Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 92/01Usnesení ÚS ze dne 29.10.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní ... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
intabulace
PoznámkaRozhodnutí ESLP ze dne 1. 2. 2011 č. 15400/04 o nepřijatelnosti.
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.92.01
Datum podání09.02.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1950 Sb., § 111, § 114

15/1959 Sb., čl.

2/1993 Sb., čl. 4, čl. 36


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 92/01 ze dne 29. 10. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. H., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu 2000, sp. zn. 9 Co 742/2000, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 27. ledna 2000, čj. 18 C 199/97 - 117,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 2. 2001, doplněnou dalšími podáními ze dne 9. 2. 2001 a 29. 5. 2002, napadl stěžovatel shora označená rozhodnutí obecných soudů.

Krajský soud v Ostravě (dále též "odvolací soud") výrokem ad. I. svého rozsudku ze dne 14. listopadu 2000, sp. zn. 9 Co 742/2000, změnil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku (dále též "okresní soud") ze dne 27. 1. 2000, čj. 18 C 199/97 - 117, tak, že zamítl návrh na určení, že stěžovatel (v řízení před okresním soudem odpůrce) není vlastníkem ve výroku předmětného rozsudku blíže označených pozemků. Pod bodem II. výroku potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku, kterým okresní soud rozhodl o určení vlastnického práva České republiky a S. k označeným pozemkům.

Stěžovatel vytýká napadeným rozhodnutím porušení celé řady článků Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Konkrétně se jedná o články 1, 2 odst. 2, odst. 3 a čl. 36 Listiny, články 4, 10 a 95 Ústavy. Dále vytýká i porušení článku 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, vydaného pod č. 120/1976 Sb., a dalších základních práv a svobod, zakotvených v Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a Všeobecné deklaraci lidských práv.

Ústavní soud si vyžádal spis sp. zn. 18 C 199/97 Okresního soudu ve Frýdku -Místku, z něhož vyplývá, že žalobci a) A., b) Česká republika - Okresní úřad ve Frýdku - Místku a c) S. se žalobou, podanou proti stěžovateli u Okresního soudu ve Frýdku -Místku, domáhali určení neexistence právního vztahu a určení vlastnictví k pozemkům v žalobě blíže označeným. Okresní soud rozsudkem ze dne 27. 1. 2000, čj. 18 C 199/97 - 117, určil, že stěžovatel není vlastníkem pozemků, vedených na listu vlastnictví č. 248 pro obec F. a katastrální území L., ve zjednodušené evidenci jako parcela č. 1463/1 o výměře 565 m2 a jako díl "l" parcely č. 578/2 o výměře 10 065 m2. Určil, že jejich vlastníkem je Česká republika a S. V odůvodnění rozsudku okresní soud zmínil, že o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem rozhodoval již rozsudkem ze dne 1. 7. 1998, čj. 18 C 199/97 - 49. Žalobce ad. a) napadl tento rozsudek včasným odvoláním a současně navrhl připuštění změny žaloby, spočívající v jejím rozšíření o pozitivní určení vlastnictví k předmětným pozemkům. Odvolací soud změnu žaloby usnesením připustil a po zrušení rozsudku okresního soudu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm okresní soud usnesením ze dne 11. 11. 1999, čj. 18 C 199/97 - 102, rozhodl o přistoupení žalobců ad. b) a ad. c) do řízení. Vázán právním názorem odvolacího soudu poté rozhodl, že naléhavý právní zájem je dán u všech žalobců, stejně jako jejich věcná legitimace. Po provedeném dokazování okresní soud zjistil, že předmětné pozemky, vlastnicky náležející J. a M. S. (každému v ideální polovině), přešly rozhodnutím tehdejšího Okresního národního výboru ve Frýdku - Místku, finančního odboru, ze dne 29. 5. 1965, čj. Fin 72/6-234/65, podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., v návaznosti na ustanovení § 11 vyhlášky Ministerstva financí č. 88/1959 Ú. l., do vlastnictví Československého státu, do správy ÚV Svazarmu, a to dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Důvodem převodu pozemků bylo jejich využití pro letiště F. Přechod vlastnictví k předmětným pozemkům sice nebyl zapsán do evidence nemovitostí, ovšem tato skutečnost nebyla, podle tehdy platných právních předpisů, podmínkou pro jeho platnost. Kupní smlouvou, uzavřenou dne 1. 6. 1972 mezi ÚV Svazarmu (jako kupujícím) a manželi S. (jako prodávajícími), jmenovaní prodali ÚV Svazarmu část předmětné parcely č. 578/2 o výměře 10 065 m2 za kupní cenu ve výši 4 026,-- Kč. Z listinných podkladů je zřejmé, že touto kupní smlouvou prodávající prodali díl parcely o výměře 9 747 m2, který jim byl v roce 1965 odňat podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., a další díl předmětné parcely o výměře 318 m2, takže celková výměra nového dílu "F" parcely činila výše uvedených 10 065 m2. Rovněž tato smlouva nebyla zapsána do evidence nemovitostí. K posledně uvedené skutečnosti okresní soud poznamenal, že do vlastnictví ÚV Svazarmu mohlo z této části parcely fakticky přejít jen 318 m2, neboť k další výměře (tj. 9 747 m2) byl Československý stát již vlastníkem na základě výše citovaného rozhodnutí ONV Frýdek - Místek. Skutečnost, že původní vlastníci předmětných pozemků tento prodej nikdy nezpochybňovali, lze doložit i odstupní smlouvou ze dne 30. 8. 1978, uzavřenou mezi odstupiteli - manžely S. a jejich dcerami Z. S. a J. T. V ní se mimo jiné konstatuje, že předmětné pozemky odstupitelé prodali Svazarmu pro letiště a obdrželi za ně kupní cenu. Za této situace okresní soud uzavřel, že pokud Z. S. a J. T., provdaná G., kupní smlouvou ze dne 26. 4. 1983 převedly stejné pozemky na stěžovatele, stalo se tak v rozporu s právním stavem. V této době totiž již nebyly vlastnicemi předmětných pozemků a tato skutečnost jim musela být známa, s ohledem na jimi podepsanou odstupní smlouvu. Kupní smlouvu ze dne 26. 4. 1983 proto okresní soud označil, v uvedeném rozsahu, za nicotný právní úkon, který nemohl založit jím předpokládané právní účinky, byť stěžovatel tvrdí, že nabyl předmětné pozemky uvedenou kupní smlouvou v dobré víře.

Ze stanov žalobce ad. a) okresní soud zjistil, že byly registrovány Ministerstvem vnitra dne 14. 6. 1994, pod č. registrace II/S-08/1-24783/94-R, a schváleny členskou schůzí. Ze stejnopisu notářského zápisu ze dne 16. 11. 1998, A 882/98, bylo osvědčeno, že členská schůze A. rozhodla usnesením ze dne 7. 11. 1998 podle zákona č. 83/1990 Sb., v platném znění, o jeho zrušení bez likvidace a jeho sloučení do A. F. Na základě mimořádného sjezdu Svazarmu, konaného dne 24. 3. 1990, došlo ke změně názvu organizace Svazarm na S. Toto sdružení se stalo právním nástupcem Svazarmu s oprávněním disponovat majetkem, který jeho právnímu předchůdci náležel.

Ve vztahu k případné aplikaci zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických práv k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), okresní soud dovodil, že se na projednávanou věc nevztahuje, neboť předmětné pozemky byly vyňaty ze zemědělského půdního fondu rozhodnutím Okresního národního výboru ve Frýdku - Místku ze dne 26. 8. 1969, čj. VLHZ-ZEN2961/69-KAR. Pokud jde o možnost nabytí vlastnického práva stěžovatele k předmětným pozemkům jejich vydržením, dospěl okresní soud k zápornému závěru, neboť podle § 135a odst. 3 občanského zákoníku, ve znění zákona č. 131/1982 Sb., účinného do 1. 1. 1992, nebylo možno vydržením nabýt věc z majetku v socialistickém vlastnictví, nebo věc, ke které má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů.

Krajský soud v Ostravě se, podle odůvodnění rozsudku ze dne 14. 11. 2000, sp. zn. 9 Co 742/2000, ztotožnil jak se skutkovými zjištěními, tak i s právními závěry okresního soudu. Nad rámec dokazování provedeného u okresního soudu zjistil, z rozhodnutí Úřadu pro civilní letectví ze dne 20. 1. 1999 a z rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR ze dne 20. 5. 1999, že letiště ve F. se nachází mj. i na pozemcích, které jsou předmětem sporu. Provoz letiště byl schválen dne 27. 3. 1953, v roce 1955 byla stavba letiště převzata do trvalého užívání a oba sporné pozemky jednoznačně tvoří součást travnaté plochy letiště (vzletové a přistávací dráhy). Rozhodnutí o vynětí předmětných pozemků z evidence zemědělské půdy v roce 1969 proto za této situace nemělo právní relevanci. Částečnou změnu výroku rozsudku okresního soudu odvolací soud odůvodnil tím, že žalobě lze vyhovět pouze pokud se žalobci domáhají pozitivního určení, že vlastníky sporných pozemků jsou žalobci ad. a), ad. b), neboť pouze v této části žaloby je obsažen základní procesní předpoklad úspěšnosti určovací žaloby podle § 80 písm. c) OSŘ, tj. existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, a to i ve vztahu k žalobci ad. a).

Odvolací soud proto dovodil, že pokud oba žalobní požadavky ve své podstatě vyjadřují totéž, deklarace vlastnického práva jiných subjektů vylučuje současnou existenci vlastnického práva stěžovatele (samozřejmě pokud se nemá jednat o spoluvlastnictví). Jinak řečeno, existence žaloby na pozitivní určení určitého práva či právního vztahu vylučuje možnost, aby žalobci měli současně naléhavý právní zájem na negativním určení téhož práva či právního vztahu. Krajský soud proto zdůraznil, že procesně je možné projednat jen tu část žaloby, týkající se požadavku na pozitivní určení.

Odvolací soud se zabýval i otázkou možného naplnění podmínek vydržení na straně stěžovatele podle § 134 občanského zákoníku. Dospěl k závěru, že stěžovateli nesvědčilo právo oprávněné držby. Bylo totiž prokázáno, že stěžovatel nerealizoval výkon obsahu vlastnického práva k předmětným pozemkům, jak sám několikrát v průběhu soudního řízení zdůrazňoval, byť tvrzeným důvodem byla nemožnost faktického nakládání s těmito pozemky z důvodu politické zvůle tehdejšího režimu.

Pro úplnost posouzení procesní stránky věci Ústavní soud dodává, že stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud ČR odmítl usnesením ze dne 27. 5. 2002, čj. 22 Cdo 1595/2001 - 276, podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. b), písm. c) OSŘ, ve znění před novelou, jednak pro nepřípustnost, jednak jako podané osobou neoprávněnou.

Výše označené usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo předmětem rozhodování Ústavního soudu, který usnesením ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. IV. ÚS 536/02, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud po zvážení všech shora uvedených skutečností a námitek obsažených v ústavní stížnosti a podáních ji doplňujících dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje údajným porušením celé řady ústavně zaručených práv a svobod, ovšem v jeho rozsáhlé argumentaci lze jen těžko vystopovat konkrétní souvislosti mezi údajně porušenými základními právy stěžovatele a projednávanou věcí.

Podle přesvědčení Ústavního soudu nelze odvolacímu soudu, ani soudu okresnímu, vytýkat porušení čl. 95 Ústavy a čl. 2 odst. 2, 3 Listiny z toho důvodu, že, jak tvrdí stěžovatel, obecné soudy "převzaly" při svém rozhodování uplatňování "podzákonných právních předpisů (stěžovatel tím má na mysli především vládní nařízení č. 15/1959 Sb.), aniž splnily svou ústavní povinnost posoudit jejich soulad se zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy." Stěžovatel nemá pravdu v tom, že obecné soudy předmětné vládní nařízení aplikovaly, a tím porušily čl. 1 Listiny, čl. 36 a čl. 1, čl. 4 a čl. 10 Ústavy. Toto tvrzení stěžovatele nemůže obstát z toho důvodu, že nařízení vlády č. 15/1959 Sb. bylo zrušeno ke dni 1. 11. 1990 (zákonem č. 403/1990 Sb.), takže v době projednání věci již nebylo účinné. Stejná situace je i v případě vyhlášky Ministerstva financí č. 88/1959 Ú. l., která byla zrušena ke dni 1. 11. 1990 (rovněž zákonem č. 403/1990 Sb.). Jakákoli aplikace zrušeného právního předpisu, tím méně pak posuzování jeho souladu s ústavním pořádkem České republiky, nepřicházela proto v úvahu. Obecné soudy tuto argumentaci stěžovatele (ostatně velmi obsáhlou a obsahově shodnou s obsahem ústavní stížnosti) považovaly zcela správně za irelevantní, a proto se jí v odůvodnění napadených rozsudků nijak podrobně nezabývaly.

Problémem vyloučení soudců příslušného senátu z důvodu jejich údajné podjatosti se vyčerpávajícím způsobem zabývaly již obecné soudy a Ústavní soud nemá co by dodal k jejich závěrům, které považuje za správné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále tvrdí, že rozhodnutí soudů nerespektovala jeho právo na soukromý život, které bylo vážně narušeno zrušením intabulačního principu v padesátých letech dvacátého století. Problémem intabulačního principu se zabýval Ústavní soud v celé řadě svých rozhodnutí. Například v nálezu ze dne 14. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 1/95, konstatoval, že "knihovního zápisu jako podmínky nabytí vlastnictví k nemovitostem je (bylo) třeba jen v těch případech, kdy to příslušné předpisy výslovně vyžadují (vyžadovaly). Ústavní soud ve výše citovaném nálezu připomněl, že "...s účinností občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. bylo umožněno v § 111 odst. 1 nabytí vlastnictví k věcem jednotlivě určeným, tedy i k nemovitostem, již samou smlouvou. Obdobně ustanovením § 114 pozbyl zápis v pozemkové knize konstitutivní povahu i v případech přechodu vlastnictví výrokem soudu, úřadu nebo orgánu veřejné správy. Ústavní soud má proto za to, že vzhledem k těmto ustanovením byl v našem právním řádu, dnem účinnosti občanského zákoníku z roku 1950 (tj. dnem 1. 1. 1951), výslovně opuštěn intabulační princip." Výše uvedené konstatování plně koresponduje se zásadou, že nikdo nemůže na druhého převést více práv než sám má. V pravomocně skončeném řízení před obecnými soudy bylo listinnými důkazy bezpečně prokázáno, že dcery původních vlastníků předmětných nemovitostí, Z. S. a J. G., nemohly v roce 1983 kupní smlouvou převést na stěžovatele vlastnické právo k pozemkům, které v té době již nevlastnily.

Jak správně zdůraznily obecné soudy, pokud by se měla v daném řízení řešit otázka, zda a komu se stala v souvislosti s předmětnými pozemky restituční křivda, nebyl by touto osobou stěžovatel, ale původní vlastníci těchto pozemků.

Při posuzování rozsudků obecných soudů, napadených ústavní stížností, Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelem tvrzených základních práv a svobod. Proto ústavní stížnost, na základě výše uvedených skutečností, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. října 2003

JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru