Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 940/11 #1Usnesení ÚS ze dne 08.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPředběžné opatření
správní žaloba
správní rozhodnutí
lhůta
rodné číslo
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.940.11.1
Datum podání30.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

133/2000 Sb., § 13b odst.5

150/2002 Sb., § 38, § 65, § 85

6/2002 Sb., § 174a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 940/11 ze dne 8. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2011, č. j. Aprk 4/2011-126, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že z obsahu předloženého spisu krajského soudu sp. zn. 22 Ca 221/2008 lze zjistit, že žalobou ze dne 9. 8. 2004 (č. l. 2) se stěžovatel domáhal předběžného zásahu, aby do řádného rozhodnutí sporu bylo Magistrátu města Ostrava uloženo vystavit stěžovateli osobní doklady s původním rodným číslem; dále požadoval vydání rozsudku, že žalovaný Magistrát města Ostrava je povinen akceptovat stěžovateli původně přidělené rodné číslo, a náhradu nemajetkové újmy.

Usnesením ze dne 23. 8. 2004, č. j. 23 C 100/2004- 10, vyloučil Krajský soud v Ostravě první dva žalobní nároky k samostatnému projednání a rozhodnutí. Věc byla dále vedena pod sp. zn. 41 C 34/2004 a předložena Vrchnímu soudu v Olomouci k určení věcné příslušnosti. Vrchní soud věc vrátil s tím, že jde-li o návrh na vydání předběžného opatření, měl být projednán v rámci řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 22 Ca 26/2004. Na pokyn vrchního soudu krajský soud následně zjišťoval, zda jde o návrh na předběžnou ochranu orgánem státní správy nebo o návrh na vydání předběžného opatření.

Podáním ze dne 29. 3. 2005 stěžovatel soudu sdělil, že šlo o návrh na vydání předběžného opatření, ale věc původně vedená u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Ca 26/2004 již byla pravomocně skončena usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004, č. j. 11 Ca 55/2004-36. V tomto usnesení soud potvrdil, že dopis České správy sociálního zabezpečení, jímž bylo stěžovateli sděleno "cosi o přidělení nového r. č., je jen cárem papíru bez opory v zákoně". Krajský soud následně návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření založil do spisu sp. zn. 22 Ca 25/2004.

Usnesením ze dne 25. 5. 2006, č. j. 5 Nc 14/2006-22, Krajský soud v Ostravě stěžovatele vyzval k doplnění podání tak, že označí žalovaného a uvede, zda se domáhá

přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, ochrany proti nečinnosti správního orgánu nebo ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu.

V podání ze dne 8. 6. 2006 stěžovatel odkázal na svého právního zástupce a navrhl spojení věcí sp. zn. 22 Ca 24/2006 a 5 Nc 14/2006, které spolu velmi úzce souvisí.

Zástupce stěžovatele v podání ze dne 21. 6. 2006 (č. l. 27-28) uvedl, že stěžovatel žádá, aby bylo akceptováno jeho rodné číslo s koncovkou XXX; žalobu směřuje proti Ministerstvu vnitra, které má v pravomoci problematiku rodných čísel, a Magistrátu města Ostravy, jenž vydává občanské průkazy a cestovní doklady, obsahující rodná čísla. Stěžovatel žádal, aby soud oběma žalovaným uložil, že jsou povinni respektovat a uvádět rodné číslo stěžovatele s koncovkou XXX. Tímto podáním byl doplněn a upřesněn mimo jiné návrh na "určení pravosti a platnosti rodného čísla" navrhovatele, tímto doplněním a upřesněním byl krajský soud vázán a o takto upraveném návrhu také dále rozhodoval.

Dne 12. 12. 2006 byla věc převedena do rejstříku 22 Ca pod sp. zn. 22 Ca 477/2006. Krajský soud v Ostravě poté usnesením ze dne 13. 12. 2006, č. j. 22 Ca 477/2006-37, vyloučil žalobu proti Ministerstvu vnitra k samostatnému projednání a usnesením ze dne 22. 2. 2007, č. j. 22 Ca 477/2006-42, žalobu proti rozhodnutí Magistrátu města Ostravy odmítl. V odůvodnění soud uvedl, že "stěžovatel považuje za nezákonný zásah správního orgánu vůči sobě zastavení řízení ve věci vydání cestovního pasu, tedy rozhodnutí žalovaného vydané dne 16. 12. 2004 ve správním řízení". Toto jednání žalovaného vůči stěžovateli však není zásahem ve smyslu § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen "s. ř. s."), jde o rozhodnutí správního orgánu, proti němuž mohl stěžovatel podat žalobu na přezkum rozhodnutí (§ 65 a násl. s. ř. s.).

Nejvyšší správní soud pak rozsudkem ze dne 10. 7. 2008, č. j. 4 Aps 3/2007-73, toto usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Konstatoval, že nezákonný zásah žalobce nespatřuje v rozhodnutí o zastavení řízení o vydání cestovního pasu, proti kterému by bylo možno se bránit jinými prostředky, ale v užívání jeho rodného čísla s koncovkou YYY, tj. nikoliv v rozhodnutí, proti kterému by bylo lze brojit žalobou podle § 65 s. ř. s. Nejvyšší správní soud zavázal krajský soud k tomu, aby po posouzení dalších podmínek řízení a odstranění případných vad žalobu věcně projednal vycházeje ze závěru, že podaná žaloba není nepřípustná ve smyslu § 85 s. ř. s.

Krajský soud následně usnesením ze dne 19. 3. 2009, č. j. 22 Ca 221/2008-83, žalobu odmítl. Kasační stížnost proti tomuto usnesení zamítl Nejvyšší správní soud již shora uvedeným rozsudkem ze dne 26. 8. 2009, č. j. 4 Aps 4/2009-105, neboť v postupu a rozhodnutí krajského soudu žádnou nezákonnost neshledal.

II.

Stěžovatel se svým nedatovaným podáním domáhal určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v platném znění, a to rozhodnutí o části 2) jeho žalobního návrhu ze dne 9. 8. 2004, kterým se domáhal "určení pravosti a platnosti svého rodného čísla" (č. l. 119 spisu). V podání dále uvedl, že jeho návrh měl být projednán a rozhodnut v rámci řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 22 Ca 26/2004, k čemuž však nikdy nedošlo.

Tento návrh stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným usnesením zamítl. V odůvodnění uvedl především následující:

"Podle § 174a odst. 1, věty první, zákona o soudech a soudcích má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení. Dle odst. 7 citovaného ustanovení pokud soud, vůči němuž návrh na určení lhůty směřuje, již procesní úkon, u kterého jsou v návrhu namítány průtahy v řízení, učinil, příslušný soud návrh zamítne; stejně tak postupuje, dospěje-li k závěru, že k průtahům v řízení nedochází.

Nejvyšší správní soud posoudil návrh navrhovatele na určení lhůty k vydání rozhodnutí ve shora uvedené věci a poté dospěl k závěru, že není důvodný, neboť z obsahu předloženého spisu krajského soudu je patrné, že o návrhu navrhovatele ze dne 9. 8. 2004, ve znění jeho doplnění a upřesnění provedeného jeho právním zástupcem dne 21. 6. 2006, bylo již Krajským soudem v Ostravě v celém rozsahu, tedy i pokud jde o akceptaci přiděleného rodného čísla navrhovatele, resp. "o určení pravosti a platnosti rodného čísla", tedy toho, čeho se domáhal, rozhodnuto usnesením ze dne 19. 3. 2009, č. j. 22 Ca 221/2008 - 83, a proto tento návrh zamítl dle § 174a odst. 7 zákona o soudech a soudcích. Současně je třeba uvést, že Nejvyššímu správnímu soudu při rozhodování o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu nepřísluší posuzovat zákonnost procesního postupu a rozhodnutí krajského soudu v dané věci, ale pouze tu skutečnost, zda v předmětném řízení dochází či nedochází k průtahům. Z tohoto důvodu mu v daném řízení nepřísluší vyjadřovat se k tvrzení navrhovatele, že jeho návrh měl být projednán a rozhodnut v rámci jiného řízení u Krajského soudu v Ostravě, neboť pro posouzení průtahů je rozhodující, že krajský soud o celém návrhu navrhovatele ze dne 9. 8. 2004 po jeho doplnění a upřesnění již rozhodl.

Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší správní soud podotýká, že z obsahu předloženého spisu krajského soudu vyplývá, že Nejvyšší správní soud se případem navrhovatele již několikrát zabýval, zejména v rozsudku ze dne 21. 1. 2009, č. j. 4 As 4/2008 - 95, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1819/2009, www.nssoud.cz, a v rozsudku ze dne 28. 5. 2009, č. j. 4 As 67/2008 - 50, www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud shledal, že podstata celého případu spočívá v rodném čísle navrhovatele, resp. v tom, že navrhovateli byla v roce 1967 do rodného listu zapsána jiná koncovka rodného čísla než ta, pod kterou je veden v informačním systému evidence obyvatel.

Nejvyšší správní soud zjistil, že při zápisu rodného čísla navrhovatele do jeho rodného listu došlo v roce 1967 k chybě v psaní a navrhovateli byla zapsána jiná koncovka, než mu ve skutečnosti byla přidělena. Tato chyba se následně odrazila ve všech osobních dokladech, které mu byly na základě rodného listu vydány. V současné době technické prostředky umožňují správním orgánům přímé nahlížení do informačního systému evidence obyvatel, a proto byl zjištěn rozpor mezi koncovkou rodného čísla uváděnou navrhovatelem a koncovkou zapsanou v tomto systému.

Podle názoru Nejvyššího správního soudu, vysloveného ve zmíněném rozsudku ze dne 21. 1. 2009, je třeba vycházet z toho, že podle § 13b odst. 5 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jsou rodná čísla v registru rodných čísel vedena jako přehled dat s výlučnou informační hodnotou. Výlučná informační hodnota údajů obsažených v registru rodných čísel přitom znamená, že tyto údaje mají ze zákona přednost před údaji pocházejícími z jiných zdrojů, včetně veřejných listin.

Správní orgány proto nemohly akceptovat navrhovatelem tvrzené rodné číslo, přestože bylo doloženo veřejnou listinou, a navrhovateli nemohly občanský průkaz, ani cestovní pas s tímto údajem vydat. Jejich postup Nejvyšší správní soud považoval za správný. Správní orgány rozhodující o vydání osobních dokladů musí striktně vycházet z údajů v registru rodných čísel; žaloba navrhovatele na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného by proto podle názoru Nejvyššího správního soudu nemohla být úspěšná. S tímto požadavkem by navrhovatel nemohl uspět ani u kompetentního orgánu (Ministerstvo vnitra), neboť nemůže mít shodné rodné číslo s jiným občanem České republiky. V dané situaci je právo navrhovatele slabší, protože jemu bylo toto rodné číslo do rodného listu zapsáno omylem.".

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá v podstatě totéž, co uvedl již ve svém návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v platném znění. Tedy tvrdí, že jeho žalobní návrh ze dne 9. 8. 2004, kterým se domáhal "určení pravosti a platnosti svého rodného čísla", měl být projednán a rozhodnut v rámci řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 22 Ca 26/2004, k čemuž však nikdy nedošlo.

Proto stěžovatel navrhuje zrušit napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť jím prý došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

IV.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud souhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu, že ve skutečnosti již o stěžovatelově žalobě ze dne 9. 8. 2004, kterou se domáhal "určení pravosti a platnosti svého rodného čísla" - ve znění jeho doplnění a upřesnění provedeného jeho právním zástupcem dne 21. 6. 2006 (č. l. 27-28) - bylo rozhodnuto, a to usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2009, č. j. 22 Ca 221/2008-83. Ostatně, ani tuto skutečnost stěžovatel nerozporuje a v podstatě jen namítá, že o příslušné části jeho žaloby mělo být rozhodnuto v rámci řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 22 Ca 26/2004.

Dále, Ústavní soud - z ústavně právních hledisek - aprobuje právní názor Nejvyššího správního soudu, dle kterého Nejvyššímu správnímu soudu při rozhodování o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu nepřísluší posuzovat zákonnost procesního postupu a rozhodnutí krajského soudu v dané věci, ale pouze otázku, zda v předmětném řízení dochází či nedochází k průtahům. Z tohoto důvodu mu v daném řízení nepříslušelo vyjadřovat se k tvrzení stěžovatele, že jeho návrh měl být projednán a rozhodnut v rámci jiného řízení u Krajského soudu v Ostravě; pro posouzení průtahů je totiž rozhodující, že krajský soud o celém návrhu navrhovatele ze dne 9. 8. 2004 (po jeho doplnění a upřesnění) již rozhodl. Ústavní soud k tomu dodává, že ani proti tomuto názoru stěžovatel v ústavní stížnosti nic konkrétního argumentačně nepředkládá.

Za tohoto stavu Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než návrh dle § 174a odst. 7 zákona o soudech a soudcích zamítnout.

Tu je namístě dodat, že stěžovatel v ústavní stížnosti opomíjí postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy), jehož úkolem není zjišťování a hodnocení skutkového stavu či výklad podústavního práva a jeho aplikace v konkrétní řešené věci. Do rozhodovací činnosti obecných soudů, a to i soudů konajících ve správním soudnictví, může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody stěžovatele, například v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo a ostatně ani stěžovatel v tomto směru nic konkrétního netvrdí.

Argument stěžovatele, že o jeho návrhu mělo být rozhodnuto sice stejným soudem, avšak v jiném řízení, stěží může svým významem dosáhnout roviny ústavnosti. Vždyť jde toliko o otázku formy; podstatné je, že o návrhu stěžovatele rozhodnuto bylo, a to stejným soudem, se stejnou možností podat kasační stížnost. Tu je třeba dodat, že se Nejvyšší správní soud stěžovatelem předloženým argumentem, že část jeho žaloby měla být projednána a rozhodnuta v rámci řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 22 Ca 26/2004 o jím uplatněném návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu (jak již bylo vysvětleno shora) zjevně zabývat nemohl.

Nad rámec věci nelze nezdůraznit fakt, na který již v napadeném rozhodnutí poukázal Nejvyšší správní soud. Jde o to, že meritem věci stěžovatele se již jak Nejvyšší správní soud, tak i Ústavní soud, opakovaně zabývaly. Kupříkladu, v usnesení ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 888/09, Ústavní soud konstatoval: "Navíc je po prostudování spisového materiálu nutno konstatovat, že napadeným rozhodnutím lze sotva co vytknout. V průběhu řízení byl u Ministerstva vnitra jako kompetentního orgánu získán a autoritativně ověřen údaj o rodném čísle stěžovatele z informačního systému vedeného podle zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů. To je jediná výchozí databáze rodných čísel s výlučnou informační hodnotou. Vzhledem k tomu správní orgán posuzující stěžovatelovu žádost po právu upřednostnil údaj takto získaný před tvrzením stěžovatele, byť se opíralo o zápis v rodném listě stěžovatele; ten

byl navíc, jak bylo v řízení zjištěno a vysvětleno, důsledkem přepisové chyby. V podrobnostech lze beze zbytku odkázat na odůvodnění kteréhokoliv z napadených rozhodnutí, zejména pak na podrobné a vyčerpávající zdůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť ten se s veškerými stěžovatelovými námitkami vypořádal.".

IV.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným usnesením zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru