Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 944/17 #1Usnesení ÚS ze dne 03.05.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Praha
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkodůvodnění
pozemek
Restituce
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.944.17.1
Datum podání28.03.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 944/17 ze dne 3. 5. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele, Hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 1, Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, se sídlem Na Slupi 15, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2017 č. j. 28 Cdo 3076/2016-414, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2016 č. j. 24 Co 284/2015-379 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. prosince 2014 č. j. 7 C 196/2009-331, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o vlastnickém právu k nemovitostem, a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými základními právy. Konkrétně namítal porušení práva na stejné rozhodování ve stejných případech dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny. Dále mělo dle stěžovatele dojít také k porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 30. 11. 2008 bylo na základě zákona o půdě rozhodnuto o vydání dvou pozemků, které byly doposud ve vlastnictví stěžovatele. Ten se následně žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") domáhal změny rozhodnutí správního orgánu a určení, že oprávněné osoby ve smyslu § 4 zákona o půdě nejsou vlastníky předmětných pozemků, neboť jejich vydání brání překážka zastavěnosti. Napadeným rozsudkem ze dne 10. 12. 2014 bylo žalobě ve vztahu k pozemku p. č. X vyhověno; ve vztahu k pozemku p. č. Y byla žaloba zamítnuta, neboť soud dospěl k závěru, že neexistuje žádná zákonná překážka bránící vydání pozemku.

3. Následně se stěžovatel odvolal k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť se domníval, že vydání pozemku p. č. Y brání překážka zastavěnosti, protože je součástí sportovního areálu a oplocení nacházející se na pozemku slouží jako protihlukový val. Změna účelu pozemku by dle stěžovatele bránila jeho individuálnímu využití a vydáním by došlo ke vzniku holého vlastnictví, což je stav neslučitelný s účelem restituce. Ve svém rozsudku ze dne 14. 3. 2016 však městský soud tuto argumentaci neshledal relevantní a uvedl, že sportovní zařízení se nachází jen v severovýchodní části pozemku, kdežto jihozápadní část je nevyužitá a zarostlá travním porostem a dřevinami. Dále se vypořádal také s judikaturou, na kterou odkazoval stěžovatel, a to tak, že poukázal na odlišné skutkové okolnosti případů, v jejichž důsledku se od judikatorních závěrů odchýlil. Z těchto důvodů tak rozsudek prvostupňového soudu potvrdil.

4. Stěžovatel využil také mimořádného opravného prostředku a podal dovolání, které však bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání nespadá do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a občanského soudního řádu a přípustnost není založena ani § 237 občanského soudního řádu, neboť vymezené otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí (tedy otázky překážek vydání sporného pozemku), odvolací soud vyřešil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a tento neshledal důvod k jinému posouzení věci.

5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti stejně jako v řízení před obecnými soudy nesouhlasí se závěrem, že jihozápadní cíp sportovního areálu není nezbytně nutný pro provoz školy, a domnívá se, že jeho vydání brání překážka zastavěnosti. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu může být překážkou vydání pozemku též jeho funkční souvislost se stavbou, tedy skutečnost, že pozemek tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek (areál). Prioritu vlastnického práva k areálu coby ucelenému souboru nemovitostí, který není možné dělit, dovozuje také z judikatury Ústavního soudu [nález sp. zn. II. ÚS 78/98 ze dne 14. 6. 2000 (N 89/18 SbNU 261)].

6. Stěžovatel se dále dovolává judikatury Ústavního soudu, která dle jeho názoru nepřipouští naturální restituci tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí.

7. Pokud k těmto skutečnostem obecné soudy nepřihlédly, porušily dle stěžovatele jeho právo na ochranu majetku a na stejné rozhodování ve stejných případech.

8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že jej proto nelze, rozhoduje-li ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016, bod 13; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

9. Posuzování existence překážky zastavěnosti či dalších souvisejících otázek je samo o sobě otázkou čistě podústavního práva a Ústavnímu soudu bez dalšího nepřísluší do jejího řešení zasahovat, pokud nedospěje k závěru, že by při řešení této otázky před obecnými soudy došlo k zásahu do některého ze základních práv stěžovatele. Pokud jde o argumentaci odchýlením se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, s tímto argumentem se obecné soudy dostatečně vypořádaly, neboť tuto námitku stěžovatel vznášel v řízení již dříve.

10. V nálezu sp. zn. II. ÚS 78/98 ze dne 14. 6. 2000 (N 89/18 SbNU 261), na nějž se stěžovatel odvolává, byla skutková situace odlišná od projednávaného případu. V dané věci bylo totiž otázkou posuzování, zda jsou samostatně stojící šatny, umývárny, hygienická zařízení a stavby sportovních zařízení součástí vlastnického celku, kterým je areál tělovýchovné jednoty. V případě stěžovatele se jedná o cíp pozemku, na němž nestojí žádná z podobných staveb. Aby bylo předejito existenci těchto překážek, došlo z podnětu soudů k vypracování geometrického plánu a oddělení pozemků, v důsledku čehož vznikl dotčený pozemek, u nějž soudy dospěly k závěru, že není zatížen překážkou zastavěnosti.

11. Dalšími nálezy sp. zn. I. ÚS 581/14 ze dne 1. 7. 2014 (N 134/74 SbNU 35) a sp. zn. II. ÚS 536/14 ze dne 21. 1. 2015 (N 11/76 SbNU 153), kterými stěžovatel v průběhu celého řízení argumentuje a vyvozuje z nich nemožnost naturální restituce, byla řešena situace týkající se pozemku, na němž se nachází veřejně přístupná zeleň. S překážkou součásti dotčeného pozemku jako veřejného statku, který by bránil individuálnímu užívání, a s tím spojenou judikaturou se obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí rovněž dostatečně důkladně vypořádaly. Dospěly přitom k závěru, že dotčený pozemek není takovým pozemkem, u nějž by bylo znemožněno jeho individuální užívání, neboť byl geometricky oddělen a není užíván výhradně veřejností, jako je tomu např. u veřejných statků typu veřejné zeleně. Neexistuje zde tedy v tomto směru překážka, která by bránila naplnění účelu restituce.

12. Obecné soudy tak dospěly k ústavně konformním závěrům, jež důkladně odůvodnily, a Ústavní soud proto ve stěžovatelově případě neshledal jakékoliv porušení jeho základních práv, a tedy ani důvod k zásahu do napadených soudních rozhodnutí.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru