Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 921/10 #1Usnesení ÚS ze dne 29.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Rychnov nad Kněžnou
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - NS
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
škoda/ušlý zisk
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.921.10.1
Datum podání30.03.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 442 odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 921/10 ze dne 29. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. M., astoupeného JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem se sídlem Vysoké Mýto, Vraclavská 200/II, proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 19. 7. 2006, čj. 5 C 196/98 - 427, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 2007, čj. 24 Co 669/2006 - 472, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2010, čj. 25 Cdo 4705/2007 - 540, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti podané řádně a včas stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí v části, týkající se zamítnutí jeho žaloby o zaplacení 98. 744,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 5. 2. 1998 do zaplacení. Rozhodnutí obecných soudů, kterým byl zamítnut tento nárok, porušila jeho základní práva podle čl. 8 odst. 1, 2, čl. 10 odst. 1 a čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II.

Jak vyplývá z přiložených rozhodnutí, stěžovatel se vůči státu domáhal náhrady škody ve výši 1,587.168,- Kč s příslušenstvím, která mu vznikla v důsledku trestního stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu tím, že mu byla uložena povinnost zdržovat se po dobu trestního stíhání na území ČR. V důsledku toho mu ušel zisk ze sjednaného zaměstnání ve Spolkové republice Německo.

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 23. 8. 2002, čj. 5 C 196/98 - 78, žalobu stěžovatele zamítl. Po jeho odvolání Krajský soud v Hradci Králové (dále též "odvolací soud") usnesením ze dne 31. 7. 2003, čj. 22 Co 14/2003 - 104, rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ten poté rozsudkem ze dne 16. 9. 2004, čj. 5 C 196/98 - 223, uložil žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) povinnost zaplatit stěžovateli 1,559.693,- Kč s příslušenstvím. Ve zbytku žalobu zamítl. K odvolání žalované odvolací soud usnesením ze dne 19. 5. 2005, čj. 24 Co 71/2005 - 252, rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil pro nedostatečně zjištěný skutkový stav a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Poté okresní soud uložil, ústavní stížností napadeným rozsudkem, žalované povinnost zaplatit stěžovateli 1,460.949,- Kč s úrokem z prodlení. Ohledně částky 98.744, - Kč žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že stěžovatel byl od 13. 9. 1994 trestně stíhán pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 1996, čj. 13 To 385/96 - 124, byl obžaloby zproštěn. Na základě pracovní smlouvy měl být v době od 1. 10. 1994 do 30. 3. 1996 zaměstnán v SRN. V důsledku zákazu vycestovat mimo území ČR do sjednaného zaměstnání nenastoupil a z důvodu probíhajícího trestního stíhání nebyl do zaměstnání přijat ani po návštěvě SRN v roce 1995. Po dobu trestního stíhání nepracoval ani na území ČR. Okresní soud dospěl k závěru, že v příčinné souvislosti se sdělením obvinění vznikla stěžovateli škoda spočívající v ušlé mzdě, za kterou nese odpovědnost stát podle § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Za uvedené období by mu u německého zaměstnavatele vznikl nárok na mzdu ve výši 1,559.693,- Kč. Vzhledem k tomu, že by vynakládal 10 DM denně na ubytování (tedy 98.744,- Kč za celou dobu zaměstnání), odečetl soud tuto sumu od přiznané ušlé mzdy.

K odvolání obou účastníků odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku ohledně částky 98.744,- Kč s příslušenstvím a ve vyhovujícím výroku ohledně částky 392.046,40 Kč. Ohledně částky 1,068.920,60 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.

Dovolání stěžovatele proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu ohledně částky 98.744,- Kč s příslušenstvím, Nejvyšší soud zamítl (výrok I.). Ve zbývající části (s výjimkou výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částek 392.046,- Kč a 98.744,- Kč s příslušenstvím), zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.).

III.

Svou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušit výroky shora označených rozhodnutí obecných soudů, pokud rozhodly o zamítnutí jeho nároku v částce 98.744,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů ohledně výše nákladů, které musel vynaložit na ubytování v SRN. Tvrdí, že výše těchto nákladů nejsou ani pro jednu stranu závazné, na rozdíl od ujednání o odměně za práci.

V důsledku uvedených skutečností došlo k neoprávněnému zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

IV.

K žádosti Ústavního soudu se k návrhu stěžovatele vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové a Nejvyšší soud. Odvolací soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku a rozsudku soudu prvního stupně.

Ve vyjádření dovolacího soudu je především konstatováno, že stěžovatel opakuje argumentaci uplatněnou již v řízení před dovolacím soudem, vztahující se k části rozhodnutí dovolacího soudu (ohledně částky 98.744,- Kč s přísl.), vůči níž bylo dovolání zamítnuto. Jde především o námitku stěžovatele, že za situace, kdy žalovaný stát neprokázal, že by náklady na ubytování stěžovatel v Německu musel v případě zaměstnání vynaložit, není možno tyto náklady od ušlého výdělku odečíst. Dovolací soud zdůraznil, že s touto námitkou stěžovatele se v napadeném rozhodnutí vypořádal a v podrobnostech odkázal na jeho odůvodnění.

V.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má obecným soudem vadná aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 371).

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy dostatečně objasnily a přiléhavě odůvodnily, jaké důvody je vedly k posouzení nároku stěžovatele na náhradu škody. Nejvyšší soud se podrobně zabýval námitkou stěžovatele o určení výše náhrady škody. Uvedl, že při zjištění výše ušlého zisku je nutno od ušlého příjmu odečíst náklady vynaložené k jeho dosažení (náklady na ubytování) a konstatoval, že v souladu s ustanovením § 442 odst. 1 občanského zákoníku se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Při určení výše ušlého zisku se vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností, nebýt škodní události, poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit. Mezi náklady patří zpravidla výdaje na ubytování v daném místě, náklady na cesty apod. Podle dovolacího soudu je stěžovatelem napadený závěr odvolacího soudu v souladu se zákonem a z hlediska přístupu ke zjištění výše náhrady škody mu nelze vytknout žádnou nesprávnost.

Lze uzavřít, že argumenty, které stěžovatel vznáší v ústavní stížnosti, mají charakter polemiky s právními závěry obecných soudů, a to čistě v rovině podústavního práva. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů, nezakládá sama o sobě porušení jeho základních práv. Jak je výše uvedeno, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší provádět přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti, což stěžovatel v podstatě požaduje.

Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru