Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 93/95Nález ÚS ze dne 21.02.1996K zásadě odpovědnosti navrhovatele za ochranu jeho práv v řízení před ÚS

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 13/5 SbNU 85
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.93.95
Datum podání05.05.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 10, čl. 83, čl. 95

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.s


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 93/95 ze dne 21. 2. 1996

N 13/5 SbNU 85

K zásadě odpovědnosti navrhovatele za ochranu jeho práv v řízení před ÚS

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Senát Ústavního soudu České republiky

rozhodl ve věci ústavní

stížnosti navrhovatelů K. K., bytem Ch. a J. K., bytem Ch.,

zastoupených JUDr. J. R., advokátem, proti rozsudku Krajského

soudu v Hradci Králové, ze dne 22. 2. 1995, sp. zn. 18 Co 6/95, ve

spojení s rozsudkem Okresního soudu v Náchodě, ze dne 7. 11.

1994, sp. zn. 4 C 36/94, o určení vlastnictví a vyklizení

nemovitostí, za účasti vedlejšího účastníka Zemědělského družstva

D., zastoupeného advokátem JUDr. K. S., takto:

Ústavní stížnost sezamítá.

Odůvodnění:

I.

Svou ústavní stížností ze dne 5. 5. 1995 navrhovatelé

napadají rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, vydaný

v občanskoprávní věci, týkající se žaloby na určení vlastnického

práva k nemovitosti a současně žaloby na její vyklizení, pod sp.

zn. 18 Co 6/95, dne 22. 2. 1995. Svým rozsudkem potvrdil krajský

soud rozhodnutí prvoinstančního soudu ohledně zamítnutí žaloby na

určení, že žalobci jsou rovnodílnými podílovými spoluvlastníky

stodoly na stavební parcele č. 72 v kat. úz. L., zapsané na LV č.

419 u Katastrálního úřadu v N. a že žalovaný je povinen tuto

nemovitost vyklidit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.

Toto potvrzující rozhodnutí je podle navrhovatelů zásahem do

jejich základních práv a svobod, zakotvených v článku 11 odst.

1 a 4 Listiny základních práv a svobod, tedy do práva vlastnit

majetek, jakož i do zásady, že vyvlastnění nebo nucené omezení

vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, na základě zákona

a za náhradu. Současně poukazují navrhovatelé na rozpor uvedeného

apelačního rozhodnutí s článkem 17 Všeobecné deklarace lidských

práv, podle něhož má každý právo vlastnit majetek a nikdo nesmí

být svého majetku svévolně zbaven.

Bližší zdůvodnění porušení článku 11 odst. 1 a 4 Listiny,

jakož i čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv, ústavní stížnost

postrádá. Pouze obecně je argumentováno, že krajský soud stejně

jako soud prvého stupně nesprávně vyhodnotil výsledek dokazování

a v důsledku toho po právní stránce nesprávně ve věci rozhodl,

pokud dovodil, že vlastnického práva ke sporné stodole nabyl

žalovaný, tj. vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem, totiž

Zemědělské družstvo D., a to podle § 25 zákona č. 49/1959 Sb. ve

spojení s čl. 2 odst. 2 Vzorových stanov JZD schválených IV.

celostátním sjezdem JZD a publikovaných pod č. 92/1959 Ú. l.

V tomto směru za nesprávné považují oba navrhovatelé i závěry

soudů obou stupňů, pokud dovodily, že bývalé Státní notářství

v Náchodě nesprávně zařadilo do pozůstalosti po zemřelém F. P.

polovinu nemovitostí, mimo jiné i st. par. č. 72 - kůlna.

V důsledku toho pokládaly soudy obou stupňů - dle názoru

stěžovatelů neoprávněně - za irelevantní usnesení bývalého

Státního notářství v Náchodě ze dne 1. 11. 1967, sp. zn.

D 672/67. Současně v návaznosti na tento závěr jako irelevantní

posoudily i navazující darovací smlouvu ze dne 16. 12. 1991,

registrovanou rovněž bývalým Státním notářstvím v Náchodě pod

R I 2326/91 dne 29. 1. 1992.

Ústavní stížnost splňuje formální náležitosti, stanovené

zákonem č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z hlediska své obsahové

náplně polemizuje stížnost s právními závěry jak krajského soudu,

tak soudu prvého stupně, a to argumentací zcela totožnou

s námitkami žalobců v řízení před obecnými soudy. Navrhovatelé

nadále tvrdí, že nemohlo dojít k nabytí vlastnictví sporné stodoly

žalovaným, když akt odevzdání stodoly ze strany právních

předchůdců navrhovatelů nebyl v řízení prokázán. Nadále

navrhovatelé namítají i možné vydržení nemovitosti ve smyslu §

135 o. z., a to s poukazem na závěry notářských řízení ve věci

pozůstalostního řízení po zemřelém F. P. a navazujícího

registračního řízení ohledně darovací smlouvy uzavřené dne 16.

12. 1991.

Právní podstata návrhu spočívá v tom, že navrhovatelé

uplatnili svou žalobu před obecnými soudy s poukazem na

skutečnost, že vlastnictví ke stodole na par. č. 72 v k. ú. L.

nabyli přechodem práv od svých právních předchůdců. Konkrétně se

jednalo v prvé fázi o výsledek pozůstalostního řízení po zemřelém

F. P., kde usnesením ze dne 1. 11. 1967 bývalé Státní notářství

v Náchodě potvrdilo nabytí poloviny sporné nemovitosti dědičkou J.

V. Poté dne 16. 12. 1991 došlo k uzavření darovací smlouvy, podle

níž J. V. a J. K., roz. V., darovaly st. par. č. 72 v k. ú. L. do

rovnodílného podílového spoluvlastnictví obou navrhovatelů. I tato

darovací smlouva nebyla v registračním řízení bývalým Státním

notářstvím v Náchodě zpochybněna a dne 29. 1. 1992 byla pod

R I 2326/91 registrována.

Vzhledem k tomu, že od roku 1960 spornou stodolu užívá

fakticky vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem, ve sporu

žalovaný, tj. ZD D., a navrhovatelé potřebovali tuto stodolu

k provozování soukromé zemědělské činnosti, obrátili se na

žalovaného s žádostí o její vydání. Žalovaný odmítl vydat tuto

nemovitost s odůvodněním, že ji považuje za své vlastnictví, a to

s poukazem na ustanovení § 25 zákona č. 49/1959 Sb.

V řízení před obecnými soudy obou stupňů bylo prokázáno, že

sporná stodola stojící na par. č. 72 v k. ú. L. byla poprvé

v katastru nemovitostí zaregistrována až na základě čestného

prohlášení ing. Z. J. ze dne 1. 3. 1994 pod sp. zn. N 4/94.

Jednalo se o čestné prohlášení odpovědného pracovníka ZD D.

Z procesu dokazování je také jednoznačně patrno, že ZD D. od

šedesátých let využívalo této stavby na par. č. 72 v k. ú. L. pro

svou zemědělskou výrobu jako dílny. Také celý objekt podstatně

přestavělo. Převzetí stodoly zemědělským družstvem je doloženo

zápisem z 3. 9. 1960, který podepsal F. P.

Z hlediska přechodu vlastnického práva na žalovaného, tedy na

ZD D., pak vzhledem k tomu, že oba právní předchůdci navrhovatelů

byli členy ZD (jak F. P., tak J. V.), bylo obecnými soudy

dovozeno, že podle § 25 zákona č. 49/1959 Sb. nabyl vlastnického

práva ke stodole žalovaný. Toto ustanovení je nutno vykládat ve

spojitosti s čl. 2 odst. 2 Vzorových stanov JZD publikovaných pod

č. 92/1959 Ú. l., podle něhož mimo jiné členové družstva měli

povinnost odevzdat družstvu i hospodářské budovy, které družstvo

potřebovalo pro společné hospodářství. V důsledku toho právní

předchůdci obou navrhovatelů měli kogentně stanovenu povinnost

spornou stodolu odevzdat právnímu předchůdci žalovaného, tj. JZD

25. únor se sídlem ve L. Předání nemovitosti z hlediska dikce

shora uvedeného § 25 zákona č. 49/1959 Sb. provázelo přechod

vlastnického práva k této nemovitosti na žalovaného. Právě

s poukazem na tuto argumentaci soudy obou stupňů dovodily

nesprávnost závěrů v řízeních před bývalým Státním notářstvím

v Náchodě, a to jak v řízení pozůstalostním z roku 1967, tak

v řízení o registraci darovací smlouvy v roce 1992. S poukazem na

tato skutková i právní zjištění proto rozhodly soudy obou stupňů

zamítavým výrokem ve vztahu k žalobě, uplatněné žalobci.

Závěrem v odůvodnění rozhodnutí v odvolacím řízení je zaujat

nepřímo postoj tohoto soudu i k případnému uplatnění nároků obou

žalobců podle zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů

k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (č.

195/1993 Sb.). V tomto směru vyslovil krajský soud názor, který

navrhovatelům konkrétně a zevrubně naznačil právní postup, jímž se

mohli i po rozsudku krajského soudu dle zákona o úpravě

vlastnických vztahů k půdě (úplné znění pod č. 195/1993 Sb.)

domáhat vrácení nemovitosti. Současně je upozornil, že

neuplatněním nároků podle citovaného zákona ve stanovených lhůtách

práva zanikají. Protože objektivní pětiletá lhůta uplyne až 24.

6. 1996, doporučil soud zvážit, zda i subjektivní šestiměsíční

lhůta uplynula či zda začne běžet oprávněným až od právní moci

rozsudku.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zaujal dne 6. 6. 1995

Krajský soud v Hradci Králové stanovisko, že ústavní stížnost

nepovažuje za důvodnou a poukazuje na odůvodnění, které uvádí ve

svém rozsudku. Ve stanovisku vedlejšího účastníka, Zemědělského

družstva D., se uvádí, že všechny soudem zjištěné okolnosti

potvrzují vlastnictví družstva ke sporné stodole a poznamenává se,

že navrhovatelé měli včas a řádně uplatnit svůj nárok podle

ustanovení § 6 odst. 1 písm. s) zákona č. 229/1991 Sb. a že je

právně irelevantní, že navrhovatelé vycházeli z nesprávných

předpokladů a nezvolili při uplatnění svého nároku postup,

stanovený zákonem.

II.

Navrhovatelé nevyužili podnětu krajského soudu a nedomáhali

se uvedené nemovitosti na základě zákona č. 229/1991 Sb. v platném

znění. Namísto toho podali ústavní stížnost, kterou opřeli

o obecný odkaz na čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv

a svobod, podle něhož má každý právo vlastnit majetek, vlastnické

právo má nárok na ochranu a vyvlastnění je možné jen ve veřejném

zájmu na základě zákona a za náhradu.

V daném případě se v uplatněné ústavní stížnosti vytýkají

krajskému soudu, jako soudu odvolacímu, nesprávné právní závěry ve

vztahu k výsledkům dokazování, a tedy výsledná nesprávná aplikace

zákona. Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že navrhovatelé

opakují námitky, které vznášeli již v řízení před obecnými soudy.

Lze tedy shrnout, že vlastní závěry ústavní stížnosti jsou

polemikou se skutkovými a právními závěry obecných soudů obou

stupňů. Navrhovatelé své nároky před řádnými soudy neopřeli

o aplikaci zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku v platném znění.

Ani v možnostech Ústavního soudu však není měnit právní

základ uplatňovaných nároků a Ústavní soud se tak mohl zabývat

pouze zkoumáním, zda se obecné soudy ve svém rozhodování opíraly

o Ústavu, Listinu základních práv a svobod a mezinárodní smlouvy

dle čl. 10 Ústavy, a to na základě nároků a způsobu jejich

právního zdůvodnění, jež byly v řízení před obecnými soudy

uplatněny. Z tohoto hlediska nezbývá Ústavnímu soudu, než

přisvědčit správnosti závěrů obecných soudů, které se námitkami

v řízení uplatněnými dostatečně zabývaly a krajský soud se

v odůvodnění svého rozhodnutí s nimi také vypořádal. Pokud jde

o hodnocení výsledků dokazování i o výsledné rozhodnutí, bylo

postupováno v souladu s ustanovením § 120 občanského soudního řádu

i s příslušnými hmotněprávními ustanoveními.

V řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že vlastnictví

uvedené stodoly přešlo na zemědělské družstvo vstupem obou

právních předchůdců stěžovatelů do JZD. Na tom nemohl nic změnit

ani výsledek dědického řízení. Ústavní soud zde odkazuje na závěr

krajského soudu, že zemědělské družstvo nebylo tehdy účastníkem

ani řízení dědického, ani registračního a k věci se tedy nemohlo

vyjádřit. Za této situace nemohl Ústavní soud vzít za základ

zjištění obsah protokolu o předběžném šetření Státního notářství

v Náchodě z 22. 6. 1967, pokud v něm vyslýchaný J. V. uvedl, že

zemřelý F. P. nebyl členem družstva. Obsah spisu naopak nasvědčuje

o opaku. Také okolnost, že vkladový list stodoly do zemědělského

družstva nepodepsala J. V., není právně relevantní, neboť ze spisu

soudů odevzdání nemovitosti vyplývá.

Vzhledem k tomu, že obsah spisu Okresního soudu v Náchodě,

sp. zn. 4 C 36/94, nasvědčuje tomu, že obecné soudy při posuzování

a rozhodování občanskoprávní věci navrhovatelů zcela respektovaly

zásady, obsažené v článcích 36, 37, a 38 Listiny základních práv

a svobod, nelze ani z tohoto hlediska jejich rozhodnutí ničeho

podstatného vytknout.

Ústavní soud ČR je orgánem ochrany ústavnosti dle článku 83

a dalších Ústavy České republiky. Právo na soudní ochranu zaručuje

každému zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho

práva, a to za plného respektování záruk, vyplývajících z čl. 95

Ústavy ČR, dle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem.

V této oblasti však Ústavní soud porušení ústavních principů

neshledal.

Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud ČR ústavní

stížnost zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

není odvolání přípustné.

V Brně 21. února 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru