Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 911/11 #1Usnesení ÚS ze dne 13.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.911.11.1
Datum podání28.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

7/2009 Sb.

99/1963 Sb., § 237 odst.2 písm.a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 911/11 ze dne 13. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky WebVALC, spol. s r.o., se sídlem Brno, Sportovní 581/4a, zastoupené JUDr. Rudolfem Kupkou, advokátem se sídlem Polní 14, Ostopovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2011, č. j. 32 Cdo 5019/2009-146, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 13 C 93/2005, že stěžovatelka jako žalovaná podala dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2009, č. j. 47 Co 158/2007-125, v rozsahu, v němž krajský soud změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. února 2007, č. j. 13 C 93/2005-78, ve věci samé tak, že uložil žalované stěžovatelce zaplatit žalobci 61.000,- Kč s příslušenstvím.

Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné ze zákona. V odůvodnění napadeného usnesení uvedl především následující:

"Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc (spor o úhradu úplaty ze smlouvy uzavřené podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku), v níž bylo dovoláním dotčeným měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění ve výši 61 000 Kč s příslušenstvím. Jedná se tudíž ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením odmítl pro nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].

Žalovaná nesplňovala podmínku povinného zastoupení dovolatelky v dovolacím řízení (§ 241 o. s. ř.), vzhledem k ustanovení § 241b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. však nebyl důvod činit opatření k odstranění tohoto nedostatku podmínky dovolacího řízení.".

II.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zastává právní názor, dle kterého její dovolání nebylo ze zákona nepřípustné. Tento názor dovozuje z bodu 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb. před středníkem. Tvrdí, že "Z logického, teleologického a historického výkladu bodu 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb. je správné zaujmout stanovisko, že "dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů".". Odkazuje též na nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2087/08. Nesprávným výkladem podústavního práva tak Nejvyšší soud - dle názoru stěžovatelky - porušil její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že hraničním ukazatelem toho, zda se dovolání projednají a rozhodnou podle o. s. ř. ve znění zák. č. 7/2009 Sb., tedy ve znění od 1. 7. 2009, nebo podle dosavadních právních předpisů, je den vyhlášení (vydání) dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Jinak bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb. vyložit nelze. Výklad stěžovatele je tedy nesprávný.

Stěžovatelka v replice k vyjádření Nejvyššího soudu uvedla, že vyjádření nesměřuje ke konkrétním tvrzením stěžovatele v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud striktně připouští toliko výklad a contrario předmětného ustanovení, aniž by se možností jiného, v intencích spravedlnosti vhodnějšího výkladu alespoň stručně zabýval. Nejvyšší soud tak stěžovateli k replice potřebný argumentační prostor nenabízí.

III.

Podstatou ústavní stížnosti je názor stěžovatelky, že Nejvyšší soud nesprávně vyložil bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb. Dle citovaného ustanovení platí, že "Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.".

Dle stěžovatelky je správný takový výklad, podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů - tedy nikoli vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 7/2009 Sb., jak dovodil Nejvyšší soud - se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

Ústavní soud předně konstatuje, že není další instancí v obecném soudnictví. Není orgánem ochrany podústavního práva, ale orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Z toho plyne, že samotné porušení ustanovení podústavního práva neznačí nutně též porušení základního práva či svobody účastníka řízení. Tedy, Ústavní soud se vhodností, správností interpretace a aplikace podústavního práva v zásadě nezabývá.

V předchozím odstavci vyslovený závěr však ústavní stížnost nereflektuje, neboť se omezuje jen na názor o "nesprávnosti" výkladu podústavního práva, aniž by argumentovala, že by byl výklad Nejvyššího soudu extrémní, excesivní; až pak by bylo možné usuzovat na ústavněprávní rovinu věci. Již z toho - tedy z absence ústavně právní argumentace - nutně plyne závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Jestliže stěžovatelka používá výrazy jako "logický, teleologický, historický výklad", jde jen o rétorický obrat. Totiž, stěžovatelka již použité termíny ve vztahu ke zkoumanému ustanovení obsahově nenaplňuje, tedy neargumentuje, co konkrétně v nyní posuzované věci výklad logický, teleologický, historický v jejím pojetí znamenají.

Pokud stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 20. 4.2010, sp. zn. II. ÚS 2087/08, cituje z něj následující část: "Podle názoru Ústavního soudu mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (30/44 SbNU 349, bod 36)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné.". Stěžovatelka však již neuvádí, proč - dle jejího názoru - dopadá citovaný nález i na nyní posuzovanou věc. Tedy nevysvětluje, z jakého důvodu by měl být výklad Nejvyššího soudu v rozporu s principem předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti, a čím by měl zakládat pravidla nejasná a neurčitá.

Ve skutečnosti tomu je právě naopak. Pravidlo, které dovodil Nejvyšší soud, je ze zkoumaného ustanovení dovoditelné relativně snadno, a to pro svojí textuální jasnost a jednoznačnost (srov. "Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona..."); tudíž je i pro stěžovatelku jako pro právního laika bez větších problémů seznatelné (co do pravidla v něm zakotveného). To platí tím spíše s ohledem na tvrzení stěžovatelky, že byla v dovolacím řízení zastoupena osobou s právnickým vzděláním (jednatelem).

V této souvislosti je namístě zdůraznit, že v nyní posuzované věci bylo rozhodnutí krajského soudu vydáno dne 21. 7. 2009, tedy po nabytí účinnosti zákona č. 7/2009 Sb. (1. 7. 2009). Stěžovatelce tato skutečnost musela být známa, resp. minimálně být známa měla.

Nepředvídatelnosti (apod.) se stěžovatelka nemůže dovolávat ani vzhledem k faktu, že v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2009, č. j. 47 Co 158/2007-125, byla srozumitelně správně poučena, že "Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné". Není zřejmé, proč se stěžovatelka tímto jednoznačným poučením neřídila.

IV.

Za tohoto stavu Ústavní soud porušení základních práv či svobod stěžovatelky neshledal.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru