Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 92/97Nález ÚS ze dne 02.09.1998Posouzení konce lhůty k podání výzvy k vydání požadovaných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkinterpretace
lhůta/hmotněprávní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 97/12 SbNU 39
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.92.97
Datum vyhlášení04.11.1998
Datum podání17.03.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 122 odst.2, § 122 odst.3

87/1991 Sb., § 5 odst.2, § 5 odst.2

93/1951 Sb., § 2 odst.2 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 92/97 ze dne 2. 9. 1998

N 97/12 SbNU 39

Posouzení konce lhůty k podání výzvy k vydání požadovaných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti

stěžovatelky U. L., zastoupené Mgr. I. Ch., účastníků řízení

- Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech,

vedlejších účastníků - I. M. a Z. M., obou zastoupených JUDr.

Z. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 1996,

č.j. 12 Co 464/96-56, a proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech

ze dne 20. 5. 1996, č.j. 9 C 117/95-44,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 1996, č.j. 12

Co 464/96-56, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 20.

5. 1996, č.j. 9 C 117/95-44, se zrušují.

Odůvodnění.

Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech byl zamítnut

návrh stěžovatelky (žalobkyně), aby byla žalovaným I. M. a Z. M.

uložena povinnost vydat žalobkyni dům ev. č. 73 se stavební

parcelou č. 63 a parcelou č. 330/2 v k. ú. Červená u Kašperských

hor, okres Klatovy. Okresní soud tak rozhodl na základě zjištění,

že žalobkyně nedodržela lhůtu k podání výzvy k vydání nemovitostí

uvedenou v ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť

žalovaní obdrželi výzvu teprve dne 2. 5. 1995. Lhůta k podání

výzvy k vydání nemovitostí podle ust. § 5 odst. 2 zákona č.

87/1991 Sb., ve spojení s nálezem Ústavního soudu České republiky

č. 164/1994 Sb. začala běžet dnem vykonatelnosti nálezu Ústavního

soudu, tedy dnem 1. 11. 1994 a končila dnem 30. 4. 1995. Tato nová

lhůta se týká pouze těch oprávněných osob, které dříve nesplňovaly

podmínky trvalého pobytu na území České republiky, jak je tomu

právě v případě žalobkyně. Protože žalobkyně podala výzvu k vydání

nemovitostí po této zákonem stanovené prekluzivní lhůtě, došlo

k zániku jejího práva na vydání nemovitostí.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 8. 1996, č.j. 12 Co

464/96-56, rozsudek Okresního soudu v Klatovech potvrdil, neboť

jej shledal věcně správným a zákonu odpovídajícím. Odvolací soud

shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že hmotně právní

lhůta podání výzvy k vydání nemovitostí uplynula - s ohledem na

nález Ústavního soudu publikovaném pod číslem 164/1994 Sb. - již

dnem 30. 4. 1995. V důsledku nedodržení zákonné lhůty k podání

výzvy nárok žalobkyně zanikl, a proto jejímu návrhu nelze vyhovět.

Proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podala

stěžovatelka dovolání. které bylo usnesení Nejvyššího soudu České

republiky ze dne 10. 6. 1997, č.j. 2 Cdon 478/97-70, odmítnuto.

Nejvyšší soud ČR souhlasil s dovolatelkou, že soudy obou stupňů

pochybily, pokud dovodily, že lhůta k podání výzvy k vydání

nemovitostí uplynula žalobkyni dne 30. 4. 1995. Toto pochybení

spočívalo v nesprávné aplikaci hmotně právní normy, konkrétně ust.

§ 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

jestliže běh, resp. konec lhůty stanovené v § 5 odst. 2 tohoto

zákona, jež je lhůtou hmotně právní, byl určen bez zřetele na

příslušné ustanovení obecného hmotně právního předpisu (tj. § 122

občanského zákoníku), které bylo nutno podpůrně "zohlednit".

Skutečnost, že odvolací soud - poté, kdy zaujal, shodně jako soud

prvého stupně, právní názor, že žalobkyně nevyzvala žalované

k vydání věci, resp. uzavření dohody o vydání věci ve lhůtě

stanovené v § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a její právo bylo

tak prekludováno - potvrdil rozsudek soudu prvého stupně

a žalobkyni tak nedal prostor dále pokračovat v řízení

a prokazovat další skutečnosti, které měla za významné pro

rozhodnutí ve věci, nelze však podle názoru Nejvyššího soudu ČR

označit za postup, jímž byla žalobkyni znemožněna realizace jejích

procesních práv. Proto Nejvyšší soud ČR dospěl k názoru, že

dovolání je v dané věci nepřípustné. Stěžovatelka napadla citované

rozsudky Okresního soudu v Klatovech a Krajského soudu v Plzni

ústavní stížností. Podle jejího názoru nelze přisvědčit tomu, že

šestiměsíční lhůta započatá dne 1. 11. 1994 uplynula dnem 30. 4.

1995. Pokud se jednalo o šestiměsíční lhůtu (roz. k podání výzvy

k vydání nemovitosti), jejíž počátek byl dán dnem 1. 11. 1994, pak

konec lhůty připadl na den 1. 5. 1995. Oba soudy však pochybily

nejen při "výpočtu lhůty", nýbrž i tím, že se nezabývaly otázkou,

zda vůbec bylo možno uplatnit výzvu k vydání nemovitostí dne 30.

4. 1995. Dne 30. 4. 1995 byla totiž neděle, a pokud by i bylo

možno přisvědčit oběma soudům, že tento den byl posledním dnem

lhůty, bylo nutno vzhledem k příslušným ustanovením občanského

zákoníku, resp. občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.")

"posunout" poslední den lhůty na nejbližší následující pracovní

den. Den 1. 5. 1995 byl státem uznaným svátkem a teprve den 2. 5.

1995 byl nejbližším následujícím pracovním dnem. Podle čl. 95

Ústavy České republiky je soudce při svém rozhodování vázán

zákonem. Zákon, v daném případě občanský zákoník, jednoznačně

definuje v ust. § 122 počátek a konec lhůt i jejich výpočet. Podle

názoru stěžovatelky byl při výpočtu lhůty pro podání výzvy

k vydání nemovitostí porušen citovaný článek 95 Ústavy ČR, neboť

soudci Okresního soudu v Klatovech a Krajského soudu v Plzni se

při rozhodování "nevázali" příslušnými ustanoveními zákona

o určení, resp. výpočtu lhůt. Napadená rozhodnutí těchto soudů

jsou tedy v rozporu s čl. 90 Ústavy (který soudům ukládá

stanoveným způsobem, tedy zejména v souladu s ust. § 6 o.s.ř.,

poskytovat ochranu právům) a dále i s čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jenž každému

zaručuje právo stanoveným způsobem, tedy v souladu s o.s.ř.,

domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Lze se

domnívat, že předmětná soudní rozhodnutí svými důsledky založila

i možnost porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.

Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby napadené rozsudky

Okresního soudu v Klatovech a Krajského soudu v Plzni byly

zrušeny.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po stránce

formální (§ 72 odst. 2, § 43 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.). Z hlediska

dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti zjistil, že

napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni byl doručen právnímu

zástupci stěžovatelky dne 22. 1. 1997 a nabyl právní moci dne 27.

1. 1997. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 13.

3. 1997, takže lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována (ust.

§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů). Ani jiné formálnínedostatky ústavní stížnosti nebyly

zjištěny. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení

a vedlejší účastníci řízení.

Krajský soud v Plzni jako účastník řízení uvedl, že odkazuje

na důvody rozhodnutí, které byly promítnuty do odůvodnění

napadeného rozsudku a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Souhlasil s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Okresní soud v Klatovech vyjádření k ústavní stížnosti nepodal

a odkázal pouze na odůvodnění rozsudků soudů prvého a druhého

stupně. Souhlasil s upuštěním od ústního jednání v řízení

o ústavní stížnosti stěžovatelky.

I. M. a Z. M. jako vedlejší účastníci řízení se k ústavní

stížnosti nevyjádřili a pouze uvedli, že netrvají na ústním

jednání o předmětné ústavní stížnosti před Ústavním soudem.

Stěžovatelka rovněž prohlásila, že na ústním jednání před Ústavním

soudem netrvá.

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených

rozhodnutí (včetně řízení, které jim předcházelo) dospěl Ústavní

soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Zásadní otázkou ve věci je posouzení, zda soudy prvého

i druhého stupně správně dovodily, kdy stěžovatelce skončila lhůta

k podání výzvy k vydání požadovaných nemovitostí podle zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Tato lhůta je

stanovena v ust. § 5 odst. 2 citovaného zákona - ve spojení

s nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 164/1994 Sb. - takže

začala běžet dnem 1. 11. 1994. Oprávněná osoba má právo vyzvat

povinnou osobu k vydání věci do šesti měsíců od počátku takto:

stanovené lhůty; jinak její nárok zanikne. Jde tedy o lhůtu

určenou podle měsíců. Podle ust. § 122 odst. 2 občanského

zákoníku, který je třeba u této hmotně právní lhůty podpůrně

použít, konec lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá

den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který

připadá událost, od níž se lhůta počítá. Není-li takový den

v posledním měsíci, připadne konec lhůty na jeho poslední den.

V ust. § 122 odst. 3 občanského zákoníku je stanoveno, že

připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je

posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Jestliže

v souzené věci činila zákonná lhůta šest měsíců a počala běžet

dnem 1. 11. 1994, pak konec lhůty připadl na den 1. 5. 1995, neboť

tento den se svým označením shoduje s označením dne, kdy nastala

skutečnost určující počátek lhůty. První den měsíce května 1995

byl však svátkem uvedeným v ustanovení § 2 odst. 2 písm. c) zákona

č. 167/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 93/1991 Sb.,

o státních svátcích, o dnech pracovního klidu a o památných

a významných dnech, ve znění pozdějších předpisů. Proto posledním

dnem lhůty byl nejblíže následující pracovní den, tj. den 2. 5.

1995.

Shodné stanovisko ohledně výpočtu lhůty k podání výzvy

k vydání požadovaných nemovitostí zaujal v usnesení ze dne 10. 6.

1997, č.j. Cdon 478/97-70, Nejvyšší soud ČR, který rozhodoval

o dovolání v předmětné záležitosti. Nejvyšší soud ČR v tomto

usnesení konstatoval, že soudy obou stupňů pochybily, pokud

dovodily, že lhůta k podání výzvy na vydání požadovaných

nemovitostí uplynula žalobkyni dne 30. 4. 1995. Toto pochybení

spočívalo v nesprávné aplikaci hmotně právní normy, když konec

lhůty stanovené v ust. § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., která je

lhůtou hmotně právní, byl určen bez zřetele na ust. § 122

občanského zákoníku, jejž bylo nutno podpůrně "zohlednit".

Nejvyšší soud - jak je uvedeno na jiném místě - však tuto

skutečnost nepovažoval za postup, jímž by byla žalobkyni

znemožněna realizace jejích procesních práv a podané dovolání

odmítl, neboť neshledal, že by postupem soudu byla žalobkyni

odňata možnost jednat před soudem [§ 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.].

Ústavní soud však přistoupil k souzené věci - se zřetelem na

ochranu základních práv a svobod stěžovatelky - z jiného hlediska,

pokud jde o hodnocení nesprávné aplikace hmotně právní normy

obecnými soudy, nežNejvyšší soud ČR.

Ústavní soud považuje za potřebné zdůraznit, že jde o řízení

o restitučních nárocích, jež jsou specifická tím, že v nich jde

o posouzení oprávněnosti nároků uplatněných podle zvláštních

(restitučních) zákonů, které sledující odstranění křivd

způsobených v minulosti státem. Je proto třeba jim - jako

mimořádným nárokům - věnovat zvýšenou pozornost. Tento názor

zaujal Ústavní soud již v celé řadě případů, např. ve věci sp. zn.

III. ÚS 74/94, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek

3, vydání 1., Praha C. H. Beck 1995, nález č. 42, v němž

konstatoval, že v restitucích je na místě přistupovat k věci tak,

aby nedocházelo k nevstřícnému, formalistickému postupu soudu,

který hrozí případnou další křivdou. Ve věci sp. zn. I. ÚS

154/95, publikované v téže Sbírce - svazek 5, nález č. 7, Ústavní

soud uvedl, že restituční zákony ve vztahu k ostatním právním

předpisům je třeba chápat jako lex specialis. Obsahově shodné

názory uplatnil Ústavní soud i ve věci sp. zn. III. ÚS 127/96,

publikované rovněž v téže Sbírce pod č. 68 - Svazek 5. Stejný

přístup zaujímá Ústavní soud i v tomto konkrétním případě.

Vzhledem k tomu, že v řízení došlo k nesprávné aplikaci právní

normy ohledně počítání lhůty stanovené v ust. § 5 odst. 2 zákona

č. 87/1991 Sb., dospívá Ústavní soud k závěru, že v souzené věci

došlo postupem obecných soudů k porušení práva na soudní ochranu

stěžovatelky, neboť tím jí byl přístup k soudu znemožněn. Toto

právo je zaručeno zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i v čl.

90 Ústavy ČR, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu,

aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené

rozsudky Okresního soudu v Klatovech a Krajského soudu v Plzni

zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. září 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru