Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 923/11 #1Usnesení ÚS ze dne 03.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo každého na projednání věci v jeho přítomnosti
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
zasedání/veřejné
doručování/neúčinnost doručení
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.923.11.1
Datum podání29.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu; 141/1961 Sb.; o trestním řízení soudním (trestní řád); § 263/4

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250

141/1961 Sb., § 130, § 263 odst.4


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 923/11 ze dne 3. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M. S., zastoupeného Mgr. Pavlem Trnkou, advokátem se sídlem Praha 2, Apolinářská 445/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2010, čj. 8 Tdo 1338/2010 - 28, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2009, čj. 12 To 6/2009 - 1397, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2008, čj. 42 T 6/2007 - 1373, a o návrhu na zrušení ustanovení § 263 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení ustanovení § 263 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti Mgr. M. S. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") pro tvrzené porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozsudek soudu prvního stupně mu údajně nebyl vůbec doručen, podpis na dodejce není jeho, což se odrazilo v nemožnosti podat odvolání. Rovněž mu nebylo umožněno účastnit se veřejného zasedání. V této souvislosti pak považuje postup svého obhájce za jsoucí v rozporu s trestním řádem.

Současně navrhl, aby Ústavní soud projednal jeho ústavní stížnost, podle ustanovení § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), mimo jinak stanovené pořadí a podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

Stěžovatel rovněž využil možnosti dané mu v ustanovení § 74, resp. § 64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a navrhl zrušit ustanovení § 263 odst. 4 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), které považuje za protiústavní. Jako jediné totiž upravuje, v jakých případech lze konat veřejné zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného, resp. že pouze v případě, kdy je obviněný ve výkonu trestu či ve vazbě, je podle zákona účast obviněného u veřejného zasedání nezbytná. Vzhledem k tomu, že v době konání veřejného zasedání nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu, nebylo toto ustanovení aplikováno a veřejné zasedání se mohlo konat v jeho nepřítomnosti, neboť jeho účast nebyla nezbytná.

Z připojených rozhodnutí vyplývá zjištění, že shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným dvěma trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Podle § 37 TrZ bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu s ohledem na pětiletý nepodmíněný trest, uložený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2006, sp. zn. 1 T 4/2005, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 12 To 82/2006.

Proti tomuto rozsudku podal odvolání pouze státní zástupce v neprospěch stěžovatele, které zaměřil jen proti výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu. Vrchní soud odvolání vyhověl a rozsudek soudu prvního stupně zrušil toliko ve výroku o trestu. Nově rozhodl tak, že při zachování výroku o vině odsoudil stěžovatele k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s dozorem. Současně zrušil výrok o trestu ze shora označených rozsudků Městského resp. Vrchního soudu v Praze. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost (a návrh na zrušení části trestního řádu) je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti podaná osobou zjevně neoprávněnou.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že mu rozsudek soudu prvního stupně nebyl nikdy doručen, tím mu bylo znemožněno podat odvolání a účastnit se veřejného zasedání. Stejným tvrzením se podrobně zabýval Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání (str. 6 - 7 usnesení). Poukázal na existující dodejky s podpisem stěžovatele a jeho obhájce, z nichž vyplývá, že rozsudek soudu prvního stupně byl stěžovateli a jeho obhájci doručen dne 19. 1. 2009, resp. 7. 1. 2009. Současně poukázal na slova obhájce u veřejného zasedání, o němž byl stěžovatel řádně vyrozuměn, že stěžovatel je nemocen a souhlasí s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, aniž by namítl, že stěžovateli nebyl odsuzující rozsudek doručen. Je samozřejmě právem obviněného podat odvolání nejen prostřednictvím obhájce, ale i sám, jak uvedl stěžovatel. V dané věci však stěžovateli toto právo upřeno nebylo, pouze je sám nerealizoval. Nyní se snaží tento svůj postup dodatečně napravit neopodstatněným tvrzením o nedoručení odsuzujícího rozsudku a z toho vyplývající nemožnosti podat odvolání, účastnit se veřejného zasedání a v neposlední řadě i o neprofesionalitě svého obhájce. Z provedeného dokazování je zřejmé, že obhájce stěžovatele i stěžovatel byli o existenci odsuzujícího rozsudku velmi dobře informováni. Stejně tak měli informaci o odvolání státního zástupce a veřejném zasedání tímto vyvolaném. Stěžovateli nic nebránilo, aby odvolání podal, případně se dostavil k veřejnému zasedání a své argumenty zde uplatnil. Nic z toho se však nestalo. Naproti tomu jeho obhájce prohlásil, že stěžovatel netrvá na své přítomnosti u veřejného zasedání a souhlasí s konáním v jeho nepřítomnosti. Zda v tomto směru postupoval obhájce v souladu s pokyny stěžovatele, či nikoli, nemůže být předmětem rozhodování o ústavní stížnosti. Je to jen otázka případného kárného postihu obhájce prostřednictvím profesní organizace advokátů - České advokátní komory. Jinými slovy, pokud nebyl stěžovatel s postupem obhájce spokojen, nezbývá než se obrátit na Českou advokátní komoru, která jediná, nikoli však Ústavní soud, může sjednat nápravu, pokud zjistí, že obhájce porušil při výkonu obhajoby svou povinnost (nebo poskytl-li právní pomoc non lege artis a nešlo přitom o trestný čin).

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

K návrhu stěžovatele na zrušení § 263 odst. 4 TrŘ je nutno připomenout, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu (§ 74 zákona o Ústavním soudu) a lze jej podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Podmínkou postupu podle citovaného ustanovení je tedy m.j., aby právní předpis či jeho část, jehož zrušení je společně s ústavní stížností navrhováno, byl v projednávané věci aplikován. V případě stěžovatele tomu tak nebylo, což konečně konstatoval i on sám. Jak uvedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení, "(...) obviněný v době konání veřejného zasedání (...), nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody; ustanovení § 263 odst. 4 TrŘ je tudíž v daném případě nepoužitelné, a proto nemohlo být porušeno". Z citovaného odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá a je nesporné, že obecné soudy při svém rozhodování předmětné ustanovení trestního řádu neaplikovaly. Stěžovatel tak není k návrhu na jeho zrušení aktivně legitimován.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než uznat stěžovatele, ve vztahu k návrhu na zrušení ustanovení § 263 odst. 4 TrŘ, za osobu zjevně neoprávněnou a jeho návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Pro projednání věci jako naléhavé (§ 39 zákona o Ústavním soudu) a pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) nebyly shledány žádné věcné ani zákonné důvody. Navíc i tyto návrhy akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru