Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 92/08 #1Nález ÚS ze dne 25.02.2009Požadavek spravedlivého procesu při posuzování náhrady nákladů řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkZnalecký posudek
škoda/náhrada
Náklady řízení
odškodnění
Bolestné
Smír
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 36/52 SbNU 367
EcliECLI:CZ:US:2009:1.US.92.08.1
Datum vyhlášení19.03.2009
Datum podání11.01.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 224

40/1964 Sb., § 449a

440/2001 Sb., § 7 odst.3

99/1963 Sb., § 148 odst.1, § 142 odst.3, § 150, § 138


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud soud svévolně interpretuje kogentní normu, např. nesprávně interpretuje kritérium výsledku řízení upravené v § 148 odst. 1 a 142 odst. 3 občanského soudního řádu a v důsledku toho chybně uloží stěžovateli povinnosti nahradit státu náklady znaleckého dokazování, poruší tím právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele J. H. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 26. 2. 2009 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2007 č.j. 15 Co 529/2007-254 ve výrocích pod body I., II. a IV. pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost v rozsahu, v němž směřovala proti výroku pod bodem III. byla odmítnuta.

Narativní část

Stěžovatel se domáhal po žalovaném náhrady újmy na zdraví, jež mu byla způsobena při dopravní nehodě. V žalobě se dožadoval částky 6 254 800 Kč, a to s odkazem na § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, který umožňuje zvýšení odškodnění na desetinásobek ve zvlášť výjimečných případech; dále požadoval částku 5347 Kč měsíčně jako náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a částku 5685 Kč doživotně jako náhradu za ztrátu na výdělku a při invaliditě.

Okresní soud schválil usnesením smír uzavřený mezi účastníky řízení a pojišťovnou, jímž se žalovaný zavázal zaplatit stěžovateli částku 3 255 000 Kč jako navýšení odškodnění bolestí a ztížení společenského uplatnění, částku 3 170 984 Kč jako jednorázovou úhradu náhrady ztráty na výdělku a částku 50 000 Kč jako náhradu nákladů řízení stěžovatele. Ve výroku IV. uložil soud pojišťovně povinnost zaplatit státu náhradu nákladů zálohovaných státem ve výši 82 729 Kč a pod výrokem V. uložil téže pojišťovně povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 257 040 Kč.

Na základě odvolání pojišťovny odvolací soud změnil usnesení soudu I. stupně ve výrocích IV. a V. tak, že náhradu nákladů zálohovaných státem rozdělil rovným dílem mezi stěžovatele a pojišťovnu, dále rozhodl, že žalovaný není povinen platit soudní poplatek, a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že právo na náhradu nákladů zálohovaných státem ve výši 82 729 Kč má ve smyslu § 148 odst. 1 občanského soudního řádu stát proti účastníkům podle výsledku řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl úspěšný z jedné poloviny, měl by hradit polovinu nákladů placených státem a druhou polovinu žalovaný. Ten je však od soudních poplatků zcela osvobozen, což ale nebrání tomu, aby tyto náklady hradil vedlejší účastník, tj. pojišťovna.

Stěžovatel namítal, že odvolací soud neaplikováním § 142 odst. 3 občanského soudního řádu porušil jeho ústavně garantovaná práva.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně (viz např. nálezy II. ÚS 259/05, III. ÚS 639/06). Zároveň však Ústavní soud vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu.

V dané věci odvolací soud své rozhodnutí postavil na závěru, že právo na náhradu nákladů zálohovaných státem má stát proti účastníkům podle výsledku řízení; skončilo-li řízení smírem, je výsledek vyjádřen poměrem, v jakém smír uspokojuje nárok žalobce, jehož se v řízení domáhal. Jelikož se stěžovatel z titulu bolestného a ztížení společenského uplatnění domáhal částky 6 254 800 Kč a smír byl uzavřen jenom ohledně 3 255 000 Kč, byl úspěšný jenom z jedné poloviny. Takový interpretační závěr je však z ústavního hlediska svévolný, neboť je v rozporu s kogentní normou jednoduchého práva.

Na výše uvedenou situaci totiž nelze nahlížet pouze jako na poloviční úspěch stěžovatele, nýbrž je nutno ji posoudit podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, jež obsahuje výjimky ze zásady úspěchu ve věci mj. pro případy, kdy rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí nesprávně interpretoval kritérium výsledku řízení, obsažené v § 148 odst. 1 občanského soudního řádu a v důsledku toho chybně uložil stěžovateli povinnost nahradit státu polovinu jím zálohovaných nákladů znaleckého dokazování.

Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí ve výrocích pod body I., II. a IV. zrušil. V části, v níž ústavní stížnost směřovala proti výroku III. usnesení odvolacího soudu, který stanovil, že vedlejšímu účastníku se neukládá povinnost zaplatit České republice soudní poplatek, Ústavní soud návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Ivana Janů. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 92/08 ze dne 25. 2. 2009

N 36/52 SbNU 367

Požadavek spravedlivého procesu při posuzování náhrady nákladů řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 25. února 2009 sp. zn. I. ÚS 92/08 ve věci ústavní stížnosti J. H. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2007 č. j. 15 Co 529/2007-254, jímž bylo ve stěžovatelův neprospěch změněno usnesení soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a M. M. jako vedlejšího účastníka.

Výrok

I. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2007 č. j. 15 Co 529/2007-254 se ve výrocích pod body I., II. a IV. zrušuje.

II. Ústavní stížnost se v rozsahu, v němž směřuje proti výroku pod bodem III. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2007 č. j. 15 Co 529/2007-254, odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel (žalobce v řízení před obecnými soudy) brojil včas podanou ústavní stížností proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Krajský soud v Plzni změnil usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 30. 8. 2007 č. j. 4 C 167/2004-245 tak, že jemu i vedlejšímu účastníku (pojišťovně Uniqa, a. s)., která vystupovala na straně žalovaného M. M. uložil povinnost zaplatit České republice částku 41 364,50 Kč jako náhradu nákladů zálohovaných státem (výroky I. a II.), dále rozhodl, že povinnost zaplatit soudní poplatek se vedlejšímu účastníku (pojišťovně) neukládá (výrok III.), a pod výrokem IV. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatel namítal především porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.

2. Z procesního spisu se podávají následující skutečnosti:

3. Stěžovatel se domáhal u Okresního soudu Plzeň-sever po žalovaném M. M. náhrady újmy na zdraví, jež mu byla způsobena při dopravní nehodě, kterou žalovaný zavinil (byl uznán vinným z trestného činu podle § 224 odst. 1 a 2 trestního zákona trestním příkazem téhož soudu ze dne 4. 3. 2003). V žalobě se stěžovatel dovolával použití § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, jenž umožňuje, aby soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky zvýšil; s ohledem na trvalé následky způsobené dopravní nehodou (vážné mozkové a duševní poruchy, omezení hybnosti páteře, postkontuzní syndrom těžkého stupně, nesoběstačnost, neschopnost jakékoliv výdělečné činnosti atd.) domáhal se desetinásobku této částky, tj. 6 510 000 Kč (s tím, že 255 200 Kč již stěžovateli vyplatila pojišťovna, o kteroužto částku snížil žalobní nárok). Na odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění se tedy stěžovatel domáhal zaplacení částky 6 254 800 Kč, dále požadoval 1 962 Kč měsíčně za dobu od 29. 9. 2002 do 21. 9. 2003 jako náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (v této části vzal žalobu posléze zpět pro uspokojení nároku vedlejším účastníkem na straně žalovaného - pojišťovnou), dále částku 5 347 Kč měsíčně za dobu od 22. 9. 2003 do 31. 12. 2003 jako náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a částku 5 685 Kč doživotně jako náhradu za ztrátu na výdělku a při invaliditě.

4. Usnesením ze dne 30. 8. 2007 č. j. 4 C 167/2004-245 schválil Okresní soud Plzeň-sever (dále jen "soud prvního stupně") smír uzavřený mezi účastníky řízení a pojišťovnou, jímž se žalovaný M. M. zavázal zaplatit stěžovateli částku 3 255 000 Kč jako navýšení odškodnění bolestí a ztížení společenského uplatnění, částku 3 170 984 Kč jako jednorázovou úhradu náhrady ztráty na výdělku podle § 449a občanského zákoníku a částku 50 000 Kč jako náhradu nákladů řízení stěžovatele. Ve výroku IV. uložil soud pojišťovně povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů zálohovaných státem ve výši 82 729 Kč a pod výrokem V. uložil téže pojišťovně povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 257 040 Kč. V odůvodnění mj. konstatoval, že náklady zálohované státem, o jejichž náhradě rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř., představují náklady Ústřední vojenské nemocnice Praha za podaný znalecký posudek. Stěžovatel je ze zákona osvobozen od placení soudních poplatků a žalovaný M. M. byl zcela osvobozen usnesením soudu. V souladu s judikaturou a s § 93 odst. 3 o. s. ř. proto uložil náhradu těchto nákladů pojišťovně. Ohledně soudního poplatku dospěl k závěru, že ze schváleného smíru vyplývá, že žalobě bylo vyhověno v plném rozsahu, a proto by jej měl hradit žalovaný M. M.; vzhledem k tomu, že je od soudního poplatku osvobozen, uložil soud tuto povinnost pojišťovně, která v řízení před obecnými soudy vystupovala jako vedlejší účastník na jeho straně.

5. Na základě odvolání pojišťovny Krajský soud v Plzni (dále též jen "odvolací soud") změnil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích IV. a V. tak, jak je uvedeno v části I pod bodem 1 tohoto nálezu, tedy náhradu nákladů zálohovaných státem rozdělil rovným dílem mezi stěžovatele a pojišťovnu, dále rozhodl, že žalovaný M. M. není povinen platit soudní poplatek, a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že právo na náhradu nákladů zálohovaných státem ve výši 82 729 Kč má ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. stát proti účastníkům podle výsledku řízení. Skončilo-li řízení smírem, je výsledek vyjádřen poměrem, v jakém smír uspokojuje nárok stěžovatele, jehož se v řízení domáhal. Jelikož se stěžovatel z titulu bolestného a ztížení společenského uplatnění domáhal částky 6 254 800 Kč a smír byl uzavřen jenom ohledně 3 255 000 Kč, byl úspěšný jenom z jedné poloviny. Ohledně doživotního nároku z titulu peněžitého důchodu podle § 447 občanského zákoníku ve výši 5 658 Kč měsíčně byl smír uzavřen na jednorázové odškodnění ve výši 3 170 984 Kč ve smyslu § 449a občanského zákoníku, a nelze proto hovořit o úspěchu nebo neúspěchu té které strany, vyjádřit jej v procentech a promítnout jej tak do úvahy o náhradě nákladů řízení podle § 148 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel byl úspěšný jenom z jedné poloviny, a proto by měl hradit polovinu nákladů placených státem, a druhou polovinu žalovaný M. M. Ten je však od soudních poplatků zcela osvobozen, což ale nebrání tomu, aby tyto náklady hradila pojišťovna. Odvolací soud se rovněž zabýval otázkou, zda u stěžovatele nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, neboť v kladném případě by nebylo možno stěžovateli náhradu nákladů podle § 148 odst. 1 o. s. ř. uložit. Odvolací soud však dospěl k negativnímu závěru, neboť náhrada za ztrátu na výdělku, která byla stěžovateli smírem přiznána, představuje spolu s plným invalidním důchodem jistý, pravidelný příjem stěžovatele, který neodůvodňuje přiznání osvobození od soudních poplatků.

III.

6. V ústavní stížnosti namítal stěžovatel, že odvolací soud nevzal v potaz, že navýšení bolestného a ztížení společenského uplatnění plně závisí na posouzení a úvaze soudu (znaleckém posudku); tím byl porušen § 142 odst. 3 o. s. ř., a v důsledku toho i čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 90 Ústavy a čl. 6 Úmluvy. Dále soudu vytýkal, že opominul, že žaloba byla podána výlučně z důvodů na straně žalovaného M. M., stejně jako škoda vznikla výlučně z důvodu jeho zaviněného protiprávního jednání . Soud se nezabýval ani důvody a okolnostmi žaloby, které jsou dle stěžovatele důvody hodnými zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. Podle stěžovatele žalovaný M. M. v uzavřeném smíru přiznává plný úspěch stěžovatele ve věci; postup soudu byl proto svévolný, nadto v rozporu s principem proporcionality. Svévolně byl interpretován i § 138 o. s. ř., neboť soud obdobný příjem u stěžovatele posoudil jako příjem odporující osvobození od soudních poplatků, zatímco u žalovaného M. M. jej považoval za natolik nízký, že osvobození odůvodňuje; stěžovatel v této souvislosti upozorňuje, že žalovaný M. M. je navíc oproti stěžovateli zdravý, a může si tudíž zajistit lepší příjem výdělečnou činností. Stěžovatel rovněž namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, v důsledku čehož mu byla upřena možnost právně a skutkově argumentovat. Konečně byla dle mínění stěžovatele porušena i zásada proporcionality, neboť mezi smírem, jímž bylo stěžovateli z převážné části vyhověno, a povinností platit státem zálohované náklady, neexistuje vztah přiměřenosti.

7. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého usnesení a vyslovil názor, že s ohledem na charakter rozhodování podle § 142 a násl. o. s. ř., zejména pak § 148 o. s. ř., při němž je soudu poskytována značná možnost soudcovského uvážení, nepřesahuje věc ústavní rozměr a stížnost je třeba odmítnout.

8. Žalovaný M. M. (vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti) ve vyjádření uvedl, že k právnímu posouzení věci se vyjadřovat nechce a ponechává je na úvaze Ústavního soudu; vyjádřil se především k těm částem ústavní stížnosti, v nichž stěžovatel hodnotil jeho postoj v průběhu řízení. Krom toho vedlejší účastník vyslovil názor, že výsledek sporu nelze považovat za úspěch stěžovatele, o čemž svědčí i částka, kterou navrhla pojišťovna jako náhradu nákladů řízení; ta je pouhým zlomkem toho, na co by měl stěžovatel v případě plného úspěchu ve věci nárok. Vedlejší účastník nesouhlasil ani s tím, že žaloba byla podána výlučně pro jeho chování.

9. Pojišťovna, vedlejší účastník v civilním řízení soudním, jenž vystupoval na straně žalovaného M. M., odmítl k výzvě zdejšího soudu možnost přiznání postavení vedlejšího účastníka podle § 76 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

10. V replice stěžovatel setrval na svém názoru, že odvolací soud neaplikováním § 142 odst. 3 o. s. ř. a svévolným použitím § 138 porušil jeho ústavně garantovaná práva. Stěžovatel navíc neměl možnost se k této otázce vyjádřit a navíc soud ani nezhodnotil aktuální finanční situaci účastníků.

IV.

11. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

12. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647), nález sp. zn. III. ÚS 639/06 ze dne 25. 1. 2007 (N 15/44 SbNU 193), dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz]. Zároveň však Ústavní soud vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu tak otázka náhrady nákladů řízení nabývá ústavněprávní dimenze například tehdy, pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení právního předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.

13. Z nastíněných hledisek se Ústavní soud zabýval ústavní stížností a dospěl k závěru, že je důvodná.

14. Odvolací soud své rozhodnutí postavil na závěru, že právo na náhradu nákladů zálohovaných státem má stát proti účastníkům podle výsledku řízení; skončilo-li řízení smírem, je výsledek vyjádřen poměrem, v jakém smír uspokojuje nárok žalobce, jehož se v řízení domáhal. Jelikož se stěžovatel z titulu bolestného a ztížení společenského uplatnění domáhal částky 6 254 800 Kč a smír byl uzavřen jenom ohledně 3 255 000 Kč, byl úspěšný jenom z jedné poloviny. Takový interpretační závěr je však z ústavního hlediska svévolný, neboť je v rozporu s kogentní normou jednoduchého práva.

15. Náhradu nákladů zálohovaných státem upravuje § 148 odst. 1 o. s. ř. tak, že stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Pojem výsledku řízení, užitý v § 148 odst. 1 o. s. ř, ovšem není totožný s pojmem úspěchu ve věci (což mj. zřetelně plyne i z faktu, že se náhrada nákladů řízení zálohovaných státem podle jeho výsledku uplatní i v řízení podle hlavy páté o. s. ř.). Pojetí ztotožňující výsledek řízení s úspěchem ve věci je příliš zužující, a to i ve sporných věcech. Výsledek řízení totiž ve skutečnosti odkazuje k osobě toho účastníka, který by byl povinen k náhradě nákladů řízení druhé procesní straně. Stát má tedy právo na náhradu nákladů řízení "podle jeho výsledků" proti tomu účastníku, který by byl povinen nahradit náklady druhému účastníku. Ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. tak odkazuje nejenom na kritérium úspěchu ve věci, ale též na ostatní ustanovení upravující rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (§ 142 až 146 o. s. ř.).

16. V souzené věci účastníci uzavřeli smír, který se mj. týkal bolestného a ztížení společenského uplatnění. Stěžovatel se domáhal zvýšení odškodnění na desetinásobek podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, tedy částky 6 510 000 Kč; smír mu přiznal polovinu z uvedené sumy, tj. 3 255 000 Kč. Na tuto situaci však nelze nahlížet pouze jako na poloviční úspěch stěžovatele, nýbrž je nutno ji posoudit podle § 142 odst. 3 o. s. ř., jenž obsahuje výjimky ze zásady úspěchu ve věci mj. pro případy, kdy rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Přiznání náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění se podle ustálené letité judikatury považuje právě za případ, kdy rozhodnutí závisí na znaleckém posudku. Viz R 28/1970: "Jednotlivé složky práva na náhradu škody, ktorými je vymedzený obsah náhrady škody, sa prejavujú ako samostatné dielčie nároky; s touto ich samostatnosťou je nutné počítať aj pri rozhodovaní o trovách konania. Určenie výšky nároku na náhradu za bolesť a za sťaženie spoločenského uplatnenia je závislé na znaleckom posudku, kdežto nárok na náhradu za stratu na zárobku je spravidla objektívne určiteľný porovnaním doterajšieho zárobku pred úrazom a po ňom. Táto rozdielnosť v spôsobe zistenia výšky nároku má význam pri použití ustanovenia § 142 o. s. p., lebo má za následok dvojaký režim rozhodovania o náhrade trov konania pri čiastočnom neúspechu alebo pri stanovení nižšej náhrady za bolesť a za sťaženie spoločenského uplatnenia ako bola požadovaná (ak nespočíva neúspech priamo v základe nároku); pokiaľ ide o nárok na náhradu za stratu na zárobku, bude sa nárok na náhradu trov konania spravovať ustanovením § 142 ods. 2 o. s. p., pokiaľ ide o nárok na náhradu za bolesť a za sťaženie spoločenského uplatnenia, bude sa nárok na náhradu trov konania spravovať ustanovením § 142 ods. 3 o. s. p.".

17. Nelze ani přehlédnout, že stěžovatel se domáhal zvýšení náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění na desetinásobek, jež je upraveno v § 7 odst. 3 citované vyhlášky. Podle tohoto ustanovení "ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit". Výše plnění tedy zjevně závisí na úvaze soudu.

18. Stěžovatel se domáhal plnění, jehož výše závisela jak na znaleckém posudku, tak i na úvaze soudu. Pokud by soud rozhodl rozsudkem tak, jak odpovídá smíru uzavřenému mezi účastníky, tj. že by stěžovateli vyhověl pouze z jedné poloviny, aplikoval by se § 142 odst. 3 o. s. ř., a stěžovateli by proto náležela plná náhrada nákladů řízení. Ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. je přitom nutno vztáhnout i na situace, kdy výše plnění vyplývá nejen z rozhodnutí soudu, ale i ze smíru. Doslovný jazykový výklad, vážící uplatnění § 142 odst. 3 o. s. ř. jenom k soudním rozhodnutím, by totiž vedl k absurdnímu závěru, neboť by žalobce, který uzavřel smír, stavěl do horší situace, než toho, který smír neuzavřel, avšak míra jeho úspěchu či neúspěchu by byla stejná. Ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. je proto nutno rozumět tak, že se uplatní v těch případech, kdy výše žalovaného plnění závisela na znaleckém posudku nebo úvaze soudu.

19. Z uvedeného vyplývá, že odvolacísoud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí nesprávně interpretoval kritérium výsledku řízení obsažené v § 148 odst. 1 o. s. ř., a v důsledku toho chybně uložil stěžovateli povinnost nahradit státu polovinu jím zálohovaných nákladů znaleckého dokazování. Stěžovatel sice v soudním smíru obdržel skutečně pouze polovinu žalované částky, avšak výše plnění, které žalobou požadoval, závisela na znaleckém posudku i na úvaze soudu; proto - kdyby nebyl uzavřen smír - by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl právo na jejich plnou náhradu (§ 142 odst. 3 o. s. ř.). Měl-li by právo na plnou náhradu nákladů řízení, nemůže být ani tím účastníkem, jenž by měl podle výsledků řízení ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. hradit státu jím zálohované náklady.

20. Z těchto důvodů dospěl Ústavnísoud k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí ve výrocích pod body I., II. a IV. zrušil.

V.

21. V části, v níž ústavní stížnost směřovala proti výroku III. usnesení odvolacíhosoudu, ji Ústavní soud odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Tímto výrokem totiž odvolací soud vyslovil, že vedlejšímu účastníku se neukládá povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 257 040 Kč. Tento výrok se nemůže nijak dotknout práv stěžovatele; to platí tím spíše, že stěžovatel byl coby žalobce od placení soudního poplatku osobně osvobozen podle § 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru