Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 914/15 #1Usnesení ÚS ze dne 08.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací koluzní vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
z... více
Věcný rejstříkvazba/důvody
vazba/vzetí do vazby
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.914.15.1
Datum podání27.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 67 písm.b, § 67 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 914/15 ze dne 8. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Roberta Glendy, t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Václavem Chumem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2015 sp. zn. 8 To 58/2015 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 1. 2015 sp. zn. 37 Nt 1602/2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností ze dne 27. 3. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel namítá zásah do svých práv, plynoucích z čl. 40 odst. 2 a z čl. 8 odst. 1 Listiny.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením městského soudu bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí obvodního soudu, jímž bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) i c) trestního řádu. Nebyl přijat písemný slib obviněného, ani návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka či uložením předběžného opatření spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí. Vazba se dle napadeného usnesení započítává od 21. 1. 2015.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí s argumentací soudu prvního stupně ohledně odůvodnění tzv. útěkové vazby podle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu tím, že mu hrozí přísný trest a že enormní výnos z trestné činnosti nebyl dohledán. Jen z toho nelze předpokládat, že disponuje dostatečnými prostředky k tomu, aby změnil místo pobytu a žil na neznámém místě v cizině. Pokud jde o důvody vazby podle § 67 písm. b) trestního rádu, jde prý o trestnou činnost rozsáhlou a bude potřeba vyslechnout řadu osob ze společnosti EPREMO, a.s., přičemž důvod vazby nepominul ani poté, co již byli někteří svědci (členové představenstva společnosti) vyslechnuti, protože bude potřeba vyslýchat další osoby. Pokud jde o vazební důvod podle ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu, soud uvedl, že tento vazební důvod je objektivně dán z důvodů konstatovaných obvodním soudem - samotná povaha trestné činnosti, její dlouhodobost a způsob spáchání vedou k obavě, že ji bude obviněný opakovat. Stěžovatel se domnívá, že ze strany stížnostního soudu došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť takto zdůvodněné rozhodnutí je projevem libovůle. Současně tímto postupem bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 1 Listiny. Nemá-li právo podat opravný prostředek zůstat toliko formálním, je nezbytné, aby orgán, který o opravném prostředku rozhoduje, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral všechny námitky v podání obviněného uvedené, jsou-li jen poněkud smysluplné a relevantní. Důležité je podle stěžovatele vážení a zhodnocení všech okolností svědčících nejen pro omezení osobní svobody, ale také proti němu, kteréžto okolnosti mají orgány činné v trestním řízení shromažďovat z úřední povinnosti. Z odůvodnění stížnostního soudu, ale ani z odůvodnění prvoinstančního usnesení, není podle stěžovatele vůbec zřejmé, že by obecné soudy takové vážení provedly. Soudy podle něj neuvedly dostatečné argumenty nasvědčující tomu, že uprchne nebo se bude skrývat.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. Ústavní soud naznal, že obecné soudy své rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby náležitě odůvodnily. Pokud se stěžovatel odvolává na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. US 2665/13 ze dne 12. 12. 2013, pak Ústavní soud upozorňuje, že se v tomto rozhodnutí zabýval dlouhotrvající vazbou a doktrínou zpřísňujících se důvodů, nikoli vzetím do vazby, která zatím nepřekročila svou délkou ani dobu tří měsíců.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru