Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 921/17 #1Usnesení ÚS ze dne 29.05.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Vsetín
ÚŘAD PRO ZASTUPOVÁNÍ STÁTU VE VĚCECH MAJETKOVÝCH
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
Vydržení
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.921.17.1
Datum podání27.03.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 134

89/2012 Sb., § 1089


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 921/17 ze dne 29. 5. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) o návrhu stěžovatelů 1) Milana Dobeše, 2) Mgr. Mileny Mikulaštíkové, 3) Martiny Dobešové, 4) Pavla Dobeše a 5) Leny Dobešové, zastoupených Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem, sídlem Stará cesta 676, Vsetín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2016 č. j. 22 Cdo 5756/2015-184, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. července 2015 č. j. 8 Co 662/2012-140 a proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 8. února 2012 č. j. 19 C 174/2011-48, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí (dále jen "okresní soud") proti stěžovatelům se vedlejší účastnice domáhala určení vlastnictví k nemovitým věcem. Tvrdila, že vlastnické právo k těmto věcem nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 28. 11. 1962 s právním předchůdcem stěžovatelů. Stěžovatelé naopak tvrdili, že u předmětných nemovitých věcí došlo k vydržení.

3. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 2. 2012 č. j. 19 C 174/2011-48 byl určeno, že vlastníkem nemovitých věcí je vedlejší účastnice. Okresní soud v odůvodnění zejména uvedl, že bylo prokázáno nabytí vlastnického práva vedlejší účastnice ke dni 28. 11. 1962, vydržení vlastnického práva stěžovatelů naopak odmítl.

4. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání. V prvé řadě okresnímu soudu vytýkali, že nesprávným procesním postupem jim znemožnil adekvátně reagovat na poučení podle § 119a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

a rovněž nesprávně právně posoudil věc.

5. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 7. 2015

č. j. 8 Co 662/2012-140 byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Krajský soud v postupu okresního soudu neshledal žádná pochybení a ztotožnil se se závěrem, že nedošlo k vydržení vlastnického práva.

6. Proti rozsudku krajského soudu stěžovatelé podali dovolání. Namítali, že krajský soud nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu při posouzení předpokladů vydržení, konkrétně faktického ovládání věci a objektivní dobré víry.

7. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016 č. j. 22 Cdo 5756/2015-184 bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto. Nejvyšší soud se v odůvodnění zabýval předpoklady řádného vydržení, kdy dovodil, že u žádného ze stěžovatelů nelze shledat faktické ovládání nemovitých věcí.

II.

Argumentace stěžovatelů

8. Ústavní stížnost se v prvé řadě soustředí na předchozí dispozici s předmětnými nemovitými věcmi. Stěžovatelé uvádí, že jejich právní předchůdce Josef Dobeš prodal dne

28. 11. 1962 vedlejší účastnici nemovité věci. Vedlejší účastnice nenechala provést zápis svého vlastnického práva až do roku 1999, kdy bylo zapsáno duplicitní vlastnictví. V dodatečném projednání dědictví po zemřelém Josefu Dobešovi došlo rozhodnutím Státního notářství ve Vsetíně ze dne 11. 7. 1985 k potvrzení nabytí vlastnictví pro právního předchůdce stěžovatelů Bohumila Dobeše, kdy byla zapsána poznámka o užívání socialistické organizace. Bohumil Dobeš podle stěžovatelů nakládal s věcí jako vlastní, když např. kupní smlouvou ze dne 18. 9. 1986 prodal státu část původního pozemku či jako vlastník pozemku souhlasil s umístěním garáží. V roce 1999 bylo stěžovatelům 1) a 2) a právnímu předchůdci stěžovatelů 3), 4) a 5) oznámeno provedení duplicitního zápisu vlastnického práva. Rovněž usneseními Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 20. 2. 1996 a ze dne 4. 11. 2010 bylo rozhodnuto o nabytí spoluvlastnických podílů stěžovatelů či jejich prvních předchůdců.

9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zopakovali, že v řízení před obecnými soudy namítali vydržení vlastnického práva, kdy se Bohumil Dobeš ujal držby a jeho držba společně s držbou stěžovatelů a jejich právních nástupců trvala nepřetržitě deset let. Nesouhlasí se závěry, že by nedošlo k naplnění podmínky faktického ovládání věci.

10. K porušení ústavně garantovaných práv mělo dojít zejména tím, že okresní i krajský soud bez jakéhokoliv tvrzení a dokazování vzaly za prokázané, že držitelem předmětných nemovitých věcí byl subjekt odlišný od stěžovatelů, přičemž se lišily v závěru, kdo je držitelem. Tím mělo dojít k excesu při výkladu podústavního práva. Stěžovatelé rovněž tvrdí, že došlo k extrémně vadnému posouzení podmínek pro vydržení předmětných nemovitých věcí, obecné soudy postupovaly svévolně a jejich závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými a právními zjištěními.

11. Další část ústavní stížnosti je zaměřena na zákonné předpoklady vydržení a jejich naplnění v nyní posuzované věci a rovněž na běh vydržecí doby, včetně popisu právního nástupnictví. Zdůrazňují, že Bohumil Dobeš se musel ujmout držby nejpozději dne

18. 9. 1986, kdy prodal část původního pozemku. Stejně tak poukázali na další úkony, zejména na udělení souhlasu s umístěním garáží. V této souvislosti doplnili, že stát v roce 1986 neměl žádné povědomí, že by již byl vlastníkem předmětných nemovitých věcí. Podle stěžovatelů proto nejpozději k 18. 9. 1996 došlo k vydržení vlastnického práva.

III.

Posouzení procesních předpokladů

12. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soudje k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

14. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.

15. Ústavní soud se v prvé řadě soustředil na tvrzení stěžovatelů týkající se naplnění předpokladů vydržení vlastnického práva. Posouzení této otázky je však předmětem podústavního práva, přesněji ustanovení § 1089 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a ve vztahu k nyní posuzované věci rovněž § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, a je plně v rozhodovací pravomoci obecných soudů, do níž Ústavní soud není oprávněn ingerovat. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládajících porušení práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Stěžovatelé uvádějí, že došlo k extrémně vadnému posouzení podmínek pro vydržení, avšak Ústavní soud konstatuje, že jde o pouhou polemiku s dokazováním, přesněji hodnocením důkazů. Z napadených rozhodnutí je zcela zřejmé, že jak okresní a krajský soud, tak i Nejvyšší soud se řádně soustředily na naplnění předpokladů vydržení, zejména na faktické ovládání věci, ale rovněž také na držební vůli. Zejména Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení rozvádí, že s přihlédnutím k dřívější rozhodovací praxi nelze rozhodnutí o nabytí vlastnictví či spoluvlastnického podílu v dědickém řízení považovat za způsob ujmutí se držby a že tzv. knihovní držba není držbou řádnou. Soustředil se rovněž na otázku důkazního břemene, jde-li o prokázání faktického ovládání věci. Je tedy zřejmé, že obecné soudy si byly plně vědomy předpokladů oprávněné držby jako podmínky vydržení. K hodnocení jejich naplnění však již Ústavní soud není kompetentní, neboť jde o přísně skutkovou a nikoliv právní otázku, která proto ani nemůže dosáhnout ústavního rozměru.

16. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu, krajského soudu ani okresního soudu, které respektovaly ustálenou rozhodovací praxi a nedopustily se procesních pochybení, nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelů, a proto byla jejich ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru