Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 943/14 #1Usnesení ÚS ze dne 23.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
dovolání/náležitosti
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.943.14.1
Datum podání12.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 241a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 943/14 ze dne 23. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Hafince, zastoupeného JUDr. Markétou Pakandlovou, advokátkou, se sídlem Hradební 548/3, Hradec Králové, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 6. 2013 č. j. 21 Co 477/2010-186, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a VPS CZ, s.r.o, se sídlem Vážní 1003, Hradec Králové, zastoupené JUDr. Karlem Kavalírem, advokátem, se sídlem Buzulucká 431, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ve výrocích II. a III. o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem (tj. krajským soudem), neboť jimi podle něj došlo k porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jakož i k porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Přestože měl stěžovatel jako žalovaný ve věci plný úspěch, krajský soud mu za použití § 150 občanského soudního řádu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení v obou stupních (za právní pomoc advokáta byl stěžovatel nucen vynaložit částku minimálně ve výši 136.144 Kč), a to aniž by takový postup řádně odůvodnil, čímž se dopustil nepřípustné libovůle (svévole) a porušil shora uvedená ústavní práva stěžovatele, respektive ústavní principy.

2. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice o zaplacení částky 276.519 Kč (výrok I.). Dále krajský soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a konečně rozhodl o nepřiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení stěžovateli (výrok III.). Výroky II. a III. svého rozsudku krajský soud opřel o aplikaci § 150 občanského soudního řádu, přičemž důvody hodné zvláštního zřetele spatřoval v okolnostech vzniku sporu - vztahy mezi účastníky řízení se v důsledku změn provedených na základě požadavku a v zájmu stěžovatele staly komplikovanými a pro vedlejší účastnici nepochybně nepřehlednými. O komplikovanosti vztahů mezi účastníky řízení podle krajského soudu svědčí o různost právních názorů soudů v daném řízení (původní rozhodnutí krajského soudu ve věci, kterým bylo žalobě vyhověno, bylo následně zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu; nové rozhodnutí krajského soudu sice ve věci samé potvrdilo zamítnutí žaloby, ovšem při jiném právním posouzení řešeného případu, než ke kterému dospěl soud prvního stupně).

3. Proti rozsudku krajského soudu se stěžovatel bránil dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013 č. j. 33 Cdo 3289/2013-200 odmítnuto podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu, neboť trpělo vadami (absencí údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání), jež nebyly ve lhůtě odstraněny a pro něž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat.

4. K ústavní stížnosti se vyjádřili též účastník (Krajský soud v Hradci Králové) a vedlejší účastnice řízení; tato vyjádření však nebyla nijak reflektována při posouzení ústavní stížnosti, proto jejich obsah není třeba na tomto místě rekapitulovat. Ze stejného důvodu tato vyjádření nebyla zaslána ani stěžovateli s možností se k nim vyjádřit.

5. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.

6. Podle § 43 odst. 1 písem e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

7. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita. Požadavek vyčerpání všech procesních prostředků ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nelze chápat jen formálně (formální využití procesního prostředku), ale též materiálně, tedy takový procesní prostředek musí být využit "řádně" ve smyslu splnění stanovených procesních podmínek pro jeho věcné projednání. Jinak řečeno, požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což v prvé řadě předpokládá, že onen procesní prostředek (dovolání) byl řádně podán, obsahoval všechny obligatorní zákonné náležitosti a bylo v něm též řádně argumentováno. Požadavek vyčerpání všech dostupných procesních prostředků ochrany nemůže být splněn podáním vadného dovolání; takovou situaci je naopak nutno postavit na roveň situaci, kdy dovolání bylo podáno opožděně či nebylo podáno vůbec (usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1496/14 ze dne 16. 12. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 2194/14 ze dne 12. 11. 2014 či obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 3782/14 ze dne 10. 2. 2015; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

8. Z právě uvedeného vyplývá, že pokud stěžovatel proti napadenému rozsudku krajského soudu podal dovolání nikoliv bezvadné, ale neobsahující všechny nezbytné zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), nevyčerpal tak všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval. Podaná ústavní stížnost je proto ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.

9. Toliko jako obiter dictum pak Ústavní soud ke stěžovatelově stížnostní argumentaci připomíná, že při posuzování rozhodování obecných soudů o nákladech řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel, typicky v důsledku svévolné interpretace či aplikace příslušných ustanovení zákona. O takovém extrémním vybočení ze zákonných pravidel však stěžovatelův případ na první pohled nesvědčí. Krajský soud své rozhodnutí o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení stěžovateli za použití § 150 občanského soudního řádu srozumitelně odůvodnil, a to s ústavně přijatelným odkazem na komplikovanost věci a právních vztahů mezi účastníky řízení (způsobenou stěžovatelem) jako důvodů zvláštního zřetele hodných. Takové zdůvodnění pak vysvětluje i skutečnost, proč k moderaci náhrady nákladů řízení bylo přistoupeno až při opětovném rozhodování krajského soudu ve věci, nikoli při rozhodování soudu prvního stupně či při prvním rozhodování krajského soudu ve věci.

10. Ze shora osvětlených důvodů byla ústavní stížnost jako nepřípustný návrh odmítnuta v souladu s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2015

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru