Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 914/08 #1Usnesení ÚS ze dne 20.05.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO - církev
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit... více
Věcný rejstříkSmlouva
právní úkon/neplatný
vlastnické právo/přechod/převod
církevní majetek
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.914.08.1
Datum podání10.04.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 29, § 17 odst.1

40/1964 Sb., § 39

569/1991 Sb., § 1 odst.1, § 4

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 914/08 ze dne 20. 5. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Kláštera premonstrátů Teplá, se sídlem Teplá u Toužimi, Klášter 1, zastoupeného JUDr. Rudolfem Postlem, advokátem se sídlem Podbořany, Masarykovo nám. 14, proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 16. 10. 2006, čj. 9 C 296/2005 - 64, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 3. 2007, čj. 15 Co 78/2007 - 84, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 12. 2007, čj. 28 Cdo 4349/2007 - 102, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ve včas podané ústavní stížností navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž, podle jeho přesvědčení, bylo porušeno jeho ústavní právo zakotvené v čl. 90 Ústavy ČR a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Okresní soud v Karlových Varech zamítl žalobu na určení, že smlouva o převodu nemovitostí, ve výroku rozsudku specifikovaných, uzavřená mezi Pozemkovým fondem ČR a Českým rybářstvím, s. r. o., je absolutně neplatným právním úkonem a Krajský soud v Plzni rozsudek okresního soudu potvrdil. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy se shodly na závěru, že neprokázal naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o převodu vlastnického práva. Stěžovatel se nemůže úspěšně domáhat určení neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví, jejímž předmětem je majetek uvedený v ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., neboť smyslem tohoto ustanovení je pouze zajištění všeobecných předpokladů pro budoucí právní úpravu o restituci církevního majetku. Stěžovatel považuje rozhodnutí obecných soudů za nezákonná a protiústavní. Toto tvrzení odůvodnil tím, že z úvodu zákona č. 229/1991 Sb. lze dovodit, že subjektem oprávnění, daných tímto zákonem, je každý, kdo byl vlastníkem zemědělského a lesního majetku a jemuž bylo ukřivděno v letech 1948 až 1989 odnětím takového majetku. To znamená, že i stěžovatel je oprávněným subjektem podle ustanovení § 29 cit. zákona a dopadá na něho záměr zákonodárce zmírnit některé majetkové křivdy. K argumentaci soudů, že nemohou předjímat obsah budoucího restitučního zákona o církvích uvedl, že je nepatřičná a nevystihuje podstatu věci. Stěžovatel se domáhal ochrany svého existujícího subjektivního práva. Pokud mu obecné soudy poskytnutí takové ochrany odepřely, daly tím najevo, že ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. nemusí být respektováno a poskytly návod, jak toto ustanovení obejít.

Z připojených rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že Okresní soud v Karlových Varech zamítl žalobu stěžovatele na určení, že smlouva o převodu nemovitostí, ze dne 29. 2. 1996, mezi Pozemkovým fondem ČR a Českým rybářstvím, spol. s r. o. je absolutně neplatná. Okresní soud se nejprve zabýval posouzením existence naléhavého právního zájmu stěžovatele na požadovaném určení. Konstatoval, že i kdyby žalobě bylo vyhověno, nepromítlo by se určení neplatnosti smlouvy do právních poměrů stěžovatele, protože by se nestal vlastníkem nemovitostí a ani by tím nebylo založeno jeho právo na to, aby mu byly nemovitosti převedeny do vlastnictví. Dále upozornil na skutečnost, že ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., jehož se stěžovatel dovolává, řády a kongregace za současné vlastníky původního církevního majetku nepokládá. K obnově jejich vlastnictví předpokládá další legislativní kroky. Soud se rovněž zabýval otázkou aktivní legitimace stěžovatele a dovodil, že stěžovatel není účastníkem smlouvy, kterou napadá, a není tedy ve věci aktivně legitimován.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudek okresního soudu potvrdil. Shrnul, že stěžovatel se domáhal určení neplatnosti právního úkonu, uzavřeného mezi žalovanými, s poukazem na porušení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (tzv. blokačního paragrafu). Odvolací soud zcela odkázal na rozsudek okresního soudu a podpořil jeho závěr, že absenci právní úpravy církevních restitucí nemůže nahrazovat soud svými rozhodnutími, neboť by tím došlo k zásahu moci soudní do moci zákonodárné.

Shora označeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto pro nepřípustnost. Odvolací soud, při posuzování otázky, zda stěžovatel má ve věci naléhavý právní zájem na požadovaném určení, vycházel z výkladu, který ve vztahu k ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. poskytl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1866/2000, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR, ročník 2003, sešit č. 5, poř. č. 45. V tomto rozhodnutí se uvádí, že na základě pouhého tvrzení, že je původním vlastníkem majetku, který podle § 29 zákona č. 229/1991 Sb. nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku, se žalobce nemůže úspěšně domáhat určení neplatnosti smlouvy o převodu takového majetku. Poněvadž § 29 citovaného zákona nestanoví, kdo se určení této neplatnosti může domáhat, uplatní se obecné zásady. Legitimováni jsou především účastníci smlouvy, původní církevní vlastník tuto legitimaci nemá.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl rozhodnutí obecných soudů všech tří stupňů a tvrdí porušení svého práva na soudní ochranu. Zcela odmítl jejich právní závěry, opřené o ustálenou judikaturu. Odmítl akceptovat jednoznačný výklad ustanovení § 80 písm. c) OSŘ, tedy zákonný požadavek prokázat naléhavý právní zájem na navrhovaném určení. Předložil svůj vlastní právní názor a polemizuje s právními závěry soudů obou stupňů i Nejvyššího soudu. Avšak sama skutečnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, ještě není důvodem k podání úspěšné ústavní stížnosti.

Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. V řízení o ústavní stížnosti střeží pouze dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by obecné soudy, na úkor stěžovatele, vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat úvahy soudu, jimiž se řídil při hodnocení provedených důkazů a činit odlišné skutkové závěry. Přezkoumání a přehodnocení dokazování, provedeného obecnými soudy, přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.

Na druhé straně je však Ústavní soud povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti v podstatě shodná tvrzení, jako v předchozích stadiích řízení. Obecné soudy jasně a srozumitelně vyložily, že prokázání naléhavého právního zájmu v předmětné věci je základním, zákonným předpokladem při rozhodování o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není a vyložily problémy, týkající se ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti je nezbytné poznamenat, že podle tohoto ustanovení nelze majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Tímto tzv. blokačním paragrafem stát jednoznačně vyloučil možnosti úplatných či bezúplatných převodů uvedeného majetku. Z toho nutně vyplývá, že jakékoliv soukromoprávní jednání, učiněné v rozporu s tímto zákazem, je absolutně neplatné podle § 39 občanského zákoníku.

Pokud by se prokázalo pravdivým tvrzení stěžovatele, že je právnickou osobou, jíž dotčený majetek patřil, a že byl převeden majetek, na který § 29 dopadá, znamenalo by to, že stát jako účastník soukromoprávního vztahu by naprosto nerespektoval zákaz, který si v roli orgánu veřejné moci, jako zákonodárce, sám uložil. Pozemkový fond České republiky, který uzavřel s Českým rybářstvím, spol. s r. o., smlouvu, je samostatnou právnickou osobou (§ 1 odst. 1 zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky). Nelze však pouštět ze zřetele, že majetek, jenž spravuje a s nímž nakládá, je majetkem státu (§ 17 odst. 1 zákona o půdě) a že si stát nad činností tohoto fondu ponechává kontrolu. To je např. patrné již jenom z toho, jak jsou obsazovány jeho orgány (§ 4 zákona č. 569/1991 Sb.). Při vědomí těchto souvislostí lze proto s jistým zjednodušením říci, že stát (reprezentovaný Pozemkovým fondem České republiky) by tak jednal v přímém rozporu se zákonnými pravidly, která si sám stanovil. To je obzvlášť politováníhodné, neboť vyžaduje-li stát po adresátech právních norem, aby se jimi řídili, musí se jimi tím spíše řídit sám, třebaže vystupuje v pozici soukromoprávního subjektu. Jednání porušující uvedený požadavek hrubě podrývá důvěru v právo a působí tak rozkladně vůči základům právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR).

Jestliže by uvedené předpoklady byly pravdivé, pak by označená smlouva byla absolutně neplatná. V důsledku toho by se ani České rybářství, spol. s r. o., nemohlo stát vlastníkem převáděných nemovitostí; jejich vlastníkem by i nadále zůstala Česká republika. Porušení § 29 zákona o půdě by vylučovalo i možnost vydržení, neboť nabyvatel by nemohl být, se zřetelem ke všem okolnostem, v dobré víře o tom, že je vlastníkem, získal-li věc v rozporu s jednoznačným ustanovením zákona. Pokud by tedy v budoucnu byla přijata právní úprava, která by žalobce řadila mezi oprávněné osoby a jež by umožňovala vydání sporné nemovitosti, bylo by na tyto nemovitosti po právu hleděno jako na nemovitosti ve vlastnictví České republiky. Odmítnutí ústavní stížnosti proto nutně neznamená, že je tím stěžovatel do budoucna zbaven právní ochrany. Její konkrétní podoba však přirozeně závisí na budoucí právní úpravě a také na tom, zda se uvedené předpoklady, z nichž vychází toto stanovisko, ukáží jako nezpochybnitelné.

V řízení před obecnými soudy se stěžovatel, jako žalobce, domáhal určení neplatnosti smlouvy o převodu vlastnického práva. Na určení neplatnosti převodní smlouvy přitom může být dán naléhavý právní zájem pouze v případě, pokud na jejím základě dosud nebylo vloženo vlastnické právo do katastru nemovitostí. Pokud se tak již stalo (vklad práva byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v Karlových Varech ze dne 6. 3. 1996), nemůže naléhavý právní zájem existovat, neboť samo určení neplatnosti smlouvy není podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, a nemůže tedy na stavu zápisu v katastru nemovitostí také nic změnit.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. května 2008

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru