštění zboží do režimu tranzitu, je

celnímu úřadu odpovědný za splnění povinností, vyplývajících

z režimu tranzitu a je povinen zejména zajistit, aby zboží bylo za

podmínek stanovených celním úřadem předloženo celnímu úřadu určení

v nezměněném stavu, s neporušenou celní závěrou a s připojenými

doklady (ustanovení § 140 odst. 2 citovaného zákona). Celní dluh

při dovozu zboží podléhajícímu dovoznímu clu vzniká jeho

nezákonným odnětím celnímu dohledu (ustanovení § 240 odst. 1 a 2

citovaného zákona). Dlužníkem je osoba, která zboží odňala celnímu

dohledu, a také osoba, která měla plnit povinnosti, vyplývající

z režimu, do kterého bylo zboží propuštěno [§ 240 odst. 3 písm.

a), d) citovaného zákona].

Podle názoru krajského soudu bylo v daném případě zboží

nepochybně odňato celnímu dohledu, a to v rozporu se zákonem,

neboť nebylo předloženo celnímu úřadu určení, a tím i vznikl celní

dluh. Dlužníkem byl stěžovatel, protože nesplnil povinnosti

vyplývající z režimu tranzitu a nepředložil zboží celnímu úřadu.

Proto krajský soud shledal napadená rozhodnutí v souladu se

zákonem a podanou žalobu stěžovatele zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se nepokládá za

celního dlužníka, neboť dovážené zboží celnímu úřadu nezákonně

neodňal. Krajský soud prý proto porušil ústavně zaručené právo

stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva

u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod. Za osobu, která údajně zboží nezákonně

odňala celnímu dohledu, označil stěžovatel T. Z., jehož

vyšetřovatel Okresního úřadu vyšetřování v Mělníku obvinil

z odcizení zboží, podléhajícího celnímu dohledu. Protože se prý

stěžovatel nedopustil nezákonného odnětí dovezeného zboží celnímu

dohledu a protože se tohoto činu dopustila osoba jiná, nemůže být

stěžovatel osobou povinnou k zaplacení celního dluhu. Proto

stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud výše uvedený rozsudek

krajského soudu zrušil.

Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost

odpovídá všem zákonem stanoveným požadavkům a že proto nic nebrání

ve vlastním projednání věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský

soud v Ústí nad Labem, vedlejší účastník - Oblastní celní úřad V.

a Celní úřad J.

Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření uvedl, že

v napadeném rozsudku rozhodl na základě skutkového stavu,

zjištěného správními orgány I. a II. stupně. Podle názoru soudu na

vznik celního dluhu stěžovatele neměla vliv skutečnost, že

dovážené zboží nebylo třetí den po jeho odstavení v kontejneru

nalezeno. Krajský soud nesouhlasí se stěžovatelovým právním

posouzením souzené věci, neboť výklad ustanovení § 240 zákona

České národní rady č. 13/1993 Sb., zastávaný krajským soudem

i příslušnými správními orgány, odpovídá znění zákona i oprávněným

požadavkům na dovozce (deklaranta), jemuž bylo v podstatě

podmíněně odloženo proclení zboží propuštěného do režimu tranzitu.

Deklarant (dovozce) je odpovědný za ochranu dováženého zboží proti

ztrátě, odcizení a poškození a pokud této své odpovědnosti

nedostojí, stíhá jej povinnost uhradit clo. Existence této

povinnosti je nezávislá na nahodilé okolnosti, jakou je například

odcizení zboží nebo osoba pachatele. Situace deklaranta je

v režimu tranzitu v podstatě stejná jako situace dovozce, jenž

zboží proclil již při vjezdu na území republiky a teprve poté mu

bylo zboží odcizeno. V právním posouzení věci soudem proto nelze

spatřovat - jak tvrdí stěžovatel - porušení jeho základního práva

na soudní ochranu.

Krajský soud má za to, že ústavní stížnost není důvodná.

Zároveň vyslovil souhlas s tím, aby bylo upuštěno od ústního

jednání před Ústavním soudem.

Oblastní celní úřad V. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

sdělil, že v souzené věci celní orgány postupovaly zcela v souladu

s celním zákonem č. 13/1993 Sb. Stěžovatel byl povinen dodat zboží

Celnímu úřadu K. do 15. 5. 1995, což neučinil. Z toho důvodu vydal

Celní úřad J. dne 24. 8. 1995 rozhodnutí o celním výměru č.j.

74/95. Přitom se prý tento celní úřad dopustil chyby, když na daný

případ aplikoval ustanovení § 240 odst. 1 celního zákona, tato

vada však byla Oblastním celním úřadem V. (po provedeném odvolacím

řízení) v rozhodnutí č.j. 2687/95, ze dne 19. 9. 1995, odstraněna,

když bylo obecně aplikováno celé ustanovení § 240 celního zákona.

Pro daný případ je přímo použitelné ustanovení § 240 odst. 2, 3

písm. d) tohoto předpisu. Stěžovatel prý měl možnost minimalizovat

případná rizika a škody vhodným pojištěním a při různých škodných

eventualitách požadovat náhradu škody. Pokud v souzené věci

vznikla škoda v důsledku trestného činu, má stěžovatel v trestním

řízení postavení poškozeného s možností uplatňovat náhradu vzniklé

škody. Na závěr Oblastní celní úřad V. uvedl, že na ústním jednání

netrvá.

Celní úřad J. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti sdělil,

že tranzitním celním prohlášením č. 31522515-07480-9 byla

stěžovateli stanovena povinnost dodat zboží celnímu úřadu určení

Kladno do 15. 5. 1995. Propuštění zboží do režimu tranzitu znamená

zejména speciální zákonnou povinnost deklaranta zajistit, aby bylo

zboží za podmínek stanovených celním úřadem odeslání předloženo

celnímu úřadu určení v nezměněném stavu, s neporušenou celní

závěrou a s připojenými doklady. Tato povinnost nebyla ze strany

stěžovatele splněna, a proto vydal Celní úřad J. rozhodnutí

o celním výměru č.j. 74/95, ze dne 24. 8. 1995. Závěrem celní úřad

uvedl, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Účastníci i vedlejší účastník řízení souhlasili s upuštěním

od ústního jednání. Poněvadž od tohoto jednání nelze očekávat

další objasnění věci, rozhodl Ústavní soud, že od ústního jednání

upouští (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.).

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecných

soudů. Není jeho úkolem hodnotit dokazování, prováděné obecnými

soudy, a nepřísluší mu přezkoumávat právní argumentaci obecných

soudů, pokud jí nejsou porušeny základní práva a svobody

stěžovatele, zaručené ústavními zákony nebo mezinárodními

smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky. Nejedná se tedy

o běžná práva fyzických nebo právnických osob, jež garantují

právní normy podústavního charakteru, ale pouze o základní práva,

garantovaná normami ústavními. Ústavní soud se tedy zabývá pouze

ústavněprávními aspekty toho kterého právního případu.

Ze svého takto vymezeného postavení vycházel Ústavní soud

i v souzené věci.

Základní námitkou stěžovatele bylo - jak již Ústavní soud

uvedl - tvrzení, že podmínky celního zákona pro vyměření cla

a daně z přidané hodnoty stěžovateli nebyly splněny, neboť

k nezákonnému odnětí zboží celnímu dohledu nedošlo jednáním

stěžovatele, nýbrž třetí osoby, která zboží odcizila. Pokud tuto

skutečnost krajský soud ignoroval, porušil prý základní práva

stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva

u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech

u jiného orgánu.

Tento názor Ústavní soud nesdílí.

Z obsahu soudních i správních spisů vyplývá, že stěžovateli

bylo celním výměrem Celního úřadu v J. ze dne 24. 8. 1995, č.j.

74/95, vyměřeno clo a DPH ve výši 262.536,- Kč. Proti tomuto

rozhodnutí podal stěžovatel odvolání Oblastnímu celnímu úřadu ve

V., který rozhodnutím ze dne 19. 9. 1995, č.j. 2687/95, odvolání

zamítl a rozhodnutí Celního úřadu v J. potvrdil. Proti rozhodnutí

obou celních úřadů podal stěžovatel žalobu, již Krajský soud

v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem zamítl. Šlo tedy o naprosto

standardní řízení, upravené předpisy správního řádu (zákona č.

71/1967 Sb.) a občanského soudního řádu ( zákona č. 99/1963 Sb.

v platném znění), v souladu s nimiž se stěžovatel svého práva

domáhal v zákoně uvedeným, tedy stanoveným postupem, nejdříve

u orgánu správního a poté u obecného soudu. Stěžovateli nebylo

v uplatňování jeho práv nijak bráněno a správní i soudní řízení

proběhla způsobem zákonným. Ostatně, ani sám stěžovatel v tomto

směru žádnou námitku nevznesl.

Stěžovatel se tedy dopouští omylu, pokud považuje neúspěch

v soudním sporu za porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak již Ústavní soud

judikoval dříve, neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě

považovat za porušení ustanovení čl. 36 Listiny základních práv

a svobod (srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů

a usnesení - sv. 2., Praha, C. H. Beck 1995, str. 245). Ani

v tomto směru proto nelze hovořit o porušení stěžovatelova

základního práva na soudní ochranu.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem

k porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,

jehož se stěžovatel dovolává, nedošlo.

Ústavní soud se pro úplnost zabýval i otázkou, zda napadeným

rozsudkem či v řízení, které mu předcházelo, nedošlo k porušení

jiných ústavních zákonů či mezinárodních smluv o lidských právech

a základních svobodách podle článku 10 Ústavy. V rámci toho se

zaměřil zejména na aplikaci ustanovení celního zákona č. 13/1993

Sb., o něž krajský soud napadený rozsudek opřel. Ani v tomto směru

však Ústavní soud nezjistil, že by právním posouzením věci

krajským soudem došlo k porušení některého základního práva či

svobody stěžovatele.

Proto Ústavnísoud ústavní stížnost zcela zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 18. července 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru